Možná někteří lidé neví, že slovo oběť musí vzhledem ke své etymologii nutně souviset s oltářem, a tím pádem i s božstvem. Občas mě tak zvedá ze židle, když mluvíme o obětech v souvislosti s terorem, který není žádným náboženským úkonem, ale prostě zlovůlí člověka, píše v Glose Daniel Kvasnička.
Snad se shodneme, že sejde na tom, jak se o věcech mluví. Když se řekne, že tenhle anebo jiný zločin měl tolik a tolik obětí, zvedá mi to tlak. Zvykli jsme si v našem sekulárním světě na náboženskou mluvu, nebo prostě jen nevíme, co říkáme? Například zmíněné slovo oběť musí nutně souviset s oltářem, a tím pádem i s božstvem. Etymologicky totiž vychází ze staroslověnského výrazu znamenajícího „věc slíbená bohům“. Taková konotace v dnešním zpravodajství nepřipadá v úvahu. Ale jaké božstvo máme na mysli, když mluvíme o obětech střelby v americkém kostele v Houstonu, ve stanici metra v New Yorku či v budově filozofické fakulty v Praze?
Bezmyšlenkovité označování za oběti mne vytáčí, protože zabití lidé nejsou žádné oběti, ale terče obyčejného teroru skupiny či řádění jednotlivce. Nikoli oběti, ale jsou to zavraždění, zmasakrovaní, zmučení, zastřelení. Prostě mrtví zlovůlí člověka. Těžko budete trestat vraha za to, že obětoval. A komu vlastně? Obětoval svému egu, svému vidění světa? Všichni víme, že nic neobětoval, protože smysl tohoto úkonu předpokládá, že oběť zastupuje obětníka. Pomatenost jednotlivců či teroristických organizací nehledá zástupné oběti, nemá oltář a není tu žádné pokání, často chybí i jakákoliv představa o cíli takzvané oběti. Ne, je to často jen vztek, nezájem, touha po pomstě či zoufalství dohnané do úzkých.
Angličtina jako románský jazyk vychází ze dvou latinských pohledů na oběti: buď sacrificio, anebo victima. Obojí z latiny. Ten první pojem zůstal v kostele. Ten druhý, jako oběť civilnějšího typu, našel své místo ve světském prostoru až v šestnáctém století a později. Blíže našemu pojetí je tak victima coby označení používané od osmnáctého století v civilním prostředí pro předmět či živou bytost, na níž je přenesena část bolesti, starosti a snad i úspěchu. A opravdu, zdaleka nejde jen o živé bytosti. Na oltáři leželo cokoliv, co vyjadřovalo nějakou cenu pro obětníka.
Viktimizace (přenášení tíhy) má stejný základ jako označení vikář, vicario, tedy člověk, který přebírá tíhu. V Církvi bratrské označuje mladého adepta kazatelského řemesla, který přebírá tíhu práce odcházejících starších kolegů, a v římské církvi zase okrskového pastýře, který nese starosti svých kolegů. V tom případě je třeba mluvit i o dobrovolnosti toho, který přebírá tíhu druhých a nese ji jako oběť.
Jak tedy správně: Máme tu zavražděné děti, dcery a syny. Musíme mluvit o mrtvých rodičích a prarodičích, které zavraždil ten či onen. Musíme mluvit o vrazích, jejichž vina může být sňata, ale někdo musí nést následky. V ideálním stavu se má vrah pokusit o zmírnění následků svého zločinu. A své činy si musí odpykat.
Už ve starém Izraeli vytýkali proroci velkým i malým skutečnost, že si „zaobětovali“ a od oltáře odešli s pocitem, že je vyřízeno a může se pokračovat beze změny. Dodnes nám, křesťanům, kritici popravdě vytýkají, že řešení zlých věcí zpovědním rozhovorem a rozhřešením je velice lehké. Jakkoliv si myslím, že lidská selhání musí zůstat mimo dozor veřejnosti, tj. mezi Bohem a hříšníkem za přihlížení kněžského zpovědníka, je jisté, že všichni potřebujeme vidět změny tam, kde se zmiňuje oběť. Je to oběť Kristova, na jejímž základě se odpouští.
Vyjasnění pojmů může přinést novou možnost řešení jak na straně pachatelů, tak na straně postižených zločinem.