Ne, toto není AI ani se nejedná o aprílový žert. Jsou to slova Pauly White, hlavní poradkyně Bílého domu pro náboženské otázky, které pronesla při veřejné modlitbě za amerického prezidenta o těchto Velikonocích. Posuďte sami:
„Ježíš Kristus nám skrze svou smrt a vzkříšení dal mnoho zásadních lekcí. Ukázal nám, že skutečné vedení i skutečná proměna vyžadují oběť. Pane prezidente, nikdo nezaplatil takovou cenu, jakou jste zaplatil vy… Málem vás to stálo život. Byl jste zrazen, zatčen a falešně obviněn… Je to známý vzorec, který nám ukázal náš Pán a Spasitel… Ale pro něj to neskončilo – a pro vás to také neskončilo. Bůh má vždy plán. Třetího dne Ježíš vstal z mrtvých, porazil zlo, peklo i hrob. A protože on vstal z mrtvých, i my vstaneme. A pane, protože on vstal z mrtvých, i vy jste povstal… Protože on zvítězil, i vy jste vítězný. A díky jeho vítězství i vy budete vítězem ve všem, do čeho se pustíte.“
Osobně to vnímám jako rouhání, od kterého je potřeba se jako křesťané jasně a nahlas distancovat. Rouhání totiž není jen nadávka Bohu, ale jakékoli zneuctění Boha nebo přivlastnění si toho, co patří jen jemu. A to se ústy White za přihlížení dalších duchovních stalo.
Viděli a slyšeli jsme zneužití jedinečného díla Ježíše Krista, které jsme si o Velikonocích znovu připomínali. Paula White vytvořila falešnou paralelu mezi Ježíšem Kristem a Donaldem Trumpem a zneužila k tomu velikonoční jazyk – utrpení, zradu a „vzkříšení“. To vše ve vztahu k politickému lídrovi. Kristovo jedinečné vykupitelské dílo tak bylo přeneseno na konkrétního člověka. Výrok „protože on vstal z mrtvých, i vy jste povstal“ je v tomto kontextu naprosto nepřijatelný. Vytváří totiž dojem, že se Kristův příběh opakuje v konkrétní osobě, a to zasahuje do toho, co náleží výhradně Kristu.
Zmíněný velikonoční jazyk – kříž, vzkříšení a vítězství – se v Bibli týká smíření člověka s Bohem. Pokud je použit k podpoře konkrétního politického lídra, dochází k instrumentalizaci víry, tedy k jejímu zneužití jako nástroje moci. Kristovo vítězství, o němž se o Velikonocích mluví, se netýká politiky, úspěchu ani osobního přežití, ale vítězství nad hříchem, smrtí a zlem. Jakékoli ztotožnění tohoto vítězství s kterýmkoliv politikem je z křesťanského hlediska nepřijatelné a rouhavé.
Zemřel snad Kristus za legitimizaci něčí politiky?
Jsme svědky politického mesianismu v míře, na kterou jsme v Evropě ani v Americe nebyli zvyklí a který jsme rozpoznávali u diktátorů. Politický mesianismus znamená, že se o politickém lídrovi začne mluvit jazykem spásy, který patří Bohu. Termín rozpracoval např. židovský myslitel Jonathan Sacks, varuje před zaměněním víry za ideologii. Politik, v tomto případě Donald Trump, tak není jen podporován, ale zasazen do příběhu vykoupení. Výroky o „povstání“ a „vítězství“ mu dávají náboženskou legitimitu, které nelze odporovat, protože je Bohem pomazaná, vyvolená.
Tím se význam Velikonoc posouvá a zneužívá zároveň od spásy k politickému úspěchu. Vzniká obraz lídra jako nástroje Božího plánu, téměř jako „vyvoleného zachránce“. A právě tyto Velikonoce, kdy ve světě prožíváme tolik nejistoty, je třeba vyslovit tomu, co se dělo v Bílém domě, hlasité „ne“. Smutné samozřejmě je, že mnozí přední američtí evangelikálové vůči této blasfémii mlčí. Chápu, že je pro ně pohodlné mít politickou podporu, ale jejich postoj považuji nejen za zbabělý, ale i za odporující Písmu, na které se jinak rádi odvolávají. Omlouvat to „bojem proti progresivismu“, jehož je Trump údajně jakýmsi zosobněním, je zcela mimo. Nesouhlasit či v rozumných mezích bojovat jistě můžeme, ale je nepřijatelné k tomu zneužívat Kristovo vykupitelské dílo.
Pouhé odmítání k proměně nestačí. Je třeba se vrátit k jádru evangelia. Ne k jeho politickým verzím, ale k tomu, co je jedinečné a nezaměnitelné. Musíme říci jasné „ano“ tomu, co Velikonoce skutečně znamenají: že Ježíš Kristus je jediný Pán, jediný Spasitel a jediný, komu patří sláva, moc i vítězství.
Kristus nezemřel proto, aby legitimizoval moc jakéhokoli člověka, ale aby zachránil hříšníky. Nevstal z mrtvých proto, aby posílil politické ambice, ale aby zlomil moc hříchu, smrti a zla jednou provždy. Křesťanská naděje nestojí na žádném prezidentovi, žádném systému ani žádném „vyvoleném vůdci“, ale výhradně na Kristu. Jakmile tuto naději přesuneme jinam, ztrácíme evangelium a nahrazujeme ho ideologií.
