Každá lidská generace si napříč kulturami nese nějaký symbol. Neandrtálec s kamenem nebo klackem v ruce na nás působí divoce a nebezpečně, zatímco antický Řek s harfou ušlechtile. Tyto symbolické zkratky často zobrazují naše předky jako primitivní bytosti, přičemž my sami sebe chápeme jako tvůrce světa a ty, kteří ovládají přírodní síly. Mnoho religionistů však ukázalo, že i prostý život našich předků a zdánlivě jednoduché pojetí víry, včetně té raně křesťanské, nebyly zase tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.
Viděl jsem nedávno jedno pěkné graffiti Poslední večeře. Učedníci shromáždění kolem Ježíše se na něj nedívají tak, jak nám to ukazují obrazy slavných mistrů. Každý má v ruce mobil, do něhož se dívá. A jako by toho nebylo málo, do svítícího displeje pošilhává i sám Ježíš a vypadá při tom, jako by mu zrovna přišla nějaká důležitá zpráva. Symbolický atribut moderního člověka je beze všech pochyb mobil, tak proč ho nezkusit v rámci evangelizace vložit i do Božích rukou?
Polibek nebo první ranní scroll?
Zvyknout si takzvaně na lepší je snadné. Návrat k horšímu bolí. Zvyknout si na mobil, který je symbolem dnešního člověka, bylo supersnadné. Učitelé duchovního života, které sleduji, jsou dnes tak daleko, že jednou z jejich hlavních rad je, aby se člověk po probuzení poznamenal křížem, poděkoval Bohu za nový den, přednesl mu své prosby a políbil svoji ženu či muže, dřív než sáhne po mobilu, aby se podíval, co se ve virtuálním světě stalo a jaké měl přes noc žně smajlíků a komentářů na sociálních sítích.
Digitální klid po ránu a před usnutím dnes doporučují i lékaři, jejichž pacienti – dospělí i děti – trpí špatným spánkem a jsou pořád unavení. Zajímavě o tom nedávno mluvil v rozhovoru pro DVTV ředitel gymnázia Přírodní škola Marek Matura.
Je otázka, nakolik nás mobilní technologie opravdu propojují, či spíš odpojují od reality i našich přátel. Vidím to v barvách. Ježíš sedí na břehu moře, vedle něj pár jeho učedníků a příchozích, a každý hypnotizuje displej telefonu, na němž se dívá na západ slunce nad mořem, který má paradoxně před sebou. Představa Ježíšových selfie a týmu učedníků, kteří mu jako zkušení PR manažeři spravují profil na Instagramu, je sice absurdní, ale až mrazivě blízká naší realitě.
Vidět fotky z jeho kázání, putování krajinou, z uzdravování, z intimních okamžiků s jeho rodinou, z modlitby, v níž se obracel ke svému Otci, z okamžiků umírání… Jak by na nás dnes působilo, když by Kristus volal přes WhatsApp židovským autoritám nebo Pilátovi? Nebo kdyby apoštol Pavel posílal do Korintu místo dopisu e-mail? Změnilo by to něco v našem chápání Ježíšova vykupitelského příběhu? Myslím si, že ano.
Čas jako jediný skutečný symbol víry
To, co je skutečně nenahraditelné, je čas, který věnujeme těm, které máme rádi. I Ježíš se koneckonců mohl věnovat každodennímu studiu, sedět v Chrámu, číst si Tóru a proroky a v určitý čas nadiktovat učedníkům některou ze svých myšlenek. Mohl věnovat mnohem víc času sám sobě, meditovat v olivovém háji, užívat svého krátkého života. Jenže to neudělal. Je-li něco symbolem našeho Pána, není to ani klacek neandrtálce, ani harfa antického hudebníka, ale čas, který věnoval druhým.
Je jasné, že digitální svět, který je technologicky pořád ještě v plenkách, a z něj plynoucí závislost jen tak nepominou. Nikdo si nebude dobrovolně zvykat na horší. Co když ale opravdu nastane čas, kdy se od mobilů a AI už neodpojíme? Co když všechno, co je nám vzácné, bude dostupné už jen na úložištích dat, která mohou zítra zmizet? Co by nám vlastně zbylo?
Tři hodiny denně na mobilu jsou dnes úplný základ. Zkusme si někdy spočítat, kolik času trávíme modlitbou, četbou a vědomým kontaktem se svými blízkými. Třeba nás to inspiruje k lepšímu managementu času a úvaze nad tím, co a koho jsme minuli, zatímco jsme byli hypnotizováni displejem telefonu.
