Pokud někdo někomu upírá jeho lidská práva, pak porušuje stvořitelský řád a pošlapává Boží obraz. Ani král, politik nebo náboženský představitel totiž nestojí nad těmito právy a svobodami, které dal Hospodin každému člověku.
Jeden z fundamentů lidských práv tak, jak je běžně vnímáme v západní společnosti, je popsán v úvodu prohlášení nezávislosti USA z června 1776. Čteme zde následující: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“
Srovnejme tento dokument s prohlášením lidských a občanských práv, jež přijalo francouzské národní shromáždění v srpnu 1789: „Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek. Účelem každého společenského zřízení je zachování a nezadatelných práv pro člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku.“
V obou pro důležitých dokumentech se odráží to, co na západě v souvislosti s lidskými právy považujeme za automatické. Je to rovnost, svoboda, naplňování osobního štěstí, osobní vlastnictví, právo se bránit proti útlaku. Rozdíl je však v tom, odkud tyto dokumenty berou východisko k pojetí lidského práva. Americká deklarace vychází z řádu stvoření, což bylo vzhledem ke křesťanskému pozadí některých „otců zakladatelů“ logické. Francouzi své prohlášení zaštítili odvoláním se na Nejvyšší bytost. Německý bohoslovec K. Barth tento rozdíl komentuje slovy: „Zplanělý kalvinismus amerického prohlášení má stále ještě něco navíc oproti zplanělému prohlášení francouzskému.“ (Barth K., Protestantská teologie v XIX století, s. 41)
Když se probíráme politickou filozofií, pak se dříve či později setkáme s Platonovou republikou a Aristotelovou Politikou. Pokud se podíváme na období zrození moderního světa, na osobnosti jako Hobbes, Milton a Locke v Anglii či na otce zakladatele v Americe, zjistíme, že kniha, s níž vedli dialog, nebyl Platón nebo Aristoteles, nýbrž hebrejská Bible. Jen v Leviathanu jí Hobbes cituje 657krát. Pojetí svobodné společnosti se zrodilo na hoře Sinaj dávno před řeckými filozofy a s mnohem hlubším dosahem. (Sacks J. Týdenní čtení z Tóry, s. 140)
Mám za tom, že lidská práva jsou hluboce propojena se svobodou, na kterou ve svém postřehu upozorňuje jak Sacks, tak obě výše zmíněné deklarace. Otrok nebo člověk žijící v diktatuře či totalitě může o svých právech pouze snít. To nakonec vidíme v poslední době v přímém přenosu v Rusku. Zároveň, uvažujeme-li o lidských právech tak, jak je vnímáme v západní civilizaci, pak jsou jejich kořeny hluboce zakořeněny v Písmu.
Zdroj lidských práv
Jak v americké deklaraci, tak pochopitelně v Bibli vidíme zdroj lidských práv ve Stvořiteli. To znamená, že například právo na život, svobodu, štěstí nebo na osobní vlastnictví neplyne z mého rodokmenu, schopností ani společenských výsad. Tyto a další práva byla všem lidem bez rozdílu svrchovaně darována Stvořitelem, protože všichni lidé jsou Božím obrazem. Pokud někdo někomu tato práva upírá, pak porušuje stvořitelský řád a pošlapává Boží obraz. První v Bibli zaznamenanou občanskou neposlušností jsou porodní báby, které se „bály Boha rozkazem faraona se neřídili“ (Exodus 1, 17).
V kontextu tehdejšího Egypta se jednalo o něco absolutně nepřípustného. Farao byl ztělesněním boha a neposlechnout ho znamenalo jistou smrt. Jenže porodní báby rozpoznaly, že výše než rozhodnutí vrcholného politika a náboženského vůdce v jedné osobě stojí právo na život novorozenců, které je dáno Stvořitelem.
Kalvín v duchu této tradice později prohlásil, že „proroci a učitelé mohou s odvahou vystoupit proti králům a národům“. Důvodem pak není jakási rebelie, ale vědomí, že ani král, národ nebo náboženský představitel nestojí nad některými právy a svobodami, které dal Hospodin každému člověku. V okamžiku, kdy to dělají, staví se nad Boha, a to nikdy nemůže skončit dobře.
