Dělení na vnitřní církev a laiky zvenčí je překonané, lidé musí změnit smýšlení

Po nedávném druhém zasedání synody byli mnozí zklamaní, že nedošlo k žádným zásadním změnám. To však ani nebylo jejím cílem, na komplexnějších tématech nadále pracuje deset pracovních skupin. Synodální proces nekončí, naopak nyní nastává čas převzetí jeho idejí a impulsů do každodenního života církve. Je potřeba překonat mentalitu, že kde je nedostatek kněží, můžou službu zastat z nouze laici nebo třeba ženy. Poslání má být svěřeno každému podle jeho charismat a nadání. Zásadní je „jít spolu“. 

Papež František rozhodl, že je nezbytné neprodleně uvádět do života myšlenky obsažené v závěrečném dokumentu odhlasovaném v sobotu 26. října. Nebude proto ani vydávat postsynodální exhortaci, postačí, že výslovně schválil tento dokument, který tím nabývá magisteriální hodnotu. Toto rozhodnutí přijali někteří se zklamáním, protože očekávali konkrétní změny právních norem ohledně hojně diskutovaných témat, především, co se týká role žen. Jiní si naopak oddechli, že se nic zásadního nemění. Nic však definitivně uzavřeno nebylo. Ve své práci pokračuje do června příštího roku deset studijních skupin. Zpracovávají témata, která vyžadují více času na rozvažování. Synodální proces nekončí, naopak nyní nastává čas převzetí jeho idejí a impulsů do každodenního života církve.

Při pozorném sledování synodálního procesu bylo zřejmé, že druhé zasedání synody si neklade za cíl vyřešení konkrétních témat, ale zaměřuje se prioritně na promýšlení a rozvíjení myšlenek vycházejících z druhého vatikánského koncilu. Jeho učení o církvi jako o Božím lidu je třeba nadále prohlubovat a aktualizovat pro konkrétní podoby života církve ve světě i uvnitř církevních struktur. 

Ukazuje se, že stávající pohled na roli laiků a duchovních se jeví jako trvale daný bez potřeby zásadních změn, jak ukazuje i vyjádření amerického biskupa Roberta Barrona. Ten zmínil, že je sice dobře, že jsou laici zapojeni do řídících struktur církve, ale měli bychom se starat především o formování drtivé většiny laiků pracujících ve světě. Ze synody však měl silný dojem, že je příliš zaměřena na vnitřní život církve. 

Základní poselství synodální cesty přitom spočívá v překonávání tohoto rozdělení „dovnitř a navenek“, rozlišování na aktivitu laiků ve vnějším světě a roli duchovních uvnitř církve. Tkví v prohlubování vědomí společenství Božího lidu, bytí spolu a putování po společné cestě. Synodalita představuje společnou cestu křesťanů na všech úrovních církevního života, vzájemné naslouchání, dialog, rozlišování, vytváření konsensu a přijímání rozhodnutí v diferencované spoluodpovědnosti. Je nezbytné na ni pohlížet jako na konstitutivní prvek života církve. Zahrnuje tři aspekty: osobitý styl života církve a jejího misijního poslání; církevní struktury a procesy; a vlastní synodální setkávání na různých úrovních života církve.

Rozhodnutí musí být transparentní

Nově je kladen důraz na větší transparentnost v rozhodovacích procesech a přebírání odpovědnosti. Transparentnost je inspirovaná evangelijními kritérii a je propojena s řadou pojmů, jako je pravda, jasnost, poctivost, integrita, důslednost; odmítání neprůhlednosti, pokrytectví a postranních úmyslů. Je třeba, aby přijatá rozhodnutí těmto kritériím odpovídala. Transparentnost se nevztahuje jen na případy zneužívání, ať už sexuálního, finančního či jiného, ale týká se i životního stylu duchovních, pastoračních plánů, metod evangelizace a také respektování důstojnosti lidské osoby, pokud jde např. o pracovních podmínky v církevních institucích. Absence těchto kritérií vyplývá z implicitního předpokladu, že ti, kdo mají autoritu, nemají odpovědnost vůči ostatním, a svědčí o klerikalismu v církvi. 

S větší podporou účasti na rozhodovacích procesech souvisí bezprostředně i požadavek odpovědnosti. Dokument používá též termín diferencovaná spoluodpovědnost vyjadřující synodální styl. Vyzývá k revizi kanonických norem a k další precizaci mezi hlasem poradním a rozhodujícím a s tím souvisejícími nároky na odpovědnost. Bez konkrétních změn provedených v krátkém časovém horizontu nebude vize synodální církve věrohodná. Je proto na místních církvích, aby našly vhodné způsoby, jak tyto změny uskutečnit. Nabízí se zde například vytvoření poradních sborů, pokud dosud nebyly ustanoveny, nebo třeba zahájení diecézní synody.

