Ten, kdo se musel někdy potýkat s pozůstalostí v rodině, ví, jak těžké je stát před hromadou věcí, které člověk za svůj život nashromáždil. A jak obtížné a někdy srdcervoucí je se některých věcí zbavit…Ježíš nám na své cestě neustále připomíná, abychom se nevázali na věci tohoto světa. Chce, abychom po celý rok prožívali jakýsi duchovní podzim.
Jedním z leitmotivů Ježíšova vykupitelského příběhu, v němž nám také prozrazuje něco ze vztahů, které prožívá se svým Otcem a Duchem v Trojici, je, abychom v sobě udělali místo pro Boha. Neříká podrobně, kolik toho místa má být a čeho všeho bychom se měli vzdát. Povzbuzuje nás, abychom se o to vůbec pokusili. Je to jeden z principů duchovního života a zároveň jeden z paradoxů, který se v profánní společnosti může jevit jako nesmyslný: zbavovat se nahromaděných věcí, abychom mohli jít dál.
Podzim je pro takový úklid v sobě samém jako stvořený. Příroda odkládá všechno, co by jí v zimě nebylo k užitku. Něco musí odejít, zemřít a proměnit se, aby se zjara mohlo narodit jiné. Jedno musí udělat místo druhému. Očistit se, nechat se do hloubi prostoupit mrazem, přežít dny plné tmy v naději, že to pravé světlo máme v modlitbě a víře vždycky s sebou.
Švýcarský spisovatel a lékař Max Picard napsal ve své knize Útěk před Bohem slova, která nám asi budou povědomá. „Jak rády přicházely roční časy na zem, a jak pokojně čekávala každá roční doba, až na ni přijde řada. Teď jsou roční doby nepokojné: jako zvířata před zemětřesením, tak je celá příroda neklidná před útěkem.“ Také se mi zdá, že za mého dětství si roční období pomalu a klidně předávala vládu nad světem. Že bylo hodně sněhu, dlouhé jaro, léto jako z pohádky a podzim jako z obrazů Giovanniho Segantiniho. Je to ale jen zdání, sen, zvláštní fatamorgána paměti, která si všechna ta krásná, ale i těžká léta, sentimentálně barví na růžovo.
Složitost světa, v němž žijeme a který po nás chce stále víc, způsobuje, že i my jsme někdy „nepokojní jako zvířata před zemětřesením“, nemyslíte? Není snadné se při všech životních úkolech a shánění peněz na živobytí soustředit na všechny ty velké myšlenky, které nám Bůh v průběhu dějin spásy zjevuje. Ten, kdo se musel někdy potýkat s pozůstalostí v rodině, ví, jak těžké je stát před hromadou věcí, které člověk za svůj život nashromáždil. A jak obtížné a někdy srdcervoucí je se některých věcí zbavit, protože za pár let bude zase někdo jiný řešit pozůstalost mou. To, na čem jsme kdysi tolik lpěli, nakonec skončí v lepším případě u těch, kdo z toho budou mít alespoň nějaký užitek. Není to tak dávno, co jsem po jedné zemřelé paní v domě našel v popelnici její obrazy. Sevřelo se mi srdce, vyndal jsem je, očistil a odnesl zpátky do domu, aby si je třeba někdo vzal zpátky…
Vzpomínám si na jednoho faráře, který se stěhoval na faru po svém zemřelém kolegovi. Ten starý kněz s doktorátem, který v té farnosti prožil desítky let, nashromáždil velké množství knih – a mezi nimi skoro všechny knížky Dobrého díla Josefa Floriana. Celá ta knihovna se novému faráři, který nepocházel z českého prostředí, nehodila. Vidlemi se nakládaly celé řady knih, které s tupým žďuchnutím dopadaly pod okny na valník, na němž se jinak vozí hnůj nebo cihly. Jeden kněžský život se uzavřel a všechno, co ho provázelo, s ním. Nikdo nezaplakal. Skládka za vsí pohltila všechno. Jako děti jsme kolem jedné takové skládky, kterých bylo i krátce před rokem 1989 v krajině dost, jezdili na chalupu. Mezi trámy a smetím bylo možné nalézt sto let starý betlém, celé loutkové divadlo, za které by dnes sběratelé vypláceli horentní sumy, ale třeba také fotografie hospodářů, modlitební knížky, prádlo a osobní věci, které kdysi někdo nosil na prsou.
Některé knihy Bible jsou v připomínání lidského konce a konce světa neúprosné, někdy až drsné. Oproti biblickému člověku a ještě oproti světu našich prarodičů jsme vytěsnili konec lidského života za hranice našeho přemýšlení a běžných hovorů. Když Jiří Wolker psal o tom, že se nebojí smrti, která není zlá a v níž není sám, ale umírání, v němž je každý opuštěn, vyjádřil tím, myslím, pocity i mnoha z nás, kteří jeho verše čteme o sto let později. Kolik lidí, řečeno s Wolkerem, umírá právě teď kolem nás, opuštěni od druhých, sami, neschopni vyhovět vysokým nárokům na mezilidské a partnerské vztahy, neschopni žít ve světě, v němž i část církví připomíná spíš kanceláře politických stran, kde se vedou plamenné diskuze o všem možném, jen ne o Bohu a o tom, jak jeho jméno a jeho slávu učinit součástí veřejného prostoru aspoň tak, jako to umí reklamní poutače na pivo nebo fotbal.
Ježíš oslavil na nemocných a mrtvých jméno svého Otce tím, že je uzdravil a vzkřísil z mrtvých. Když viděl mrtvého Lazara, vstoupily mu slzy do očí (Jan 11:35). Na rozdíl od profesionálů duchovního života se Ježíš nedojímá utrpením, bolestí, smrtí a ztrátami. I jako Bůh i jako člověk ví, jak těžké je přijít o to, co bylo dlouho mou součástí, a jak strašné je přijít o toho, z jehož lásky mohlo mé srdce růst. Přesto nám na své cestě neustále připomíná, abychom se nevázali na věci tohoto světa. Chce, abychom po celý rok prožívali jakýsi duchovní podzim, v němž nám nebude zatěžko vzdát se toho, co nám uvázalo kouli u nohy a udělalo z nás lidi závislé nebo přímo otroky. Ježíš nás v lásce varuje, abychom nebyli „mrtví pochovávající své mrtvé“. Máme se vydat na cestu a všude zvěstovat království Boží (Matouš 9:60). Jedině tak můžeme ve svém životě a ve svém srdci udělat místo živým, kteří nás právě teď a právě tady nejvíc potřebují.
Mám rád brouzdání podzimním listím. Řídnoucími korunami stromů je vidět krajina a její horizont, který nám od pozdního jara zůstával skryt. Odhaluje se posvátná nahota přírody. Odkrývají se větve, které všechnu tu letní krásu nesly. Obnažují se zákoutí ještě před měsícem zarostlá kopřivami nebo šípky. Seberme i my odvahu vzdát se věcí, které nepotřebujeme, ve prospěch těch, kteří nemají vůbec nic. Čím víc místa kolem sebe a v sobě uděláme, tím víc ho v našem srdci zbude pro Boží království v nás. Nejde o to vyhazovat věci vidlemi. Pomalu, s rozvahou a s vděčností ukliďme kolem sebe a v sobě to, co už nějakou dobu volá po očišťování. Věřte, že nám to brzy přinese duchovní omlazení a světlo do míst, která jsou naším domovem.
