Teolog Ondřej Fischer se pro Křesťanskou Revue zamýšlí nad etickou teorií ctností. Ta podle něj na základě kvality jednajícího člověka určuje, které jednání by mohlo být správné.
Výraz ctnost, z Aristotelova arété, zpravidla označuje rysy člověka, které v očích moudrých vykazuje přijatelně jednající člověk. Kdo těmito rysy oplývá, bude považován za člověka kvalitního, toho, kdo jedná následováníhodným způsobem.
Není divu, že objevit možnost, jak se v ctnostech vzdělat, může být cenným předpokladem pro to, aby jednoho dne mohl být člověk považován za ctěného a ve ctnostném životě zběhlého občana. Atraktivita takovéto možnosti se však dnes zřídkakdy docení, neboť už sama možnost sdílet, popisovat a vychválit vlastní jednání mnohdy zajistí dotyčnému obdiv a uznání, aniž bychom se ptali, zda je to jednání někomu prospěšné.
Pokud je člověk vzděláván ve ctnostech, často to bývá v křesťansky zaměřené rodině či škole, možná snad ve skautu, ale mimo takováto prostředí bývá důraz na ctnosti chápán přinejmenším jako samoúčelný. Jedna z oblastí, v níž může mít téma ctností i dnes co nabídnout, je profesionální pomáhající práce. Práce jako činnost, která směřuje ve prospěch společnosti a s níž jsou spojovány rysy profesionality.
K profesionalitě patří i požadavek společenské prospěšnosti, kombinace technických či znalostních dovedností, otevřenost všem (univerzalita), transparentnost, ale také schopnost kultivovaného vztahu se společností. Pojem profesionalita však vzbuzuje i řadu otazníků, navíc bývá nadužíván, mnohdy bez přijatelné definice. Přesto, a možná i právě proto, k profesionalitě téma ctností patří.
Ctnosti a profese
Tradiční, řekněme spíše idylické pojetí profesí už na první pohled nabízí dostatečné využití ctností. Profese bývala chápána jako práce i způsob života, který se dědil z generace na generaci, pro něž jako kdyby byl člověk předurčen. Na tento způsob života se vztahovalo legitimní očekávání a byla s ním spojována i odpovídající čest.
V profesi, chápané jako historicky a společensky vyhraněná a prospěšná práce, se spojoval konkrétní lidský osud s konkrétní službou druhým. Být příslušníkem dané profese znamenalo také odpovídajícím způsobem jednat. Jednat způsobem, který by byl v očích společnosti, v očích těch, kteří z nabízené profese těží, důvěryhodný, spolehlivý, spravedlivý apod.
Snad s trochou nadsázky lze říci, že způsob vykonávání dané profese musel v jejích podstatných aspektech odpovídat podpoře dobra, s danou profesí spojeného. Kontrolním mechanismem, zajišťujícím přijatelnost takovéhoto jednání, byla právě společnost, přesněji místní komunita. Konkrétní řemeslo, konkrétní profese jako kdyby byla vzorek, skrze nějž mohli lidé posuzovat jednání daného řemeslníka jako člověka.
V tomto smyslu lze posuzování mravnosti a morality jeho jednání snáze uskutečnit dotazem „jaký to je člověk?“, tedy s odkazem na ctnosti člověka spíše než obecně položenou otázkou, zda tento člověk jednal v dané situaci morálně či mravně správně. Ctnosti pak budou ty vlastnosti, které nám při pohledu na člověka vyvstanou na povrch jako jeho dlouhodobě žádoucí „kvality“.
Jako příklad „akademicky“ zajímavější cesty, využívající téma ctností v profesionálním pomáhání uvedu pokus Sarah Banksové a Ann Gallagherové. K tématu ctností se autorky dostávají přes tzv. „etickou teorii“. Etika ctností bývá spojována především s Aristotelem podobně jako etika povinnosti s Kantem, i když je zřejmé, že se studenti ve výuce obvykle setkávají s hrubými interpretacemi spíše než s autentickými přístupy těchto myslitelů.
Smyslem těchto teorií je zjednodušeně popsat ustálené způsoby uvažování, když lidé chtějí zjistit, zda je nějaké jednání správné, nebo je naopak nesprávné. Etika ctností zaujímá mezi takovýmito teoriemi zvláštní místo, jelikož místo takových normativních ambicí spíše zohledňuje, nakolik záměr jednajícího slouží dobru.
Kantova etická teorie představuje normativní způsob uvažování, v němž některá z formulací mravního zákona poslouží jako kritérium pro správné jednání, na jehož základě určujeme, které činy je možno považovat za eticky správné, a které ne. Benthamův utilitarismus zase umožní prostou kalkulací množství užitku z určitého jednání zjistit, které z možných jednání přinese nejvíce užitku, a tak rozhodnout, které z možných jednání je eticky správné.
Naproti tomu se však etická teorie ctností soustředí na kvalitu jednajícího člověka. Teprve z ní přeneseně určí, které jednání by mohlo být správné, a které ne. Podle etiky ctností bude normativem správného jednání takové, které by učinil ctnostný člověk. Zde je ovšem problém, neboť přesně nevíme, jak ctnostného člověka definovat. Banksová a Gallagherová se však pokusily prověřit, jestli lze přijatelnost jednání v pomáhající profesi posuzovat právě na základě ctností jednajícího. Tedy zda lze z lidské kvality člověka profesionála usuzovat na správnost či nesprávnost jeho činů.
