U Nové orientace se zdůrazňuje, že její hlavní učitel byl J. L. Hromádka, méně se už mluví o tom, že další učitel byl J. B. Souček. Můj otec Jan Šimsa s oblibou opakoval, že Souček Novou orientaci označil za „radikalizovaného Součka“, ale ještě méně se mluví o tom, že její neméně významnou učitelkou byla Božena Komárková. A ta do Nové orientace vnesla téma lidských práv.
Nové orientaci šlo o civilní, občanskou interpretaci evangelia do poměrů tehdejšího nedemokratického Československa. Narážela přitom na problematiku morální i právní, a právě lidská práva obsahují v sobě jak morální nárok, aby všichni lidé byli respektováni jako svobodné bytosti, tak požadavek, aby to právní stát byl ochoten a schopen garantovat.
Komárková si otázku po lidských právech položila za války, po pádu Francie, když byla ve vězení. Ptala se, zda jsou lidská práva trvalý výdobytek evropské civilizace, či zda jsou vázána jen na konkrétní historickou etapu a s ní taky zaniknou. Ve vězení, právě s ohledem na otázku po vzniku lidských práv, se pustila do systematického studia Platóna a Augustina. Po válce publikovala a obhájila jako disertační práci na Masarykově univerzitě v Brně pojednání „Obec Platónova a Augustinova“.
Ve studiích pokračovala, významným momentem v jejím úsilí se stalo vydání Všeobecné deklarace lidských práv OSN 10. prosince 1948, ale když svou práci „Původ a význam lidských práv“ v roce 1949 dokončila, už se ji ani nepokusila podat. Ale přednášela ji tehdy spolu s Platónem, Augustinem, Marxem, Millem a Masarykem mladým ymkařům na lesních brigádách v Jeseníkách v letech 1948–1953 a z těchto ymkařů se později vylouplo právě jádro Nové orientace.
Komárková původ lidských práv hledá v reformačním křesťanství, zejména v jeho kalvínské interpretaci; ne v praxi ženevské, ale v praxi britských a posléze amerických disenterů a puritánů, dále v historických, sociálních, politických a právních podmínkách novověku a konečně v osvícenském racionalismu a přirozenoprávních teoriích. Významný je citát z 16. století Jana z Perštejna, který pravil, že panovník nemůže ovládat náboženství, protože náboženství je od Boha, ne od člověka.
Analyzuje to, jakým způsobem se lidská práva etablovala v novověku, zejména v britské, americké a francouzské revoluci a ustavujících se demokraciích. Bližší jí je anglosaský původ a interpretace lidských práv jakožto práv pocházejících od Boha než původ francouzský, kontinentální, který je připisuje obci a státu. V tomto smyslu také pojímá Masaryka jako dědice anglosaské tradice.
K Nové orientaci už máme řadu zdrojů – paměti Jakuba Trojana, Alfréda Kocába, dále Dlouhý běh Jana Šimsy Mileny Šimsové, studii Miroslava Pfanna Nová orientace v Českobratrské církvi evangelické v letech 1959–1968. Prací přibývá, a tak zmíním jen několik bodů, v nichž Nová orientace navázala na dílo Boženy Komárkové, a využiji také to, co jsem přijal prostřednictvím ústní tradice. Milan Balabán ji označil za „chartu před Chartou“.
Vedle různých dopisů, v nichž upozorňovali na diskriminaci věřících učitelů, šikanování dětí i rodičů, kteří se děti pokoušeli přihlásit ve školách na náboženství, na administrativní překážky při vydávání náboženské a teologické literatury, za postihy nekonformních farářů, odebírání tzv. státních souhlasů k výkonu duchovenské služby, také od počátku šedesátých let vstupovali do veřejného a politického života.
Například tím, že z tábora v Miřkově v roce 1962 v době tzv. Karibské krize, kdy Sovětský svaz umístil na Kubě rakety mířící na Spojené státy a popíral to, odeslali telegramy do Moskvy a Washingtonu se zněním „Přestaňte strašit raketami a začněte jednat“ nebo zahájili v roce 1963 kampaň proti tzv. rodinnému zákonu, když se v jeho návrhu vyskytovala věta, že rodičům, kteří nebudou vychovávat děti v duchu marxismu-leninismu, ale nábožensky, mohou být děti odebrány.