Synodalitu není možné redukovat jen na otázku, co všechno můžou zastávat laici v církvi, protože tento styl úvah vychází ze stávajícího pohledu laici versus klérus. Synodální proces znamená proměnu celého církevního života. Zahrnuje konverzi vztahů, procesů i vazeb. Obrácení tedy spočívá v péči o vztahy a jejich obnově a proměně, v péči o rozhodovací procesy jako výsledek duchovního rozlišování za splnění kritérií transparentnosti a přebírání odpovědnosti a vytváření vazeb spočívající ve vzájemném obdarování dary, kterými jednotliví členové církve disponují. Každý člen společenství má být respektován, mají být oceňovány jeho schopnosti a dary s ohledem na společné rozhodování.

Když je nedostatek, pusťme tam laika

Plodem této konverze pak má být rovněž vyšší participace laiků na vykonávání jednotlivých služeb i na rozhodování.  Je proto třeba překonat zjednodušenou mentalitu spočívající v úvaze: když není dostatek kněží, zamyslíme se, co můžou dělat jáhnové, když nejsou kněží, co můžou dělat laici, když nejsou muži, co můžou dělat ženy. Proces svěřování jednotlivých služeb vychází z misijního poslání církve, na který klade synoda velký důraz. Charismata, povolání a služby pro misii představují jádro dokumentu a právě s ohledem na toto poslání církve jsou jednotlivé služby svěřovány duchovním i laikům. Zásadní je právě ono „jít spolu“. Pokud nadále bude transparentnost a participace odmítána a setrvá model obsluhy duchovního života duchovními, popř. laiky pověřenými konkrétními službami, tedy „nabízením duchovního servisu“, lze očekávat další privatizaci víry a její přesun do soukromé sféry, na který upozorňují pastorální teologové delší dobu. 

Podobně můžeme číst i bod, který se věnuje konkrétním službám žen v církvi. Ženy se mohou věnovat studiu a vyučování teologie, mohou zastávat odpovědné pozice v církevních institucích, na biskupstvích i v římské kurii, mohou vyučovat, vést katecheze, stejně jako plnit mnoho dalších úkolů a poslání ve farnostech, školách, v nemocnicích, mohou zastávat vedoucí pozice v komunitách. Synoda vyzvala k plné realizaci všech možností, které jsou již podle současných předpisů možné, a to zvláště tam, kde dosud tato možnost nebyla využívána. Vyloženě zmiňuje, že otázka jáhenského svěcení zůstává otevřená. Synoda rovněž vyzývá k větší pozornosti vůči používanému jazyku a obrazům používaných při kázáních a katechezích a při vypracovávání oficiálních církevních dokumentů s tím, že je třeba dát větší prostor k přínosu žen – světic, teoložek a mystiček. 

Synodální proces je charakterizován propojením návratu k původní tradici církve a současně putováním v čase směrem k budoucnosti, otevřenosti, naslouchání a proměně. Vykročení do neznáma při vědomí kořenů, z kterých církev vychází. Z toho pohledu je také zřejmé, že redukce na otázku: Co mohou laici, a zvláště pak ženy vykonávat v církvi a jak to bude s jejich svěcením? je nadmíru zužující. Na druhé straně, jsou skupiny, které tuto otázku považují za zásadní a chtěly by ji vyřešit v krátkém čase. 

Má ženská služba menší cenu?

Kardinál Fernández, prefekt dikasteria pro nauku víry, při setkání s účastníky synody uvedl, že ženy chtějí být vyslyšeny a oceněny. To, že rozhodnutí o diakonátu není v současnosti „zralé“, neznamená ne ženskému diakonátu do budoucna. Téma role žen v církvi zahrnuje zkoumání nových možností nových služebných úřadů pro ženy. Jedním z klíčových bodů, na které se synodální církev musí zaměřit, připomněl kardinál, je prohloubení rozdílů mezi svátostným svěcení a mocí, a z toho vyplývající otevření možnosti svěřit vedoucí úlohy v církvi laikům, a tedy i ženám.

V současnosti v církvi platí, že moc řídící spojena s přijetím svátosti svěcení. Synodální cesta musí nezbytně otevřít tuto otázku, protože jinak se bude hledat obtížně cesta k otevření prostoru pro širší particapaci v rozhodovacích procesech v církvi. S tím také souvisí otázka, nakolik ženy touží po svěcení, a nakolik „jen“ chtějí, aby jejich hlas se účinněji promítal při rozhodování v církvi a při zastávání vedoucích pozic. Kardinál Fernández se zeptal: „Pokud se ukáže, že v minulosti ženy kázaly při slavení eucharistie nebo vykonávaly moc, aniž byly vysvěceny na jáhenky, má to menší cenu?“ Odpověď je nasnadě, ale zahrnuje další úskalí. Pokud tedy půjde církev diakonátu jako svátosti svěcení a kvazidiakonátu jako nesvěcené služby, jak velké kontroverze způsobí toto rozlišování.