Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere

Žijeme v zadluženém státě. Náš státní dluh se v loňském roce vyšplhal na částku téměř dvou celých a devíti desetin bilionu korun. Na každého z nás, občanů České republiky, tedy připadá dluh v absolutní částce lehce nad dvě stě sedmdesát tisíc korun. V relativním vyjádření představuje český státní dluh skoro čtyřicet tři procenta HDP.

Je to hodně, nebo málo? Těžko říct, neexistuje absolutní kritérium, záleží na důvěře věřitelů. Státy jako Belgie nebo Japonsko žijí dlouhodobě s dluhem přesahujícím sto procent jejich HDP. Lotyšsko v roce dva tisíce devět tuto důvěru ztratilo už při výši státního dluhu kolem třiceti sedmi procent. Řešením bylo snížení důchodů o deset procent, u pracujících důchodců o sedmdesát procent, a snížení platů zaměstnanců veřejného sektoru o dvacet procent. A také zvýšení daní a snížení daňových slev. Dluh je vždycky rizikovou veličinou.

Žít na dluh, znamená žít na úkor budoucnosti. Ovšem nejen té mé, jde tu i o budoucnost ostatních, o příští generace. Je Vám dobře při pomyšlení, že projídáte budoucnost svých dětí?

Zdá se, že většina našich občanů chápe nerozumnost takového dluhu. Jistě, existují skupiny lidí, vesměs nějak ideologicky zatížených, kteří příjmovou stránku neřeší, a cele se soustředí jen na krytí lidských potřeb. Jako by peníze rostly na stromech. To ale považuji za natolik dětinské (nebo politicky prospěchářské), že s takovými postoji nemíním vůbec polemizovat. Za důležitější pokládám jiné postoje, dnes rovněž běžné. „Ano, šetřit se musí,“ řekne mnohý z našich spoluobčanů. „Ne ale u mne!“

Co na takové názory řekne Bible? Jak takové postoje obstojí v jejím světle?

Apoštol Pavel kdysi komentoval situaci v korintském sboru, kde někteří využívali k řešení svých vzájemných sporů civilní soudy. Pavel jim to vyčítal, nabádal je, že svoje neshody mají řešit mezi sebou a nevynášet je na veřejnost. Nad to ale píše: Již to je vaše prohra, že se vůbec mezi sebou soudíte. Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nenesete škodu?

I v případě osobních vztahů a sporů na osobní rovině je někdy lépe snést křivdu a utrpět škodu. Kristův příklad nás učí cestě oběti. Pokud jde o problém přesahující osobní rovinu, o stav společnosti, která se vychýlila z rovnováhy, jak bych neměl mít snahu jí pomoci i za cenu vlastní ztráty? Budu sobecky lpět na vlastních právech, když vím, že na to doplatí ti, kteří přijdou po nás? A oni na to doplatí, věci se nenapravují samy od sebe, bez lidského přičinění!

Možná si to představujete ještě jinak. Možná řeknete, že dluh musejí zaplatit ti, co na to mají, ti bohatí. Velmi nebezpečná myšlenka! Zkuste si představit, že jste tím bohatým, který by měl na státní dluh přispět víc než ostatní. Platit víc za ty, kteří si užívali života, zatímco Vy jste nejprve studoval a potom se dřel dvanáct a víc hodin denně, abyste něčeho dosáhl. Jistě, bavilo Vás to, mnoho věcí jste ale tomu musel obětovat. Jiným se nechtělo, nestálo jim to za to. A teď by chtěli něco z Vašich peněz. A chtěli by se jich domoci silou zákona, vlastně násilím. Co byste udělal?

Bylo by jenom přirozené, že byste s výdělečnou činností skončil nebo ji přesunul jinam. Mnozí řeknou, že je zlé nutit schopné a pilné, aby platili život neschopným a líným. Takový názor je ovšem v mnoha případech zlou nadsázkou, jsou tu přece i ti, kteří se sami neuživí, a není to jejich vina. Přiznejme si ale, takových ve skutečnosti příliš mnoho není. Co ovšem platí zjevně: Stát, který chce násilím přerozdělovat bohatství, přivede k chudobě všechny. Zákonitě. Protože jako lidé jsme, jací jsme.

Co nám k tomu řekne Bible? „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.“ Ale pozor! Blaze tomu, kdo dává, nikoli tomu, koho oberou, aby to dali jiným. Bůh žádá milosrdenství a ochotu pomáhat, neprosazuje nárok, to je něco docela jiného. Sociální systém státu, jak ho známe, milosrdenství spíš ubíjí. A to se mi zdá být špatně.

Budeme muset šetřit. A připadá mi jen logické a správné, že se bude šetřit i na mých příjmech.

Za Rádio 7: Petr Raus