Toto úsilí, v němž se významně angažoval zejména Jan Dus, tehdy farář v Chotiněvsi, bylo korunováno úspěchem. Zákon byl odložen, ale Janu Dusovi byl odňat státní souhlas. Do tohoto kontextu patří vystoupení Jana Šimsy v roce 1966 na SČEDu (Svaz českobratrských evangelických duchovních, cosi jako evangelické odbory) o nepřijatelných způsobech, jakými se Státní bezpečnost pokouší získávat spolupracovníky z řad farářů i laiků. Díky tomu, že to bylo hned na místě podpořeno řadou dalších farářů, z nichž část patřila mezi členy či příznivce Nové orientace, projednávalo se to i na úrovni ministerstva a výsledkem byl přislib, že se nebude v takové praxi pokračovat.
V šedesátých letech se situace uvolňovala, demokratizovala s jistým vrcholem v roce 1968, takže Nová orientace měla volné pole působení, mohla publikovat nejen v církevní tisku, ale i v Literárních novinách, Tváři a jinde, také státní dozor slábl, až byla v roce 1968 cenzura zrušena. Když pak Ludvík Vaculík publikoval na základě výzvy a podnětů řady našich předních vědců Dva tisíce slov, Sovětský svaz tak zneklidněl, že se začalo schylovat k invazi, k níž také posléze došlo. Nová orientace neustala v době normalizace se svou činností, a proto vcelku logicky většina jejích členů a příznivců přišla o již zmíněný státní souhlas a poté podepsala Chartu 77.
Nová orientace nebyla tvořena jen faráři, ale také výraznými laiky. Už byla zmíněna Božena Komárková, dále filosof Ladislav Hejdánek, historik Jaromír Procházka, geolog Ladislav Pokorný a řada dalších. Ladislav Hejdánek vedle Boženy Komárkové asi nejlépe reprezentuje filosofickou sekci Nové orientace. Jeho hlavním učitelem byl Emanuel Rádl pro to, jakým způsobem se soustředil na otázky pravdy a víry.
Rádl spolu s Hromádkou vedl mezi válkami Akademickou Ymku a vydával Křesťanskou revue. Rádl si ovšem taky všiml otázky lidských práv a ve spisu Válka Čechů s Němci se jimi dosti důkladně zabýval. Provedl zde jistou kritiku Masarykova konceptu humanitní demokracie a navrhoval, aby byla lidská práva považována za lepší a bezpečnější kritérium demokratičnosti každé demokracie než jen vágní pojem humanity.
Hejdánek v roce 1968 byl jedním z členů obnovené Společnosti pro lidská práva. Neméně významné bylo jeho působení v kulturně a společensky kritickém měsíčníku Tvář, kde publikoval řadu filosofických textů, věnovaných Havlíčkovi, Masarykovi a Rádlovi, nebo i část překladu dopisů Ditricha Bonhoeffera z vězení. Dá se říci, že Bonhoeffer se svou nenáboženskou interpretací evangelia se stal dalším adoptovaným otcem Nové orientace.
Božena Komárková měla kritičtější vztah k Hromádkovi než Jan Šimsa, Ladislav Hejdánek či Jakub Trojan, ale byla mu vděčná za to, že ji v roce 1928 na konferenci Akademické Ymky v Tišnově oslovil, zprostředkoval jí biblickou víru a otevřel svět Akademické Ymky, v němž se rychle zabydlela. Rovněž sdílela základní postoj Hromádky v roce 1948: být křesťan i v komunistickém režimu, nebýt komunista ani antikomunista. Ale právě lidská práva a úsilí o to, aby se i komunistický režim stal právním státem, bylo to, co ji s mladší ymkařskou generací spojilo.
K Nové orientaci si svým způsobem našla cestu i mladší evangelická generace, která ale odmítala Hromádku. Náš otec vzpomínal, jak jednou do Kláštera nad Dědinou někdy koncem padesátých let přijel tehdy asi čtrnáctiletý Miloš Rejchrt s tezí, že nechápe, co Nová orientace na tom Hromádkovi vidí. Tak se ho otec zeptal, zda něco z Hromádky četl a Miloš měl už prý celého Hromádku přečteného.