Kvality ctnostného člověka
Způsob posuzování kvality profesionálního jednání přichází v úvahu tam, kde způsob výkonu určité činnosti může být důležitější pro posouzení kvality než výsledek. Platí to třeba u učitelů, sociálních pracovníků, někdy i u lékařů. Pokud toto platí, pak výrazný vliv na to, jak posoudíme nějaké jednání, bude mít právě dojem, který tento člověk svým jednáním dlouhodobě vytváří. Banksová s Gallagherovou proto vycházejí z výběru Aristotelových ctností, obohacených např. o ctnost integrity.
Těmito ctnostmi vybaveného profesionála staví do kontrastu s pracovníkem, na jehož kvalitu práce jsou kladeny požadavky pouze ve smyslu jeho odhodlanosti korigovat svá jednání se zákonem či s předem stanovenou strategií práce. Oproti tomu pracovník vybavený intelektuální ctností fronésis, praktickou moudrostí, se nenechá určovat pouze normativem, ale je schopen uplatňovat obecné principy své práce v konkrétních situacích. Požadavek etiky ctností klade důraz na to, aby pracovník kriticky kombinoval znalostní prvek norem s vlastní zkušeností a aby jednal na základě své praktické rozumové úvahy.
Banksová s Gallagehrovou v závěru své práce přiznávají, že zřejmě není možné chápat ctnosti jako jediná kritéria etické správnosti jednání, ale že jejich zohlednění patří k nutným požadavkům profesionality především proto, že každé profesionální působení by v posledku mělo být určeno konkrétnímu člověku. Tento přístup klade na pracovníka nárok, který převyšuje povinnost jednoduše se řídit normami. Je hůře měřitelný, bezesporu je i kulturně podmíněn, ale zdá se, že především v pomáhajících profesích je tento přístup pro kvalitu práce (a tedy i pro pojetí profesionality) klíčový.
Přínos pohledu ctností na posuzování kvality práce však je v tom, že se nevyčerpá pouze posuzováním práce vzhledem ke standardům, právním předpisům. Naopak, hledisko ctnostného člověka vždy tyto dílčí inspirace pro volbu správného jednání včlení do kontextu, z něhož čerpá způsobem, typickým pro uvažování ctnostného člověka, totiž sledováním dobra jako základního hlediska pro stanovení správného jednání. Každá profesní role by měla směřovat k dobrému cíli jako dobru, prospívajícímu životu.
Praktická moudrost a hledání dobra
Výčtu ctností, které Banksová s Gallagherovou považují za klíčové, dominuje ctnost praktické moudrosti. Umožňuje totiž korigovat onen ideál profesionální služby, o kterém píší Oakley a Cocking jako o posledním dobru, tak, aby každé konkrétní jednání v posledku směřovalo k dobrému cíli. Kombinace praktické moudrosti a znalosti ideálu profese – tedy znalosti onoho posledního dobra, k němuž směřuje pracovník plody své role, je místo, v němž může jeho profesionalita z tématu ctností těžit.
Pro ilustraci praktického významu tohoto pohledu ctností v profesionálně vykonávané pomáhající práci se můžeme pozastavit u situací, ovlivněných pandemií covidu. Kvalita práce např. v domově pro seniory mohla být posuzována před pandemií dle standardů, zajišťujících vyváženost péče o klienty a péče o zaměstnance. Ale pandemie a nařízení radikální izolace seniorů, ač v souladu s platnými nařízeními vlády či dané organizace, otvírala zásadní otázky o tom, co je v daném případě správné s ohledem na rezidenty domova či na personál.
Ukázalo se, že přístup pečujících ke klientům, který by v těchto nově vzniklých atypických situacích pouze kopíroval příslušná nařízení, by mohl být v napětí s tím, jak by jednal ctnostný člověk. Je proto třeba i v jinak dobře strategicky a právně ošetřeném prostředí spolehnout na moudrý úsudek konkrétního pracovníka. Ten by mohl překračovat očekávaný přístup „profesionála“ jako vykonavatele stanovených norem s důsledným odstupem od emotivně zabarvených podnětů.
Naopak, z pohledu etiky ctností by dobro mělo být sledováno jako poslední účel. Předpokládá se však, že člověk v dané pracovní pozici má cíl a smysl profesní role dostatečně promyšlen a odůvodněn. Vychází se z toho, co daný pracovník – profesionál – spatřuje jako cíl svého profesního poslání a povolání a že není přitom zastíněn nekriticky přijímanou povinností jednat podle norem. Profesionál působící jako ctnostný člověk pak tímto přístupem přispívá nakonec i k dobru pro sebe samého.
Autor působí na katedře teologické etiky ETF UK a na VOŠ Jabok.
Autor: Ondřej Fischer
Foto: neonbrand/unsplash
To jsou takové prázdné řeči, že je těžké to i přelouskat!