Potřebujeme zoufale toužit po Bohu, řekl dnes v kázání Steve Wyndham, když přečetl verše z Žalmu 42. Seděla jsem ve třetí řadě a soustředila se. Zoufale toužit po Bohu mi přišlo jako něco, čeho momentálně nejsem schopná. Daří se mi dobře, nejsem zoufalá. Jsem s Ním ráda, to jistě, ale spíš mám pocit, že se tulím jako dítě k rodiči, než že bych zoufale toužila. Zkusila jsem si vzpomenout, kdy bylo v mém životě období zoufalé touhy po Bohu. Ale jistě, znám to. Prožívala jsem takové časy nejednou. Nyní však má moje dušička pokoj a nemusím zoufale volat.
V tu chvíli mi bleskla hlavou situace, v níž jsem se ocitla před několika dny. Jedna žena se tak trochu i vlastní vinou ocitla v tíživé situaci a zažívá velký tlak. Pár špatných rozhodnutí a v jejím životě se spustila lavina důsledků. Dovolila jsem jí ozvat se mi, když svou bolest nebude moci unést. Občas toho využije a zastaví se za mnou v práci, napíše esemesku nebo rovnou zavolá. Vypráví o tom, co prožívá, pláče. Já ji vyslechnu a modlím se s ní. Někdy taky pláču. Nic jiného než slitování nemám. Dobré rady jsou k ničemu, protože ona sama nejlíp ví, kde sešla z cesty, kde špatně odbočila, a ví, kudy se dát k nejbližší další křižovatce. Jen to trvá dlouho a zřejmě některým údolím stínů ještě musí projít. Špatné to je, když se ozve a já na ni zrovna nemám čas. Třeba sedím v divadelním hledišti, večeřím s manželem nebo obsluhuju zákazníky v knihkupectví. Mám pak trochu výčitky, že jí nejsem k dispozici kdykoli. Jenže teď se mi rozsvítilo.
To ona potřebuje zoufale toužit po Bohu. To ona k Němu potřebuje volat za temných nocí své duše. Vždyť jen On dokáže sejmout tíhu strachu a utišit bolest jejího srdce. Když se s ní modlím, ani já vlastně nežádám o nic jiného, ale žádám to já. A já nebývám vždy k dispozici. Bůh ano. I já jí ukazuju na jediného dárce pokoje, ale dělám jí prostředníka. Zavrtěla jsem se na židli. Nedělám někde chybu? Nepoutám ji na sebe, místo abych ji povzbuzovala k zoufalé touze po Bohu? Naposledy mi telefonovala předevčírem. Byla jsem v obchodě zrovna náhodou sama, tak jsem hovor mohla přijmout. Necítila jsem se moc pohodlně, protože kdykoli se mohlo stát, že někdo vstoupí dovnitř a přeruší nás. Trochu netrpělivě jsem vyslechla proud slov přerývaný vzlyky. Zeptala jsem se, jestli se jí podařilo nalézt žalm, který by vystihoval její pocity. Řekla, že si není jistá.
Zahlédla jsem prosklenou výlohou na ulici starší manželský pár, který si na něco ve výloze ukazoval, a zdálo se, že budou chtít vstoupit do knihkupectví. Znervózněla jsem. Jak rychle ukončit takový rozhovor? Oznámila jsem jí, že budu muset končit a ať se tentokrát pomodlí sama. Neslyšela jsem, co mi odpovídala, protože zvonek nade dveřmi obchodu zvonil a starší manželé vstoupili dovnitř. Rychle jsem se rozloučila. Pak toho bylo hodně a zapomněla jsem na svou provinilou myšlenku, že jí později zavolám sama. Nezavolala jsem. Teď jsem nevěděla, jestli se mám cítit provinile proto, že se jí dost nevěnuju, nebo proto, že se jí věnuju špatně. Usilovně jsem doufala, že mi Bůh poradí. Že to nějak rozlouskne. Kázání skončilo. Vyšla jsem do chodby a prodírala se lidmi, co stáli frontu ke kavárně. Najednou jsem ji spatřila. Ona mne také. Vrhla se mi do náruče a šeptala mi horkými rty do ucha: „Dneska to bylo přesně pro mne.“ Jen jsem ji objala.
Dnes je čtvrtek a ona zatím nevolala.