To Sváťa Karásek Hromádku nečetl, ale říkal, že ho na fakultě potkával jen s kufry, s nimiž buď někam odlétal nebo odněkud přilétal. Ale od Sváti také pocházelo okřídlené heslo na počátku normalizace: „Teď když po Nové orientaci jdou, tak se musíme všichni prohlásit za Novou orientaci, všechny nás zavřít nemohou.“ Nakonec byl Sváťa jeden z mála zavřených, ale kvůli undergroundu, ne kvůli Nové orientaci. Ale Nová orientace i se svými mladšími kritiky se sešla v Chartě 77.
Lidskými právy se vedle Boženy Komárkové filosoficky zabýval právě Ladislav Hejdánek. Zdůrazňoval vždy jejich nepřirozený původ, tedy že nejsou nic samozřejmého, nejsou od přírody. Podle Hejdánka se nerodíme svobodní, ale stáváme se jimi – výchovou i vlastním rozhodnutím. Hejdánek ovšem sám koncept lidských práv pojímal jako nekonečný v tom smyslu, že v každé době a v každém režimu bude potřeba usilovat o uznání a uplatnění lidských práv a že v posledu jde o to, aby byl dán průchod pravdě, která přichází z budoucnosti a která tvoří základ jak pro lidská práva, tak pro spravedlnost a pravou demokracii.
Do zápasu o lidská práva v letech 1976/1977 překvapivě vstoupil také Jan Patočka. Paní profesorka Komárková se s ním seznámila po obnovení Akademické Ymky v roce 1945. Do roku 1948 ji navštěvoval při svých cestách do Brna, protože kromě Univerzity Karlovy učil i na Masarykově univerzitě. Poté se mezi ním a paní profesorkou rozvinula zajímavá korespondence, která trvala až do roku 1957. V roce 1969 byla paní profesorka na Patočkově přednášce o filosofii dějin a Patočkovy vývody veřejně kritizovala. Přednáška na ni působila jako příliš uklidňující, odvysvětlující, pekařovská, navíc Patočka jediného představitele současné české filosofie viděl v Kosíkovi.
Po vyjití Charty náš otec napsal Patočkovi dopis a Patočka se ho v odpovědi zeptal, zda se na něj paní profesorka ještě zlobí. Ona mu vzápětí odpověděla s tím, že si jeho postoje velmi váží a považuje jej za výraz „odpovědnosti za morální bytí celého národa“, a tak jen prosí, aby „toto nezvyklé břemeno unesl“. Někdy na konci ledna nebo na začátku února 1977 se u nás doma v Brně objevil švédský novinář s tím, že ho poslal právě Patočka. Dal mu naši adresu a řekl mu, aby spolu s otcem navštívili Boženu Komárkovou, protože ta mu lépe vysvětlí, jak se to má s lidskými právy, protože se jimi zabývala více než on. Když se Patočka po vyčerpávajících výsleších ocitl v nemocnici, telefonovala Božena Hedě Hejdánkové, aby koupila kytici a odnesla ji Patočkovi do nemocnice.
Nová orientace vplula do Charty 77, Ladislav Hejdánek byl dvakrát její mluvčí, paní profesorka Komárková ji „podepsala s úlevou, že konečně dochází k důstojné akci“; i Trojan, Kocáb, Balabán, Šimsa, Rejchrt (mluvčí), Bísek, Keller, Pivoňka, Hlaváč, Karásek, Kozlík (mluvčí), Březina a další v ní sehráli nezastupitelnou roli. Paní profesorce se dostalo uznání za její práci o lidských právech nejen od Patočky nebo Ludvíka Vaculíka, který ji osobně přijel předat cenu edice Petlice, ale také od Václava Havla, který její Původ a význam lidských práv nechal opsat v edici Expedice. V roce 1982 dostala čestný doktorát od basilejské univerzity a v roce 1992 se touto prací habilitovala na Masarykově univerzitě.
Autor učí filosofii na Filozofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem.
Autor: Martin Šimsa
