Dva a půl roku před vyjitím prvého čísla Křesťanské revue nastala v sobotu 21. března 1925 v Poslanecké sněmovně bouřlivá diskuse nad sloučenou rozpravou ke dvěma návrhům zákonů, a to k zákonu o nedělích, svátcích a památných dnech republiky Československé a k zákonu, kterým se zavádí placená dovolená pro zaměstnance. V souladu s tehdy platným jednacím řádem v diskusi střídavě vystupovali poslanci, kteří byli proti návrhu zákona střídáni poslanci, kteří byli pro návrh.
První, kdo vystoupil pro návrh zákona o svátcích, byla poslankyně Fráňa Zeminová, která ve svém dlouhém a často přerušovaném projevu k situaci na Slovensku mino jiné řekla:
„Také na Slovensku maďaronští biskupové a kněží štvou chudý, neuvědomělý lid proti republice. Člen praemonstratského řádu v Jasově Imre Lačný zrazuje nás Maďarsku, ostřihomský arcibiskup maďarský intrikuje proti nám v zahraničí a spišský biskup Vojtašak štve nezřízeným způsobem proti Sokolstvu. To všechno z nenávisti proti republice, to všecko proto, že se má přikročiti rychle k provádění pozemkové reformy i na těch církevních velkostatcích. ...Tato římskokatolická hierarchie nic nedbá na bídu slovenského lidu, ale aby ohlušila a zamezila volání těchto lidí po církevní půdě, vyvolává štvanice proti republikánům, proti socialistům a proti Sokolstvu, i proti republice, aby zakryla pravý stav věci.“
K novému zavedení svátku M. J. Husa a zrušení svátku sv. Jana Nepomuckého řekla: „Jan Hus a Jan Nepomucký! Co nám vyprávějí tato dvě jména? 500 let naší historie je v nich soustředěno. Chvíle nejvyšší slávy i nejstrašnějšího utrpení. Je spjato s ní probuzení i smrt svobody svědomí, záře sluneční i půlnoční temno svobody národa. Dva symboly, osvětlující pronikavě tisíciletý zápas Slovanů s Římem. Přiznáváme, že předloha, rušící svátek Nepomuka a zavádějící na věky v republice památný den mistra Jana Husa, naplňuje nás hlubokým pohnutím.“
Nesouhlas s návrhem zákona přednesl poslanec Andrej Hlinka. Pro něj bylo nepřijatelné zrušení svátku sv. Jana Nepomuckého, který je uctíván po celém Slovensku a nejen tam, i v Čechách. Taktéž pro něj je nepřijatelné slavit svátek M. J. Husa.
Hlinka říká: „Celá vaša historia súvisí s kultom Jána Nepomuckého. Roku 1862 na deň sv. Jána sa vám založil váš krásny spevácky spolok Hlahol, r. 1863 na deň sv. Jána sa vám založil spolok, ktorý je zase proti nám, spolok Sokol. Roku 1863 na deň sv. Jána do Prahy šiel sprievod demonštrovať proti vojne s Pruskom a za české kráľovstvo a českého kráľa. R. 1868 práve na deň sv. Jána, v tento svätojánsky deň bol položený základ, pánovia moji, vašej kultúre, vášmu umeniu, Národného divadla. Páni moji! ... Konečne roku 1891 bola národná výstava dňa 16. mája otvorená. Toto všetko zabudáte – u vás bola väčšia nenávisť proti Rímu, ako rozum a láska k republike. ... A vy všetky tieto krásné ilúzie nám idete vytrhovať, prídete na Slovensko a začínate na majstra Husa vatry páliť a po školách nám Husitov ako nejaký ideál dávať. My máme svoje slovenské ideály, máme svoje veľké idealy a tých sa budeme pridržovať a Husa svätiť nikdy nebudeme.“
A co se týče 28. října, je pro Hlinku důležitější datum 30. října – den, kdy byla vyhlášena Martinská deklarace. Říká: „My 30. október oslavovať budeme. Nanútiť duši sa nedá, ako nenanútim ja pánom môj názor a tým menej nanútíte mňa. Preto bolo vašou povinnosťou naše ideály neničiť, nerušiť, nedotýkať sa ich, ale ponechať nám, čo máme veľké a sväté a hladať cesty, ktoré by nás sviedly a nie cesty, ktoré nás rozvádzajú.“
Zákon o svátcích a památných dnech republiky Československé byl však schválen s účinností od 15. dubna 1925. A republika Československá, tvořena pěti národnostními skupinami – českou, německou, slovenskou, maďarskou a rusínskou, směřovala pomalu k rozpadu.