Důsledky svobodných činů
Možná se vám někdy stalo, že někdo dělal něco nepřístojného a když byl napomenut, opáčil větou „mám na to právo“. Když jsem učíval na střední škole, byl jsem překvapen, jak někteří studenti znali svoje práva a jak se na ně dokázali odvolávat. Často se jednalo o studenty, kteří činili největší problémy. Štvalo mě, že svá práva znají, ale neuvědomují si, že mají i povinnosti, které neplní.
Znát svá práva je jistě správné, zároveň ale lidská práva byla lidem dána nejen aby je užívali, ale aby za ně přijali zodpovědnost. Se zodpovědností pak souvisí i ochota nést důsledky svých činů nebo, v duchu tohoto článku, právo na to nést důsledky svých činů. A s tím je někdy potíž. Má-li člověk právo na soukromý majetek, pak s tím přichází i zodpovědnost se o něj starat a povinnost nést zodpovědnost za nemoudré jednání s ním.
Má-li člověk právo na život, musí o něj pečovat a někdy bolest v zádech není chyba lékařů, ale naše… Zde někdy dochází k neporozumění, kdy lidé toho hodně vyžadují, ale už se jim tolik nechce nést následky svých nezodpovědných rozhodnutí. Vlastně si nevědí příliš rady se svobodou, kterou mají. Tento stav je pak živnou půdou pro nejrůznější manipulátory a to jak v politice, tak v církvi. Tito lidé slibují, že když jim darujeme kus své svobody, oni za nás převezmou důsledky našeho rozhodování.
Na tomto principu funguje a fungoval komunismus. Dal méně schopným právo jít a sebrat majetek schopnějším, případně je i zlikvidovat. Jediné, co vyžadoval, bylo zřeknutí se svobody a jistých práv. Proto v komunismu nemůže platit ani jedna v uvedených listin a proto je komunismus neslučitelný s křesťanstvím. Pán Bůh nám totiž práva neupírá, vede nás však k zodpovědnosti.
Má práva versus práva druhého člověka
Vzpomínám si na jeden svatební obřad, kde kazatel novomanželům radil, aby nejdříve ve vztahu hledali povinnosti a až pak svá práva. Po třicet letech manželství i mnoha pastoračních zkušenostech si myslím, že je to moudrá rada. S člověkem, který neustále zdůrazňuje svoje práva, se strašně těžko žije. Ano, máme právo na klid, na kvalitní spánek, na odpočinek, na zábavu, jenže to má i náš partner. A pokud se nedohodneme, je zle. Stejné pak platí mezi kolegy v práci, mezi národy a vlastně v každém lidském zřízení.
Stalo se mi, že za mnou jednou přišel muž s tím, že mu jeho žena byla nevěrná, takže má „právo se s ní rozvést“. Hned mi k tomu odcitoval text z Matouše. Co k tomu povědět… Je to přece v Bibli černé na bílém. Jenže je zde ještě jiný text: „Způsobem bytí (myslí se Ježíš) byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl“ (Fp 2, 6). Text pokračuje dál a mluví o tom, že Ježíš měl mnoho práv, ale z lásky k nám se jich zřekl. Něco v tomto smyslu jsem dotyčnému odpověděl, ale nepomohlo to. Nechci v tomto článku řešit rozvod. Jen bych rád řekl, že spolu s našimi legitimními právy má jít ruku v ruce láska, respekt a zodpovědnost. Až tehdy se s nimi naučíme moudře nakládat. Naučíme se, kdy je správné je prosazovat a kdy je možné z nich slevit.
Lidská práva bez povinností jsou jen další možností teroru, který zažíváme na vlastní kůži všichni, v USA zvláště.
Na titulním opbrázku je osoba s megafonem,která má rohy ! To je symbolické- Něpřítel Boží je schopen drzého úskoku a vydávaje se za člověka strhne na sebe pozornost a přivlastní si práva která mu nenáleží ! Proto pozor koho si k nám pustíme abychom nezjistili,že všechna naše práva bude mít nadále on a nám zůstanou jen povinnosti ho podporovat !