Zaujme neokázalostí veršů. I přes útlak ze strany komunistického režimu nezahořkl, naopak prostřednictvím prosté poezie vyzýval čtenáře ke smírnému ponoření se do tajemství krajiny a objevování jejích krás. Podle něj se díky novému vnímání obyčejných věcí můžeme setkat s věčným. Má nám katolický básník Jiří Suchý co říci i po sto letech od svého narození?
Básník Josef Suchý se narodil prvního březnového dne roku 1923. Vyrůstal v katolické rolnické rodině, v malebné vesničce Lesní Jakubov, nedaleko Náměště nad Oslavou. Gymnázium studoval v Tišnově a v Brně, po druhé světové válce absolvoval studium češtiny a filosofie na Masarykově univerzitě.
Již svou první básnickou sbírkou Žernov přispěl české literatuře v pohnutém roce 1948. Coby plná hluboce rozjímavých a teskných veršů – místy až expresionisticky či existenciálně laděných – reflektujících hrozbu socialismu, byla sbírka ihned v následujícím roce zkonfiskována. Zničení básní předcházelo Suchého zatčení a odsouzení na tři roky do těžkého žaláře, odkud odešel s podlomeným zdravím, a k následným pracím pod PTP. K opětovnému vydání Žernova došlo až v roce 1998, tedy po padesáti letech. V tomto půlstoletém prostoru se odehrál téměř veškerý Suchého literární život – vydal okolo desítky básnických sbírek, několik prozaických knih (některé určené mládeži) a téměř deset publikací překladů z němčiny a lužické srbštiny.
Druhou básnickou sbírku bylo Suchému umožněno publikovat až v roce 1966. „Druhá“ Suchého prvotina Jitřenka v uchu jehly vyšla za velké podpory a přímluv básníků a jeho přátel Jana Skácela a Ivana Slavíka. Díky prvnímu jmenovanému se také Suchému podařilo vrátit do sféry, v níž toužil pracovat. V roce 1968 se stal redaktorem brněnského nakladatelství Blok. V Bloku měl na starosti literaturu, etnografii či vlastivědné publikace. Právem tedy bývá vnímán, spolu s daleko známějším přítelem Janem Skácelem, jako básník brněnský. Josef Suchý zemřel koncem května 2003. Loni tedy rovněž uplynulo dvacet let od jeho úmrtí.
Hledání Boha v ontologických nížinách
Suchého poměrně obsáhlá a rozmanitá básnická tvorba se vyznačuje neuvěřitelnou konzistentností. Autor byl tichou a nenápadnou básnickou konstantou druhé půle dvacátého století. Třebaže bývá řazen k idylickým (neo-)ruralistům a opěvovatelům tradičního zbožného venkova, jeho verše nemůžeme snadno zaškatulkovat k jednoduchým až primitivním veršíkům otřepané formy a frázovitého sdělení.
Josef Suchý skutečně zasadil těžiště vlastní básnické tvorby do prostoru svého domova, vesnického života prostoupeného harmonizující krajinou. V jeho tvorbě se rovněž odráží rodinné přátelství se staršími literáty Jakubem Demlem a Janem Zahradníčkem, jež pro Suchého představovali skálopevné literární vzory. Kvalitu a hloubku Suchého veršů dokazuje již zmíněná prvotina Žernov, jejíž sdělení se promítá do celého Suchého díla. Ne náhodou tak právě tato sbírka symbolicky ohraničuje celé jeho básnické působení.
V Žernově se setkáváme s drsnou zemitostí a až na dřeň prostupujícím chvěním a nejistotou. Na prvotinu vyzrálými verši Suchý rozkrývá pomíjivost lidské existence, vstupuje do ontologických nížin, hledá ve zdejším světě Boha. A dochází k následujícímu: „Daleko záchvěv pohledu – to, čemu řek bych něžné. / Je luna vbita v nostalgii hor, / ach, tolik samoty, kdo hledá zde, nic nenalezne.“ Boha tedy nemáme hledat mezi věcmi tohoto světa? K pochopení těchto veršů se přiblížíme při náhledu Suchého vnímání přírody.
Třebaže ráz sbírky určuje hrozba nastávající komunistické diktatury, neměla by být čtena jako dobově podmíněná. Jejím prostřednictvím Suchý sice rovněž reflektuje hrozbu socialismu. Koneckonců, sbírka zpětně ční jako kamenný maják v moři agitační a angažované poezie oslavující příchod socialismu. Její apely však dalece přesahují dobový rámec a vyzývají k ustavičnému hledání a tázání se.
Prostota bez triviality
Nejinak je tomu v následujících Suchého sbírkách. Po dlouhé nucené odmlce pokračuje podobným temným tónem ve sbírce básní Jitřenka v uchu jehly. V dalších sbírkách (namátkou Ocúnová flétna, Duhové kameny nebo Tváří v tvář) se sice tón mění – a především postupně přibývá optimismu a radosti – nicméně naléhavost v mnohých básní neustává. A pakliže se někde přece jen zmenšuje, přetrvává směr, jímž Suchý již od Žernova ukazuje. Pokud se něco výrazněji mění, je to forma, kterou Suchý precizuje, a míří k větší jednoduchosti a prostotě, čímž ovšem neupadá do triviality.
