Lidstvo mylně podléhá dojmu, že si Zemi podmanilo, že náprava světa je v jeho silách. Jak se tento technologický pohled dotýká naší víry? Předně i ve světě techniky a virtuálních propojení je možné se chovat svobodně a zároveň odpovědně. Stavět se proti všemu manipulativnímu, agresivnímu, zastávat se utlačovaných či ponížených.
Začnu zcela banálním tvrzením: Svět kolem nás se mění. Podívejme se tedy na proměny světa i na to, jak je vnímáme, blíže. Kombinace dvou pohledů nám pomůže vytvořit plastický obraz. Na jedné straně je pohled „konzervativní“ či „stoický“, který se nenechá vyvést z míry. Proměny světa jsou podle něj jen zdánlivé, jde o variace na téma „nic nového pod sluncem“. Druhý pohled je pod opojným dojmem pokroku a nových objevů, které „oko nevídalo a ucho neslýchalo“. Jeho odvrácenou stranou je apokalyptický děs z možných kataklyzmat.
Dobře to je vidět na debatě o změně klimatu či o tom, zda a do jaké míry se podílí lidská činnost na globálním oteplování. Pohybuje se mezi dvěma póly, a to mezi konzervativním (klima na Zemi vždy kolísalo) a progresivním (jde o bezprecedentní vývoj, lidská vynalézavost nasměrovala planetu Zemi ke katastrofě, ale lidská akce ji snad také může zachránit“). Na obou perspektivách něco je. Obě mají oporu v biblické tradici.
Svět, vesmír má svůj řád a ustrojení, příroda má své zákonitosti, biologické vybavení člověka se v řádech tisíců let nemění. Lidé jsou pořád stejní, alespoň jak můžeme soudit z různých záznamů či otisků lidského chování, historických pramenů či archeologie. Protože jsme „stále stejní“, starověká svědectví Písma do naší dnešní zkušenosti stále promlouvají.
V Bibli ovšem také najdeme očekávání radikální proměny, příchod nového věku, nové země a nového nebe. Impulz, který přineslo osvícenství, znamenal dynamický rozvoj vědy a uplatnění jejích poznatků a důmyslů v průmyslu (proto se mluví o průmyslové či vědecko-technické revoluci). Lidstvo znásobilo své schopnosti ovládat či usměrňovat přírodní živly a podléhá někdy iluzi o překonání přirozených limitů lidského těla i mysli. Svou činností proměňuje prostředí a podléhá dojmu, že si zemi podmanilo, že poznání a náprava světa je v jeho silách.
Exponenciální rozvoj technických možností je v kontrastu s biologickými danostmi smyslů a schopností člověka. Člověk díky technice není omezen jen svou představivostí a svými sny. Jejím prostřednictvím může smyslově zakoušet neskutečné jako skutečné (virtuální či rozšířená realita), může zpracovat daleko větší množství informací a širší spektrum dat (strojové učení).
Rozevírají se nůžky mezi naším biologickým ustrojením a technickými zařízeními, která nás obklopují, nebo se dokonce stávají součástí našeho těla, a personalizovanými algoritmy, které jsou nám šité na míru. Prodlužuje se akční rádius člověka, dosah lidského zraku, sluchu i rukou a nohou. Zkracují se vzdálenosti – dění na druhém konci světa se nás dotýká daleko naléhavěji a takřka hmatatelně. Člověk, který spatřil Zemi z perspektivy oběžné dráhy, se na svou existenci dívá doslova z nadhledu.
Jednotlivec posílený technologiemi má najednou velkou moc a snadno podléhá jejímu pokušení. Mezilidské konflikty, které tu byly odjakživa, nabývají nových rozměrů. Pomluvy a osočování nejsou nic nového, ale komunikační prostředky umožňují dovést je na novou, masovou úroveň. Války, zabíjení a nenávist nejsou taky nic nového (ostatně v biblickém podání je vražda na počátku příběhu člověka a poprava na počátku dějin spásy). Technologie však proměňují války – zabíjí se na dálku, zabíjení se dostává na novou, masovou úroveň. Připomíná to počítačovou hru, ale utrpení je děsivě skutečné.
