Zase jsem viděla svoji pozůstalost. Já vím, zní to divně, jenže to asi nedokážu popsat trefněji. Poprvé se mi to stalo, když jsme vyklízeli byt po babičce. Ta spousta věcí, které po ní zůstaly, dokonale odrážela její osobnost. Zásoba kuchařek a kuchyňského náčiní (u něhož jsme občas z neznalosti nedokázali rozpoznat jeho účel) křičely, že „ráda vařila“ je jen slabé označení pro vztah, který babička a kuchyň spolu měly.
Vypovídací hodnota potřeb pro ruční práce byla podobně nemalá a zajímavě svědčilo i značné množství rozpracovaných projektů: jehlice v léta rozpletených svetrech, nastehované a nikdy nedošité oděvy, rozháčkované dečky...
Jak jsme tak třídili tu hromadu věcí, najednou se mi postupně a pak stále konkrétněji začala jevit před očima moje vlastní pozůstalost. Věci, které mám ráda, zbytečné maličkosti schované proto, že se jednou budou hodit, nebo ze sentimentu, který ani sama před sebou nedokážu úplně obhájit, všechny ty knížky z bedny u antikvariátu koupené za pár korun z náhlého impulzu, že bych je přece mohla mít. A papír! Těch barev, struktur, gramáží…
Bude to už deset let, ale síla toho momentu nějak nemizí. Nedávno jsem svoji pozůstalost uviděla znovu. Kolegyně, která odchází na odpočinek, mě poprosila o pomoc s hromadami materiálů, které se jí za dlouhé roky nastřádaly v kanceláři. Pustila jsem se tedy do třídění. Staré prezenční listiny a písemky, cvičení kopírovaná do zásoby, papíry tištěné v době, kdy jsem ještě tahala kačera, spečené k sobě barvou v tvrdé, mírně praskající desky…
Pak jsem to najednou uviděla. Poznámky psané barevnými tužkami, podklady ke článkům pečlivě archivované v jednotlivých verzích, a to i s papíry popsanými osobními pokyny, které byly srozumitelné tehdy, ale už ne za rok, natož teď. A pak ta tříděním stále se zvětšující hromádka kancelářských sponek potažených barevnou bužírkou – víte, to aby nedělaly rezavé skvrny. Tak přesně tohle se bude jednou vyhazovat po mně.
Vzklíčil ve mně pocit marnosti z dobře zažitého omylu, že si nechávám „důležité“ věci. Nezakládám si místo toho náhodou spíš takovou tu chrobáčí kuličku, která jen postupně roste nabalováním balastu? Nenápadně, až naplní skříně, jejich nástavce a nástavce na nástavcích a pak spolyká stále víc a víc času při věčném přebírání a přemisťování… Opravdu musím mít všechny ty věci schované „pro jistotu“ a proto, že se „jednou můžou hodit“? K čemu mi jsou unikátní barvy čtvrtek a nejjemnější papír, jestli je nikdy nepoužiji? Skutečně chci a potřebuji každou knížku, kterou mám doma, i když ji už nebudu číst znovu? Jaký je užitek z věcí, které prostě jenom mám? A nejsou někdy ze všeho nejvíc hmatatelným důkazem snahy podržet si nějaký nenaplněný sen nebo možná za ně něco schovat?
Ježíš v evangeliích moc nefandí bohatým a nakonec je jedno, jestli ty naše majetky mají nějakou cenu vyčíslitelnou zlatem nebo ne. Bláhově opečovávaná boháčova nacpaná stodola bude omyl vždycky, ať je plná sklizně nebo třeba jen úžasně zajímavých jemných barevných papírů.