Jeden ze zakladatelů Křesťanské revue Emanuel Rádl se tomu snažil zabránit. Od konce Velké války se zabýval problematikou národa a státu a své poznatky pak publikoval v roce 1928 v knize Válka Čechů s Němci. Obecné závěry z knihy vyplývající se netýkají jen vztahů Čechů a Němců, ale problematiky národa a státu obecně, a tím také vztahů Čechů a Slováků.
Rádl se to pokusil objasnit v přednášce v Matici slovenské v Bratislavě. Přednáška pak byla postupně publikována od prosince 1934 do února 1935 v 8. ročníku Křesťanské revue pod názvem Československý národ.
Rádl zde slovenským posluchačům nejprve vysvětluje pojetí národa. Říká: „Až do polovice světové války jsem žil v tom pojetí o českém národě, jaké u nás v Čechách všeobecně vládlo. ... Věřil jsem, že mám český národní instinkt neboli že mám od přirozenosti české cítění, kterého nikdo jiný než zase Čech nepochopí; že jest mi toto cítění nebo to „národní vědomí“ vrozeno jako charakterová vlastnost a že české cítění bylo vlastním obsahem českých dějin a projevovalo se stejně u Husa jako u Balbína a že počátkem 19. století, v době národního obrození, se jen probudilo ze staletého spánku. Slyšel jsem, že ovšem někteří lidé tohoto vrozeného cítění nemají; jiní sice cítí po česku, ale zapírají svůj pravý cit a dělají se Němci. A jako my Češi máme od přirozenosti cítění české, tak prý mají Slováci cítění slovenské, Němci německé, Maďaři maďarské.
... Němci za války agitovali mnoho tak zvanou rasovou teorií o národě: Že totiž členové jednoho národa jsou pokrevně příbuzní, že jsou charakterisováni barvou vlasů, očí, velikostí těla a s těmito tělesnými vlastnostmi že souvisí i jejich národní charakter. Tyto teorie se mi příčily, ale nejsou jen radikálnějším vyjádřením naší víry v národní instinkt?! Vždyť i tu jde o národní instinkty, jenže jsou tu jaksi přírodovědečtěji vyjádřeny vírou v pokrevní příbuznost členů národa. Jako filosof jsem snadno našel souvislost mezi vznikem rasových teorií a mezi vírou v přirozené národní cítění. Rasové teorie mne odpuzovaly, a domýšleje odpor proti nim do důsledků náhle jsem stál před novým pojetím národa: najednou jsem viděl, že národ nesmíme hledat vzadu, v dávné minulosti, v zděděných instinktech, v tělesných vlastnostech, v nějakém tajemném vědomí, nýbrž že národ jest v tom, co chceme, čemu věříme, več doufáme, že národ jest před námi jako budoucnost a jako program.“
A dále pak říká: „Kmenové pojetí národa nepočítá se svobodnou vůlí; tu jsme byli zrozeni do národa bez vlastní odpovědnosti, národ jest nám jen osudem, jen fátum, a žádá od nás plnění toho, co tak jako tak plnit musíme, protože to plyne z naší přirozenosti. Tu nejvýše naší povinností jest žít podle své přírody a nanejvýš uvědomovat si matně to, co v hloubi naší bytosti dříme; co jiného jest svoboda v tomto kmenovém pojetí národa než živočišná nespoutanost? ... Svobodou vůle rozumíme, že člověk rozeznává věci dobré a zlé, správné a nesprávné, prospěšné a škodlivé, a že má možnost volit dobré, správné, prospěšné. Svoboda začíná tedy až tam, kde začíná přemýšlení a volba. Svobodný člověk má možnost konat dobro nebo zlo, ale volí svobodně, ze svého osobního rozhodnutí dobro. Nuže na tomto pojetí svobody je založeno politické pojetí národa.“