Lesk i bída virtuálních technologií
Pro generaci, která vyrostla s internetem a chytrými telefony, se již stírá rozdíl mezi skutečným a virtuálním, respektive pohybuje se volně mezi nimi. Virtuální kontakty nemusejí odvádět od reálného společenství, pro něž jsou lidé po tisíce let ustrojeni, kontakty fyzické, doslova „na dosah“, mohou doplňovat, rozšiřovat a nikoli nutně nahrazovat.
Nicméně lidský mozek je vystaven násobně většímu množství vjemů s vysokou frekvencí, což snižuje jeho schopnost se soustředit. Paradoxem komunikačních technologií navíc je, že sice komunikaci usnadňují, ale zároveň ji mohou ztěžovat. Propojují, ale také oddělují. Vytvářejí iluzi přímého vhledu a vlivu, mimo jiné také přímé demokracie. Vytvářejí iluzi komunity, přitom skutečnou komunitu vnímáme všemi smysly, nemůže být virtuální. Nebo snad ano?
Virtuální platformy fungují jako nástroj výměny informací, názorů či zboží, služeb (také jako nástroj zvěstování evangelia). Mohou být mnohokrát účinnější a efektivnější než ty reálné. Ale přitom nejsou skutečným fórem, náměstím, kostelem či tržištěm, naopak mohou podlamovat důvěru v tyto tradiční instituce, ale nemohou je nahradit. Odvádějí pozornost od skutečného bytí spolu a nahrazují je "tržištěm marností". Člověk zapojený do tuctů virtuálních komunit může být zoufale sám.
Jak se tedy technologický svět dotýká naší víry? Jaké to má důsledky pro naše vědomí, pro naše tělo a naši duši? Jak se individualizace spirituality dotýká vzájemných vztahů? Předně duchovní život nelze od vztahů oddělit. Spiritualita bez vztahu k lidem, přírodě, k materiálnímu světu je iluzorní a někdy i zavádějící. Člověk napájející se z tuctů duchovních pramenů může selhat ve vztazích k nejbližším.
Vztah k Bohu a k bližnímu jsou dvě strany téže mince. Víra a společenství patří bytostně k sobě. On-line bohoslužby během covidu nemohly nahradit skutečné setkávání, hmatatelné projevy společenství. Chybělo podání ruky stejně jako neverbální komunikace, společný zpěv, večeře Páně.
Jak se máme jako křesťané stavět k proměnám světa? Nepropadejme panice. Nepřizpůsobujme se myšlení tohoto věku, nenechme se jím zotročit. Kristovo evangelium už po dvě tisíciletí není „nic nového pod sluncem“. Zkrátka oldtime religion: Čiňte pokání a věřte evangeliu. Držte se dobrého, stůjte v pravdě. Evangelium je dobrá zpráva o tom, že žádný člověk nemusí být ztracen, víra mění úděl.
I ve světě techniky a virtuálních propojení je možné se chovat svobodně a zároveň odpovědně. Stavět se proti všemu manipulativnímu, agresivnímu. Úsilí o všenápravu labyrintu světa má svá úskalí, nelze je přivodit násilím. Začíná u jednotlivce, proměnou srdce či pokáním.
Buďme připraveni vykročit ve víře do nejistoty. Buďme tvůrci pokoje i na internetu stejně jako v přímých vztazích. Můžeme být nenápadnými „tichými v zemi“, můžeme také držet v rukou megafon a na náměstích, v médiích či na virtuálních platformách se zastávat utlačovaných a ponížených.
V neposlední řadě radostně užívejme vše, čím technika pomáhá dobrému. Vyhlížejme věk nový, který vyléčí nemoci a bezmoc, přivodí skutečně, co oko nevídalo a ucho neslýchalo. Svět, který nepřinese naše lidská důmyslnost ani moc, ale který nám bude darem.
Text přednášky, proslovené ve sboru CB v Praze-Žižkově 15. 11. 2022