Existují opravdu pouze dva světy – jeden virtuální a druhý reálný? Neřekl bych. Dle mého názoru existuje svět reálný a pak nespočetné množství oněch „virtuálních“ světů, které vedle sebe paralelně koexistují a mezi kterými může naše reálné „já“ přepínat svou pozornost a stávat se jejich součástí.
Vezmu vás dnes zpátky v čase. Je sobota 23. 6. 2007, 19:57. Už sedmou hodinu jsem na Skype s mým nejlepším kámošem M4t0rnem a pár dalšími. Za tři minuty se to stane, můj největší životní úspěch, to, co ještě nikdo z mých přátel nezvládl, to, na čem jsem dřel bezmála něco přes 500 hodin. To, co mi i můj nejlepší kámoš M4t0rn závidí, protože se zdálo, že to, co za chvíli dokážu, nikdy nemůže nikdo zvládnout.
Za tři minuty začíná ten velkolepý moment, kdy dokončím Level 99 Woodcutting, nejvyšší level v jedné dovednosti, který lze v online hře Runescape dosáhnout. Budou tam všichni – celý můj friend list, který musím samozřejmě pravidelně promazávat, aby se mi tam vešli všichni aktuálně top lidé, pro žádný plebs zde není místo. Ano, v reálném životě sice přátele nemám, ale co na tom sejde. Tady mám svoje přátele. Sice jsem je nikdy v životě neviděl, ale trávím s nimi celé dny. Tady jsem někdo, tady jsem něco dokázal, tady mě berou, tady mám své postavení.
Střih. Je středa 28. 4. 2020, 16:14. Tak ale kde všichni jsou? Mládež začíná v 16:00! Jasně, chápu, že to nikoho nebaví, ale vždyť stejně nikam jinam nesmíme jít! Tak proč se nepřipojí? Stačí jen kliknout na ten odkaz. Nemusí kvůli tomu cestovat přes půl Prahy. Nebaví mě to! Volat si přes Zoom s lidmi a říkat tomu společenství. No, tak tedy začneme.
Na začátek mládeže si zahrajeme nějakou online hru, pak si poslechneme program, dáme modlitební chvilku a nakonec diskutujeme. Nemám to rád, vždyť online to není ono. Jak jsem takhle mohl strávit dětství a užívat si to? Co bych dal za to vidět se s někým naživo tváří v tvář! Ale díky Bohu alespoň za tuhle příležitost.
Konec cestování časem a starých vzpomínek. Pojďme se podívat na to, jak to vypadá dnes. Existují opravdu pouze dva světy – jeden virtuální a druhý reálný? Neřekl bych. Řekl bych, že existuje svět reálný a pak nespočetné množství oněch „virtuálních“ světů, které vedle sebe paralelně koexistují a mezi kterými může naše reálné „já“ přepínat svou pozornost a stávat se jejich součástí.
Ten reálný je nám jasný – to je ten, ve kterém se ráno vzbudíme, prohodíme tam pár modliteb, jídel, rozhovorů, nějakou tu práci nebo studium a jdeme zase spát. Život v reálném světě každý z nás důvěrně zná a nemá na výběr nic jiného, než ho žít. Pak jsou tu ovšem ony druhé světy: ty virtuální, do kterých se rozhodujeme vstupovat dobrovolně a kde mohou vznikat naše další virtuální životy, které se více či méně přibližují tomu reálnému.
Sám slovník cizích slov ke slovu „virtuální“ nabídne různé možnosti výkladu: zdánlivý, možný, v tento okamžik neexistující, neskutečný. Pro některé virtuální světy platí, že jsou opravdu neexistující nebo neskutečné – například pro ty, kde se z nás stanou hrdinové, kteří dobývají pohádkový svět a zachraňují lidstvo. Pak ovšem existují další virtuální světy (nebo jejich části), které jsou zdánlivé nebo možné – a to jsou ty, kde interagujeme s druhými lidmi, kde tvoříme, budujeme nebo alespoň udržujeme přátelství.
Je to fascinující. V jednom virtuálně existujícím virtuálním světě mohu být reálně neexistujícím rytířem, který právě zabije reálně neexistujícího draka a zachrání reálně neexistující vesnici. Ve druhém virtuálním světě mohu sdílet se svými reálně existujícími přáteli střípky ze svého reálného života a sledovat dění z jejich virtuálně-reálných životů, v dalším virtuálním světě mohu sledovat živé vysílání kurzu obchodování na burze a bavit se s ostatními sledujícími a přednášejícím. Zde se tedy virtualita prolíná s virtualitou.
Víte, co je na tom fascinující úplně nejvíc? Že z jednoho virtuálního světa, který je reálně neexistující, mohu jedním kliknutím přeskočit do virtuálního světa, který je reálně existující. Existence všech těchto nespočetných virtuálních světů s sebou přináší spousty pozitivního, ale také negativního. Rozepisovat tu všechna pozitiva a negativa by asi zabralo na pár knih, nikoliv na krátký článek, zaměřím se tedy v krátkosti pouze na dvě oblasti, které mohou být jak nadmíru pozitivní, tak nadmíru negativní. A sice na oblasti identity a na oblast vztahů.
