K filmovému trháku Avatar se zpravidla přistupuje průzorem panteismu. Pokud vůbec bývá nazírán nábožensky. Velkolepé pokračování Avatar 2: The Way of Water (v češtině Cesta vody), jež téměř před rokem vstoupilo do kin, však vnímavého diváka ponouká nacházet přítomnost řady hluboce křesťanských podnětů, zamýšlí se v komentáři Martin Strašák.
„Cesta vody nemá začátek ani konec,“ line se jako leitmotiv celým filmem. Voda je ztotožněna s životem, dává i bere. Alespoň tak ji vnímá přímořský kmen Metkayina, v němž nalezne rodina protagonistů snímku v čele s bývalým mariňákem a náčelníkem lesního kmene Omatikaya, Jakem Sullym, útočiště. Onen azyl vyhledají kvůli navrátivším se nebešťanům, již obdobně jako v předchozím filmu přijeli na jejich planetu drancovat a uchvacovat. Jakkoli představuje voda ústřední přírodní element snímku, je pouhým projevem přítomnosti všepřítomné a všeobjímající Eywy, Velké matky. Ta ztělesňuje podle rasy Na´vi, žijící v kmenových společenstvích, centrální božstvo prostupující vším živým a držící v rovnováze celý ekosystém planety Pandora.
Toto přesvědčení o jednotě a totožnosti boha a světa, stvořitele a stvoření, lze bez značnějšího zaváhání nazvat panteismem. Panteisté, jimiž jsou tedy v naší interpretaci i členové fiktivního plemene Na´vi, jsou přesvědčeni, že vše, co existuje, tvoří jeden celek splývající s tvůrcem. Pakliže přijmeme tuto domněnku, mnohé do sebe v příběhu zapadá. Nejen snaha Na´vi žít v souladu s přírodou, jejich uctívání duchů, možnost prolnutí sebe sama s Eywou prostřednictvím napojení svého copu na Strom duší, nýbrž i ekologické memento, jímž film promlouvá k současnému diváku.
Příběh varuje před nevyhnutelností dominového efektu při ničení krajiny i jejích obyvatel. Hubení vede k dalšímu hubení. Bezskrupulóznost zabíjení je ve snímku demonstrována odlovem obrovských ryb tulkunů jen a pouze pro jimi produkovanou látku, jež zastavuje proces stárnutí člověka. Příslušníky kmene Metkayna však pojí s tímto majestátním tvorem jedinečné duchovní pouto – mořské bytosti se jim stávají duchovními bratry či sestrami, jejich lov se tak hluboce dotýká samé podstaty jejich náboženského cítění.
Bůh je přítomen ve všem
Jak se k takto nastíněnému vyznání má postavit křesťan? V první řadě – neodmítnout jej právě pro jeho jinaké znaky. V Avatarovi rozpracovaný systém totiž může být křesťanství bližší, než se zdá. Americký františkán Richard Rohr se označuje za panenteistu a vysvětluje: „Autentické křesťanství je panenteismem: Bůh ve všem, nikoli Bůh je vše.“ Panenteismus pojímá svět a veškeré tvorstvo jakožto vše-v-Bohu. Skrze každou stvořenou jednotlivost – strom, zvíře či druhého člověka – můžeme nahlížet Boha. Neboť Bůh je v nich bytostně a hluboce přítomen. Jak rozvádí v trochu jiném světle Rohr ve své knize Božský tanec: „Když se ani k tobě ani k druhému nepřistupuje jako k pouhým objektům, ale oba spočinete ve vzájemném obdivu Já-Ty, pak máte duchovní poznání.“Tento vpravdě buberovský obraz rozvíjí důrazem na vztahovost a jitřivou sílu plnosti, jež z jejího prožívání vychází.
Vrátíme-li se nyní k panteistickému Avatarovi, s údivem zjišťujeme, jak je tato skálopevně křesťanská vize (nebo přesněji vize křesťanství) podobná náboženství, jež vyznávají obyvatelé Pandory. Vztahovost a vzájemná blízkost hraje prim v jejich představách o světě, stvoření i všudypřítomné Eywě. Pohroužíme-li se do konkrétních projevů, povšimněme si velké schopnosti empatie nevlastní dcery Jakea a jeho choti Neytiri – adoptované Kiri. Ta je představena jako velice citlivá dívka, jež vnímá Velkou matku intenzivněji a zjevněji než ostatní. Byť nevlastní, zdá se vlastnější než kdokoli jiný! Jinými slovy skrze Kiri může Eywa mocně promlouvat k ostatním.
Zřít ostatní
Další veskrze duchovní rozměr nalézáme v pozdravu Na´vi. „Zřím tě,“ říkají. Prokazují tím druhému respekt (z lat. respicere – ohlížet se na něco, znovu pohlédnout) a ubezpečují ho, že jej berou na vědomí. Po pochopení jeho skutečné podstaty se nás tento rituální obrat může hluboce dotknout. V závěru filmu se Jake obrací na svého mladšího syna Lo´aka a poprvé mu říká: „Zřím tě, synu.“ Nepozorujeme pouhé pozdravení, neprojevuje mu pouhou úctu, leč prvně jej opravdu spatřuje. Vyvstává před ním ze stínu svého staršího bratra. Vidí ho, jaký je. Opravdově se s ním potkává, jinými slovy vidí v něm Eywu, všímá si v něm Stvořitelčiny přítomnosti.
Avatar nás může oslovovat nejen skrze ekologický apel, který je ostatně bytostnou součástí představeného náboženství. Avatarský panteismus nás může přimět k reflexi vlastní víry. Vystavuje nás nelítostné, byť nevtíravé bilanci. Nakolik je nám Bůh blízký, nakolik vnímáme jeho nekonečnou přítomnost v ostatních i nás samých? Necháváme se pohnout Bohem v druhých? Jistě, proti tomuto panteistickému systému můžeme mnohé namítat. Pravdou však zůstává, že nás může uschopňovat k novému prožívání naší vlastní duchovní cesty. Třebaže Bůh stojí nad stvořením, je v něm neustále přítomný, a to ne a pouze jako jeho autor. Avatar nás přivádí k přezkoušení naší vlastní víry. Opravdu zříme druhé?
Mám takové filmy ráda. Nejsou prvoplánové, jsou po podstatě, a proto dovedou oslovit duše všech.