A pokračuje: „Kdo myslí na kmenové pojetí národa, vzpomíná toho, jak dávno už Slováci v této zemi žijí; vzpomíná jejich pokřtění, vzpomíná Svatopluka, příbuzenství řeči české se slovenskou, vzpomíná toho, že Čechové, Slováci, Rusové, Ukrajinci, Srbové i Chorvaté jednou vyšli ze společných sídlišť a že dosud zachovali památky této předhistorie; vzpomíná slovenských krojů a národních písní, vzpomíná minulosti a zděděného charakteru slovenského. Nerozumějte mým výkladům tak, že bych chtěl těchto faktorů národního života znehodnocovat. Uznávám, že jsou velmi důležití; uznávám význam historie, uznávám, že fakt společné řeči jest důležitý, vím, že vědomí slovanské spřízněnosti je důležitým politickým faktorem, vím, že národní píseň, ba i kroj mají politickou hodnotu. Uznávám tedy cenu instinktů, t.zv. národního cítění, tradice. Uznávám tedy, že Slováky spojuje jakýs těžko formulovatelný cit pospolitosti. Tyto složky nejsou ani hlavní ani tvůrčí; ne krev, nýbrž rozum; ne pud, nýbrž uvědomělý plán, moderní literatura, věda, národní hospodářství, hygiena, sociologie jsou pravými měřítky národnostními. I tvrdím: pravý československý národ je před námi, nikoli jen za námi. Na vašich svalech a na vašem rozumu spočívá tíha národa, nikoli jen na mythu o slovenském dávnověku. Jde o to, co provedete, nikoli o to, co tajemného je vepsáno ve vašem srdci!“
Vztah státu a národa Rádl vysvětluje dále: „Pro národ politicky chápaný má obzvláštní význam stát. Neboť stát je lidské zřízení; do jeho zákonů lidé vkládají svoji vůli; ústava a zákony ukazují k budoucnosti, dávajíce řád našemu jednání; proto jest stát samou podstatou národa, to je jakoby společenský šat, do něhož se národ obléká; jakožto stát národ vstupuje do společnosti národů. Státní zřízení jest pro národ, čím jest křest pro křesťana, čím jest lidství, rozum totiž, mravní řád a vůle pro člověka. Jest omyl, že by nějaké skupiny černochů nebo indiánů nebo nějaké sebe větší zástupy asijských Mongolů byly „národem“, jak se někdy nepřesně říká; jsou to pouhé přírodní „kmeny“, které stojí ještě pod úrovní civilisace, která se začíná teprve tam, kde vládnou uvědomělé a formulované zákony. Němci kolem nás a také naši bývalí romantikové, přívrženci kmenového pojetí národa daleko nestaví stát takto vysoko; pro dnešní hitlerovské Němce národ rasově vymezený jest všechno, kdežto stát, tj. státní zákony, jsou jen opadaným květem na stromě národa.“
A jaké jsou důsledky politického pojetí státu? Rádl objasňuje: „Podle politického pojetí státu jest Čechoslovák víc než Čech nebo Slovák. Neboť název Čechoslovák označuje státní příslušnost, tedy něco, co jest vytvořeno naší vůlí, co jest dílem rozumu; co jest částí naší odpovědnosti; naproti tomu Čech a Slovák jsou označení kmenová, označení něčeho vytvořeného mimo naši odpovědnost. Českoslovenství jest tu zákonem, který si dali občané tohoto státu; českoslovenství se vznáší nad nimi jako jejich pán; naproti tomu jest češství a slovenství jen vlastností, kterou mají od přirozenosti. Mnozí z vašich i našich politiků dokazují, že toto českoslovenství jim nevyhovuje; rozumný smysl toho dokazování jest, že hledají jiný zákon, kterému bychom sloužili, ale opět to bude státní zákon, ústava, norma, jak říkáme vědecky, a nebude to ani vlastnost národní, ani zvyk, ani tradice, ani národní tzv cítění.“