Také v dalších sbírkách se Suchý bytostně navrací do krajiny svého dětství. Příroda pro něj nepředstavuje jen scenérii. Tvoří naprostý základ, harmonizační prvek a východisko života člověka. Suchý se ve svých básních snaží poodhalit hlubinné propojení člověka s přírodním bohatstvím. Vskutku rozličné naturální motivy se objevují napříč téměř všemi Suchého básněmi – i těmi, jež se na první pohled krajiny netýkají. Třebaže příroda mnohdy reprezentuje harmonizační prvek, ona samotná není cílem životní cesty člověka.
Za prvé i ona je zasažena vnějším světem, není hermeticky oddělena od bolestí a peripetií dějin. Byť na první pohled představuje krajina vysvobozující únik z pokřiveného světa, daleko spíše utváří místo, kde člověk může tento svět reflektovat, uvidět ho jinak, aniž by zrušil jeho nedokonalosti.
Za druhé příroda není cílem, poněvadž Suchý vedle ní a důrazu na kořeny a tradice akcentuje rovněž motiv putování. To není protimluv – putování nestojí v kontrastu s harmonickou a stálou přírodou, nýbrž jí dává význam a směr. Suchý se totiž celou svou básnickou tvorbou snaží ukázat na toto: skrze poznávání známého, nové nazírání zdánlivě zcela obyčejných předmětů, jako je kámen, větvička stromu, oblak, skřivánek anebo sivé šaty, můžeme spatřit tyto předměty nově a svěže. Náhle jsou i nejprostší věci něčím nesamozřejmým. Co víc, skrze ně se pak můžeme dotknout věčného. „Uchem jehly jsem prošel / a stojím / ve svaté krajině.“
Třetí a nejpodstatnější bod plynule navazuje na druhý: příroda představuje pouhý prostředek, možnost, jak se dotknout čehosi většího. S konkrétní krajinou, v tomto případě jakubovskými loukami a lesy, bude třeba se jednou rozloučit. Zastupují cosi pouze dočasného. Není možné v nich zůstat jak kvůli tlaku zmatků okolního světa, tak kvůli nedostatku přítomného času, jenž Suchý úzkostně pociťuje a reflektuje. Je přesvědčen, že skrze trpělivé vnímání krajiny můžeme na okamžik prožít trvalou přítomnost plnosti světa věčného.
Bůh mezi řádky
Tím se dostáváme k obrazu Boha Josefa Suchého. V tomto ohledu je Suchý málomluvný a záhadný. Coby praktikující katolík, ač pochopitelně většinu svého života tajný, promítá Boha výslovně do svých básní zřídkakdy. Proto je zapotřebí hledat stopy po Bohu schované mezi řádky. Je kýmsi za oponou každé Suchého básně, ale není nedosažitelný. Svoji tvářnost ukazuje právě skrze nové, pozorné nahlížení krajiny a předmětů. Konkrétněji, třebaže opět implicitně, se Suchý přibližuje obrazu Boha kupříkladu v závěru sbírky Ve znamení vah: „Jakási laskavost a moudrost, / jakási rovnováha hluboká / je mimo nás. (…) Jenom nenaléhat. / Dočkáme se vína z hroznů vzácné révy. / Jeho vinařem je kdosi laskavý a moudrý mimo nás.“ Suchého Bůh je Bohem skrytým. Avšak možná i díky tomu Bohem vybízejícím k hledání a činnosti.
Co může říct stoletý Josef Suchý dnešní době? Zajisté nás může inspirovat svou již zmíněnou konzistentností. Byť opatrně a nevyzývavě, pokračoval za normalizace v básnické tvorbě a skrze opěvování přírody brilantně otevíral nové cesty k vidění a vnímání života i Boha. Jakožto katolík ve svých básních ponechával prostor tajemství a nebál se pokorně mlčet před nevyslovitelným. Básníkem brněnským je pojmenován především coby redaktor Bloku. Vzhledem k tematice pevně spjaté s rodnou vesnickou krajinou však nesmíme opomenout, že především byl básníkem venkovského života a krajiny, tedy básníkem jakubovským.
Mnohé nám může sdělit neokázalost a bezprostřednost jeho veršů. Prostota, s jakou byl schopen pojmenovávat skutečnost a formulovat verše, spojená s hluboce křesťanským poselstvím schovaným mezi řádky, navzdory razanci a tesknosti doby, dokázala přinášet pokoj do světa zmatků.
Josef Suchý svou básnickou tvorbou ukazoval prostřednictvím kontaktního spolužití s přírodou na život hloubky a smyslu. Na ten samý, o němž se rozhovořil záhadný stařec v závěru temné novely Oslovení z tmy daleko známějšího Suchého vrstevníka, literáta Ladislava Fukse, loni rovněž stoletého: „O životě, do jehož hloubky lze vskutku vstoupit (…) právě tento život, život pravý, věčný, nesmrtelný.“
