Kontemplativní modlitba si nachází stále více příznivců i mimo kláštery. O jejím vlivu na každodenní život, vztahy a hledání Boha diskutovali v debatě na Dominikánské 8 s Martinem Bedřichem Ivana Adámková, Miloš Hrdý a Helena Jandová. Společně sdíleli, jak ticho a přítomnost proměňují spiritualitu i v současné době.
Téma kontemplativní modlitby není v českém prostředí neznámé. Naopak. V různých částech republiky vzkvétají křesťansky orientovaná místa, která nabízí komukoli, kdo má zájem, možnost strávit čas v tichu – ať už osobně, nebo online, individuálně, nebo ve skupině, několik dnů nepřetržitě, nebo jednou týdně hodinu po práci, s možností mluvit s někým zkušenějším nebo také přijít jako rodič s malým dítětem.
Ve snaze uvést do principů a dynamiky tohoto rozrůstajícího se proudu vzniklo první letošní číslo Salve. Revue pro teologii a duchovní život věnované kontemplativní modlitbě. Debata v Dominikánské 8 s názvem Žít kontemplativně? na toto číslo navázala a pokusila se prostřednictvím lidí s bohatou praxí reagovat na ostych a obavy, které ve vztahu ke kontemplaci v některých kruzích přetrvávají.
„Kontemplativní modlitba pro mě znamená více či méně pravidelné sezení v tichu,“ říká jednoduše Ivana Adámková, učitelka na vyšší odborné škole Jabok. Načrtává, jak se prožitky z času stráveného v klidu prolévají v dlouhodobém horizontu do běžného života a umožňují jí v něm rozpoznávat Boží přítomnost. „S Bohem se můžeme potkávat pouze v přítomnosti, a to je to podstatné, proč chci v přítomnosti být.“
„Díky tichu získává můj život víc barev,“ doplňuje Helena Jandová. Po prvotním šoku, který utrpěla, když se jí narodilo dítě, a ona zjistila, že kontemplativní život tak, jak ho do té doby vedla, už není možný, objevila nové duchovní prostředky a v současnosti vede minimeditace pro rodiče s dětmi na hradčanské Fortně. „Jde o pobývání v přítomnosti s mým dítětem. Jsem tam pro něj, jsme na sebe ještě víc napojeni a zároveň jsme tak spolu v přítomnosti Boha.“
„Pro mě je kontemplativní život určený základními existenciálními otázkami – co je realita a co mám dělat. V těchto dvou otázkách jsou implicitně obsaženy i všechny další otázky, se kterými se člověk v životě setkává,“ říká Miloš Hrdý, který působí jako jáhen na pražských Vinohradech a vede exercicie v kolínském klášteře. S nadhledem tvrdí, že kontemplaci by iniciativně lidem nedoporučoval: „Buď se ta otázka ve vás vynoří, nebo ne.“ První impulzy mohou být různé. V jeho případě to byla „všeobjímající stupidita“ totalitní společnosti, která člověku hledajícímu smysl nenabízela odpovědi.
„Představa, že kontemplativní život je kontinuálně se prohlubující klid, útěcha a pohoda, neplatí,“ popisuje Hrdý svou zkušenost. Do kontemplace vstupuje vše, co život přináší. V člověku také nelze reálně oddělit tělesnou, psychickou a duchovní stránku. „Křesťanská duchovní cesta nic nevylučuje, ale rozlišuje,“ říká a poukazuje na rozdílné cíle psychoterapeutického procesu a kontemplativního života, které se však v konkrétních případech a v rámci různých životních fází nejednou dobře doplňují.
Na duchovní rovině je přitom jednou z určujících faktorů obraz Boha, který člověk má. „Dřív jsem se bála různých jiných technik, než byly doporučované,“ vzpomíná Adámková. Svobodu, kterou v současnosti zakouší, zakládá na důvěře v Boha, jenž je „milující a velkorysý – bez dalšího ale.“
Záznam naleznete na YouTube nebo v podcastových aplikacích Spotify, Soundcloud a Apple podcasts. Platformu Dominikánská 8 můžete také sledovat na sociálních sítích Facebook, Instagram a X.
Autorka: Zuzana Matisovská
