Občas se účastním osobních nebo internetových diskuzí, které reflektují současnou dobu. I když ne vždy se dostaneme jmenovitě k tématu svobody, často zní na pozadí lidské frustrace tento motiv. Co můžeme a co nemůžeme. Co mají zakázáno děti, studenti, podnikatelé, zaměstnanci a vpodstatě všichni ostatní. A obzvlášť nefér nám přijde, když pro někoho “nahoře” platí jiná pravidla, než pro nás “běžné lidi”, že?
Neporadím Vám, jak se ze současných omezení vymanit. Ale rád bych se společně podíval na to, co pod svobodou různí lidé myslí a jak můžeme prožívat v této době alespoň svobodu vnitřní.
Dovolím si k tomuto tématu vypůjčit několik myšlenek nedávno zesnulého pana prof. Sokola, českého učitele, filozofa a prezidentského kandidáta. Ten různé druhy svobody rozdělil do čtyř kategorií:
První – Vězeň, který vychází z otevřené klece:
Tohle pojetí svobody je o dobrovolnosti – nic nemusím, až dosáhnu něčeho, budu doopravdy svobodný. Až nebudu mít dluhy, až budu mít vlastní auto, až se rozvedu, až se ožením, až si koupím byt… Svoboda je něčím, co nás zbavuje omezení.
Druhá – Kovboj v poušti, který je nezávislý:
Nikoho nepotřebuju, dejte mi všichni pokoj. Tato pubertální představa svobody říká – jsem sám za sebe, nikdo mi do ničeho nemluví, nikdo mě neprudí, a “rodiče” mi do ničeho nezasahují.
Třetí – Supermarket s výběrem zboží:
Tohle pojetí svobody zdůrazňuje možnost volby – svobodně si můžu vybrat, kterou značku jogurtu, bot, mýdla, auta nebo politickou stranu si chci zvolit. Například za minulého režimu měli lidé představu, že budou šťastnější až si budou moci v supermarketu vybrat tak, jako v západním světě.
Prožíváte některý z pocitů nesvobody popsán výše? Nejvíc po svobodě prahneme, když nějaká omezení cítíme a určitou svobodu nemáme.
Problém u všech tří “druhů” svobody je ale v tom, že nepočítá s druhými lidmi.
V našem životě nás vždy bude něco omezovat a okolnosti nás budou vždy limitovat a vytvářet určitou klec. Kovboj v poušti toho moc sám nezažije. Když před sebou máte neomezený prostor, ale jste sami, neužijete si ho, právě protože jste sami. A i když máme na vybranou, vždycky stejně vybíráme jen z toho, co pro nás připravil předem někdo jiný a ani v pestrém sortimentu si často neumíme vybrat správně.
Naše společnost, vazby a vztahy totiž nestojí na absolutní svobodě, ale na zodpovědnosti a vzájemné závislosti. A tím se dostáváme k poslednímu pojetí svobody.
Čtvrté pojetí – Svoboda jako hra:
Poslední pojetí svobody, které pan profesor Sokol považoval za nejzdravější pro společnost je hra. Ne ve smyslu lehkovážnosti, ale ve významu: “budu hrát s Tebou a podle jasných pravidel”.
Vezměte si příklad – každá hra (společenská, sporty, deskové hry) má dobře promyšlená pravidla, která nás zbavují strachu. Stejná pravidla staví jednotlivé hráče na roveň, protože platí pro všechny stejně. Kdybyste šli hrát fotbal a někdo by ten míč vzal do podpaží jako v ragby a běžel s ním přes hřiště, nebavilo by vás to. Pojetí svobody coby hry říká, že pravidla jakožto užitečná omezení svobodu neomezují, ale vytvářejí ji. Protože jedině se společným nastavením v daných mantinelech můžeme každý svobodu plně prožívat.
První tři pojetí svobody počítají s tím, že člověk ke své svobodě nikoho nepotřebuje. Naopak pojetí hry z definice říká, že potřebujeme druhé, aby naše svoboda měla “šťávu” a aby nás bavila.
A taková svoboda samozřejmě vyžaduje zodpovědnost vůči druhým. Čím víc svobody chceme, tím více zodpovědnosti, sebedisciplíny a fairplay potřebujeme mít. Svoboda bez zodpovědnosti je nesmysl.
Viktor Frankl, rakouský psychiatr, který prošel třemi koncentračními tábory, to formuloval velmi trefně: “Svoboda je jen částí příběhu a polovinou pravdy. Je pouze negativním aspektem celého fenoménu, jehož pozitivním aspektem je odpovědnost. Svoboda je ve skutečnosti ohrožena tím, že zdegeneruje do pouhé libovůle, pokud není prožívána zodpovědně. …”
Jinými slovy ten, kdo se nechová zodpovědně, se nechová svobodně, protože naše svoboda se vždy dotýká svobody někoho jiného.
Apoštol Petr to v Novém zákoně vyjádřil velmi podobně: Žijte jako svobodní lidé, ne ovšem jako ti, kdo údajnou svobodou zastírají vlastní špatnost,… (1.list Petrův 2:16)
V době, kdy se každý musíme uskrovnit, omezit se a snížit si svou vnější svobodu mi tato prohlášení dodávají obrovskou svobodu vnitřní. Nechci si už dělat jen to, co se mi zlíbí a nazývat to svobodou, ale chci svým jednáním zodpovědně vytvářet svobodné prostředí i pro druhé.
Vede nás současný stav k vděčnosti za svobodu a volnost, které jsme mohli posledních 30 let mít?
Čím se oháníme častěji v naší životní hře? Naší svobodou a právy? Nebo vlastní zodpovědností k českému národu a k lidem okolo nás?
Autor: Ondřej Szturc