A tak platí: „Přirozený důsledek politického pojetí národního jest, že občan této republiky, který mluví maďarsky, německy, polsky, je spojen se mnou poutem státního zákona, ústavou; toto politické pouto musí být u velké vážnosti; slovo spoluobčan má pak vyšší zvuk než soukmenovec. Nebojte se tu věc promyslit a pochopíte, že opět jde o důsledek zcela logický. Jestliže svobodná vůle jest vyšší hodnotou než pouhá příroda, pak to, co lidé podle svého rozumu vytvořili, má vyšší morální cenu než to, co pouze zdědili; pak ústava, zákony, a tedy spoluobčanství jest dílem svobodné vůle, kdežto soukmenovství jest jen dílem osudu.“
Rádl svou přednášku zakončuje: „A já se nechci klanět žádným pradědům, žádným pohanským bůžkům a žádným instinktům. Jestliže vzpomínám tradice, tož veliké, demokratické tradice vzdělané Evropy; předchůdcem politického pojetí národa jest křesťanství, které postavilo církev jako společenství duchovní nad pouhou kmenovou příslušnost; nebojím se poklonit se tomuto velkému staviteli moderní vzdělanosti. Naším předchůdcem jest anglická reformace, která vedla k osvobození občana od státního absolutismu; jest francouzská revoluce, která postavila za ideál tzv. lidská práva. Jestliže vám doporučuji víru v národ, chápaný politicky, v národ jako společnost svobodných, svéprávných občanů, kteří se dávají vést rozumným programem, jenž místo instinktů se dovolává pravdy, mravnosti a lidskosti jako svrchovaných rozhodčích, navazuji na nejvyšší ideály vzdělaného lidstva. A jestliže vám doporučuji, abyste opatrně přijímali učení o kmenovém základě národním, myslím na to, abyste opatrně přijímali názory, příznačné pro doby pohanské, a názory, které ještě dnes vládnou v Německu – na nějakou dobu.“
Křesťanská revue se tohoto Rádlova názoru držela do samého konce republiky. V lednu a únoru 1939, kdy byl již Rádl nemocen, vyšel článek „O podstatu češství“, připravený Jaroslavem Šimsou. V posledním roce světové války vedla se totiž ve Filosofické jednotě zásluhou profesora Rádla diskuse o podstatě národa. Rádlova přednáška „Rasové theorie a národ“ vyvolala rozsáhlou diskusi, mj. se jí účastnil i Karel Čapek. Rozhovor Čapka s Rádlem je pak podstatou uvedeného článku.
Akademická Ymka v roce 1938 připravila materiál „Studentská příprava na národ- nostní smír v ČSR“, který vyšel v Křesťanské revui, v dubnovém čísle z roku 1938.
Tam se v úvodu rozsáhlého článku M. Pecháče říká: „AY si byla vědoma, že vlivem Herdera a romantiky jest v ČSR mezi Čechy stejně jako mezi Němci a Slováky zakořeněno kmenové pojetí tak silně, že se pokládá za samozřejmé a že boj proti němu, jak jej zahájil prof. E. Rádl, narazí na větší odpor než boj proti víře v pravost Rukopisů. Přes to však si vzala za cíl přesvědčovat veřejnost o správnosti západo-evropského pojetí národa, jednak proto, že je pro svoji duchovnost, pro respekt k svobodě osobnosti a pro uznávání normy pravdy nad národem křesťanskému stanovisku bližší, jednak proto, že Masaryk pro ně připravil půdu svým učením o národu jako programu kulturně politickém, a konečně i z toho důvodu, že v něm viděla jedinou cestu, jak řešit duchovními zbraněmi komplikovaný národnostní problém v ČSR.“
Rozsáhlý článek obsahuje výčet akcí, přednášek a literatury dané problematiky se dotýkající.