Začnu identitou. Staré přísloví říká: „Ukaž mi, s kým se stýkáš, a já ti řeknu, kdo jsi.“ Anebo jak to napsal Šalamoun ve čtrnácté kapitole Přísloví: „Jdi z cesty muži hloupému, neboť na jeho rtech poznání nenalezneš. Moudrost chytrého je v tom, že rozumí své cestě, kdežto pošetilost hlupáků je v záludnosti.“ Ohromnou výhodou virtuálních světů je, že máme takřka na dlani nekonečné množství inspirativních příběhů, skvělých přednášek světových kazatelů a osobností, materiálů a zdrojů, díky čemuž opravdu můžeme trávit hodiny a hodiny budováním svého já.
Bohužel namísto chycení této příležitosti za pačesy se častokrát vydáváme cestou pošetilosti hlupáků. Ono ne že bychom se nechtěli učit moudrosti chytrých, ale je tu to jedno kliknutí, které nás dostane do úplně jiného virtuálního světa, kde je to pro nás pohodlnější. Málokdo z nás má tak silnou motivaci a vůli, aby si z nepřeberného množství možností virtuálních světů zvolil ten, kde bude čerpat moudrost. Já sám jsem první z těch, kdo kliká na to jedno tlačítko a utíká k rytíři s drakem nebo ke stovkám přátel v jiném virtuálním světě. To je nevýhodou paralelních virtuálních světů.
A tak místo abychom naši identitu budovali a dávali jí růst, často jí spíš dáváme kopance z jiných virtuálních světů. Ze světů, kde naši reální přátelé sdílí své vyšperkované střípky ze svých jindy zcela obyčejných životů. Anebo budujeme svou identitu na něčem, co reálně neexistuje. Máme dojem, že jsme něčeho dosáhli a propadneme iluzi virtuálnímu úspěchu, který v realitě mnohdy nemá žádnou cenu. Nebo ještě hůř: budujeme si paralelní novou zcela smyšlenou virtuální identitu, do které se můžeme vžít a úplně se odpojit od reality.
Druhá oblast je oblast přátelství. Virtuální světy nám mohou udělat ohromnou službu v budování vztahů a přátelství. Díky online možnostem můžeme být nablízku lidem z celé ulice, města, státu, světa… Je to fascinující a neuvěřitelná výhoda virtuálního světa. Sám mám ve svém facebookovém virtuálním světě něco přes tisíc přátel a je úžasné, že mohu mít tolik lidí, o kterých mohu tolik vědět a se kterými mohu tak snadno a rychle komunikovat.
Jenže: představte si, že se rozejdete s holkou, je vám opravdu smutno a potřebujete jen tak s někým sedět a mlčet nebo křičet. Komu z těch tisíců přátel napíšete? Všem? Možná máte jednoho přítele, o kterém víte, že tam pro vás bude, ale bude to stačit online? Teď, když potřebujete povzbudit a podpořit, zvládne to váš přítel ve virtuálním světě na druhé straně, nebo jedním kliknutím přepne někam jinam a vy zůstanete na prázdné koleji? Sami přece víte, že to samé děláte, když si s ním píšete. V sedmnácté kapitole Přísloví je psáno: „V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení.“ Ve virtuálním světě velice snadno propadneme iluzi, že máme spousty přátel, čas soužení však protříbí reálné přátele.
Začal jsem tento článek dvěma vzpomínkami. Sám jsem si v životě zažil to, že má identita i mí přátelé byli ryze ve virtuálním světě. Dnes vím, jak nešťastný a sám jsem tehdy byl. Kdybyste za mnou ale přišli v té době, hádal bych se s vámi do krve, že žiji nejlepší život, jaký mohu žít. Otázkou tedy je, co se stalo mezi roky 2007 a 2020, že jsem se dostal z virtuálního světa do toho reálného. Velký podíl na tom jistě mělo to, že jsem se seznámil s křesťany a skrze ně i s Kristem a také jsem vnímal potřebu studia a práce.
Díky tomu všemu si jednoduše reálný život začal nárokovat více a více mého času. Přicházely různé pracovní i studijní úkoly, začal jsem budovat vztahy v reálném světě a díky tomu bylo méně času na mé já z virtuálního světa. Existuje nějaká obecná rada, jak poznat, jestli mě virtuální svět ničí, nebo naopak buduje? Asi bych si kladl otázku, jestli mám solidní reálné vztahy. Komu bych zavolal, kdyby na mne přišlo něco těžkého? Druhá otázka by byla, co určuje moji identitu – má v tom velké slovo virtuální svět? Jestli ano, pak je čas o trochu couvnout.
Možná se zdá, že jsem zásadně proti virtuálním světům. Naopak. Jsem přesvědčen o tom, že na nich není apriori nic špatného a že mohou být velkým přínosem. Koneckonců hojně je využívám. Ovšem i zde platí, že mohou být dobrým sluhou, ale špatným pánem. A tak by možná dnes Ježíš přišel za někým z nás a řekl by: „Jdi, opusť virtuální světy a žij ve světě reálném.“ Ne snad proto, že by byly virtuální světy špatné, ale proto, že mohou odvést naši pozornost od toho, na čem záleží. Na začátku stačí jen jedno kliknutí.
Autor: Marek Hutr
Zdroj: Časopis Brána