Seděla jsem na balkoně v časném jarním slunci, před sebou na stolku prázdný porcelánový hrníček od mé první ranní kávy a snažila jsem se meditovat. Vím, že to potřebuju. Mé dny jsou pak lepší.
Často se stane, že mě něco vyruší. Nejčastěji to bývají mé myšlenky, které chtějí něco vyřešit, uspořádat, nalézt správnou odpověď. Ale bývá to i vyrušení zvenčí. Například dnes to byl poplašený zuřivý kosí křik. Jemněji to neumím vyjádřit. Nebyl to zpěv, jako když se člověk kochá tou romantickou melodií, nebylo to obvyklé povykování, jako když se zahradou blíží kočka, bylo to něco většího.
Nechtěla jsem otevřít oči, nechtěla jsem se dívat, co to ti kosové řeší, nechtěla jsem vyklouznout ze svého klidného světa, ale takhle tu po ránu obvykle kosové nevřískají. Otevřela jsem oči a rozhlédla se po zahradě, co se to děje. Oslněná prudkým sluncem jsem se hned nedokázala zorientovat. Hejno kosů pokřikovalo ze všech sil a zběsile poletovalo prostorem sem a tam. Zaclonila jsem si rukou oči, abych lépe viděla, co se to tam děje.
Vstala jsem a vyklonila se přes zábradlí balkonu. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Kosové v hejnu pronásledovali poštolku. Patrně zaútočila na některé z kosích mláďat, která se neohrabaně učila poletovat zahradou. Kosí rodiny se shlukly do bojového šiku a vyrazily proti nepříteli. Jednotliví ptáci neohroženě doráželi na dravce. Jejich nejmocnější zbraní byl asi ten křik. Pak bylo efektivní nejspíš to, že jich bylo tolik.
Kosi nejsou draví ptáci. Jeden na jednoho v souboji s dravou poštolkou by nikdy neměli šanci. Jenomže jich bylo hodně a byli hlasití. V takto vedeném souboji jasně vyhráli. Naštvaná poštolka odletěla kamsi do výšin a kosí hejno ještě nějakou chvíli vydávalo bojovné zvuky. Postupně pak jeden po druhém utichali a ztráceli se v keřích a v korunách stromů, poskakovali po trávníku a hledali žížaly. Vrátili se k normálnímu životu.
I já jsem se vrátila na svou lavičku a znovu jsem zavřela oči. Páni, takové dobrodružství hned po ránu. Může být něco takového jen náhoda? Jaké myšlenky jsem to zaháněla, než mě vyrušil ten zvuk ptačího zápasu? Uvažovala jsem o tom, zda se jako občané máme bránit, když cítíme nebezpečí. Taky jsem si v sobě potřebovala zformulovat odpověď na otázku, zda bude hlasitý odpor stačit. Není to jen symbolické? Bude mít hlasitý nesouhlas vůbec nějakou váhu proti opravdové moci?
Nejsem si jistá, že kosové rozumějí demokracii, spíš asi ne. Ale inspirovat lidskou mysl mohou. Kdyby poštolka nějaké z těch kosích mláďat už ulovila, nejspíš by odpor hejna se vším jeho hlukem a množstvím byl marný. Ale srotili se včas. Možná to platí i pro nás, pokud cítíme ohrožení svých hodnot. Musíme se shluknout do houfu, aby nás bylo hodně, a pak hlasitě křičet. Uděláme-li to včas, mohlo by to stačit.