Křesťanská revue rovněž referovala o přednáškových a vzdělávacích setkáních AY na Slovensku. Třetí letní konference křesťanského studentstva se konala na Slovensku v Dolném Kubíně s hesly: křesťanství a student, křesťanství a dělník, křesťanský student a dělník. Podrobně o ní referoval Jaroslav Šimsa v listopadovém čísle Křesťanské revue v roce 1939.
Ve dnech 28. až 30. 12. 1932 pořádala Ymka konferenci slovenské mládeže v Banské Bystrici.
IV. zimní konference Akad. Ymky se poprvé konala na Slovensku, a to ve Vyšné Boce ve dnech 26. 12. 1934 až 1. 1. 1935.
Poslední setkání se konalo 26. 12. 1938 až 2. 1. 1939. To bylo již po Mnichovu a od 23. listopadu 1938 jsme byli Česko-Slovenskem. Z referátu o průběhu setkání uvádíme: „V čem je krise doby a co máme dělat my, bylo thematem diskusních večerů. Po rozboru Chleba domova od Ignazia Silona probral dr. J. Valenta na jednom z dalších večerů politickou koncepci Masarykovu. Závěr diskuse byl určitý: Musíme dále hájit svobodu přesvědčení, aby, jak bylo řečeno, nebyla zatarasena cesta k pravdě. Režim nesvobody by vychovával jen přetvářku a zlomené charaktery. Nejpodnětnější byl diskusní večer, zahájený kol. Křivánkovou z Brna – problém víry. Z diskuse bylo patrno a stále znova se opakovalo, že tam, kde lidský život se prohlubuje k mravní opravdovosti a vážnosti, je i přístupnější víře. My, křesťané, pak neseme i ve víře druhých svou odpovědnost – naše věrnost povinnostem, které nám ukládá naše víra, bude prvním stupínkem k těm, kteří nevěří; budeme-li stateční, pomůžeme i jim uvěřit. Jinak bychom opustili věc království Božího a jen přispěli k zmatkům dnešní doby,“ uvádí se v lednovém čísle KR z roku 1939. Text je dodnes aktuální.
Naše poznámky k česko-slovenským vztahům jsme začali poznámkou o úloze Andreje Hlinky. Až do své smrti v srpnu 1938 byl Hlinka poslanec Národního shromáždění. Nedožil se tak ani Mnichova ani slovenské autonomie ani první vídeňské arbitráže, podle které muselo Slovensko odstoupit významnou část jižního Slovenska a Košice Maďarsku. Nedožil se ani vzniku Slovenského štátu.
Podkarpatská Rus získala autonomii 22. 11. 1938 s platností od 16. 12. 1938. Ta trvala do 15. 3. 1939. 16.–18. 3. 1939 existovala jako samostatný stát Karpatská Ukrajina, jejímž prvním a současně posledním prezidentem byl Alexandr Vološin. Ten válku přečkal v Praze jako soukromá osoba, v roce 1945 byl odvlečen do Sovětského svazu, kde zemřel ve vězení v červenci téhož roku, a tak na Olšanských hřbitovech má jen symbolický hrob.
15. 3. 1939 přestala existovat druhá republika a Čechy a Morava se staly protektorátem německé Třetí říše, a tak skončil sen o politickém pojetí národa tvořeného mnoha svobodnými národnostmi.
Autor je starší sboru ČCE v Trutnově a člen redakční rady Křesťanské revue.
Autor: Petr Krejčí