Slováci se nikdy neztotožnili s konceptem ,čechoslovakismu‘

Dnes již legendární kniha Češi v dějinách nové doby (1848–1939) vznikala v krušných dobách pozdní normalizace. Trojice autorů (Milan Otáhal, Petr Pithart a Petr Příhoda) zvolila pseudonym „Podiven“ a ve společném díle ostře kritizují český nacionalismus v jeho proměnlivých dějinných podobách.

Autoři vystupující pod pseudonymem Podiven sklidili za svou společnou knihu Češi v dějinách nové doby mnoho rozhořčených námitek a odsudků. Téma česko-slovenské vzájemnosti, nakolik jej autoři sledují, vyznívá v rámci jejich perspektivy poněkud jinak, než je v diskusích o historii vztahů mezi Čechy a Slováky obvyklé. Právě tato neobvyklost je ovšem v debatě, zamořené nejrůznějšími projekcemi, sebeobrazy a stereotypy, nanejvýš inspirující, místy vyloženě provokativní, ze židle zvedající. 

V následujícím textu uvádím nejdůležitější myšlenky, charakterizující tuto pozoruhodnou perspektivu, dosti kritickou vůči zažitým a oblíbeným představám o povaze česko-slovenských vztahů. U mnoha níže uvedených citací čtenáře bezděky napadne tu pobavené, tu rozladěné „ale…“ „Vždyť přece…“ „No to snad ne!“ 

Hodnotu níže uvedených hledisek shledávám právě v tom, že zatímco všechny možné námitky vůči nim zaznívají v českém veřejném prostoru často a jsou notoricky známé, právě tu část příběhu, kterou se autoři Podivena pokoušejí připomenout, vypráví jen málokdo. I proto ji s dovolením nechávám zaznít naplno, nevyvažuji, nekladu protiotázky, nevznáším protiargumenty, přestože i mě v některých případech napadají.  

Hned v úvodu kapitoly, věnované česko-slovenské vzájemnosti, autoři konstatují:  „Vznikem samostatného Československa došlo i k setkání Čechů a Slováků ve společném státě, které splnilo přání jedněch i druhých. Za sdíleným přáním však vězel zde i tam poněkud jiný zájem a jedni ani druzí se jej dlouho neodhodlali otevřeně vyslovit.“ 

Vzápětí se autoři ohlédnou až do dávného 9. století, kdy „vznikl první státní útvar, který spojil české i slovenské kmeny, totiž Velkomoravská říše. Trvala jen krátký čas. „Na počátku 10. století pronikli do Panonské nížiny Maďaři a odloučili slovenské kmeny od českých na tisíc let.“ K myšlence, že českou a slovenskou kulturu a společnost po tisíc let utvářely naprosto odlišné politické poměry, se pak opakovaně vracejí.

Zároveň své tvrzení upřesňují: „Slováci sdíleli osud uherské říše téměř tisíciletí. Jejich dějinná zkušenost se v mnohém ohledu lišila od české. Dominantami uherských dějin byly obranné boje proti nájezdům z Východu, proti Mongolům a později Turkům, dále pak turecké područí, zachvacující i jižní oblasti Slovenska, později pak vzpoury proti Habsburkům.“ 

Na následujících stranách pak autoři komentují, jakým způsobem se v 19. století, tedy v době, kdy Češi i Slováci procházeli svým národním obrozením, v kruzích českých národních buditelů obvykle přemýšlelo o Slovácích: „Dlouho se proto mohlo zdát, že Slováci jsou vlastně Češi, žijící v jiném státě a užívající v běžném životě svých dialektů. Takový pohled byl ovšem možný pouze z české strany“.

Autoři upozorňují také na přehlíženou skutečnost, že na slovenské straně bylo vědomí česko-slovenské vzájemnosti mnohem silnější mezi evangelíky, kteří ovšem představovali menšinu: „Slovenští evangelíci, jejichž význam vždy přesahoval jejich počet, si byli vědomi spřízněnosti s českou reformací a zůstali napořád nakloněni vzájemnosti československé, později pak „čechoslovakismu“, zatímco větší katolická část národa byla přístupnější myšlence slovenské svébytnosti.“ 

Rozhovor: Dějiny v případě rozpadu Československa vyústily dobrým směrem

• Václav Radoš
• 3.10.2022

Share

V následujícím textu pak autoři líčí, jaké pocity vyvolalo na české straně rozhodnutí slovenských buditelů kolem Ludovíta Štúra přidržet se slovenštiny jako vlastního národního jazyka, odlišného od češtiny: „Pravou bouři nevole však vyvolal štúrovský počin v Čechách. Jediný hlas se Slováků nezastal. Příkrý odsudek vyslovil i Jungmann, Palacký, Havlíček. ... Od té doby se říká štúrovskému počinu ,odluka‘, třebaže to, co tu bylo pojednou od sebe odloučeno, nikdy nekoexistovalo v pravém slova smyslu společně. Rozhodovat o slovenské svébytnosti příslušelo zajisté Slovákům a nikomu jinému. Přesto měli Češi – všichni do jednoho – zato, že má být o ní rozhodováno v Praze.“ 

Autoři nenechávají čtenáře na pochybách, jak výše nastíněné postoje hodnotí: „Češi totiž neprávem pokládali slovenské obrození za součást svých vlastních dějin a spojovali s ním své revindikační naděje, tedy touhu znovuzískat, co bylo jakoby ztraceno. … Čechům nešlo především o vzkříšení ducha v Horních Uhrách, o to šlo štúrovcům. Šlo jim o to, aby jich bylo víc. Slováci měli pro ně cenu pouze jako potencionální Češi. Měli být materiálem, který měl kompenzovat nedostatek české sebedůvěry. ... Tak se stalo, že vznik kulturního národa slovenského byl provázen podrážděním i přezíravou nevůlí kulturní a politické reprezentace národa českého.“

Autoři dále uvažují nad tragičností naprostého míjení, co se týče očekávání Čechů a Slováků, mají-li oba národy uzavřít jakékoli politické spojenectví. V následujícím textu pak hovoří také o kladných postojích Čechů ke Slovensku a ke Slovákům. I tyto kladné postoje jsou ale podle nich často především projekcí: „Češi si zajisté uchovají i nadále zalíbení pro slovenský folklór, jímž se nechají rozněžňovat i rozjařovat, použijí je spolu s půvaby slovenské přírody k tomu, aby si vytvořili obraz „krásného Slovenska“, jakýsi působivý kýč, zatímco skutečný slovenský život budou i nadále přezírat s onou nevážností a nevšímavostí, o jaké psával Štúr. V slovenskosti budou možná spatřovat kus jakoby vlastního zapřeného češství, jehož sentimentální oživování bude zastírat českou pohotovost přisuzovat povýšeně Slovákovi stejnou inferioritu, jaká byla spojována s potulnými slovenskými „drotáry“, přicházejícími do českých zemí za obživou.“  

Jako doklad tohoto poněkud nešťastného postoje české politické reprezentace ke „slovenské otázce“ uvádějí i smýšlení prezidenta Edvarda Beneše: „Ještě v roce 1943 prohlásí Edvard Beneš: ,Mne nikdy nedostanete k tomu, abych uznal slovenský národ... zastávám neochvějně názor, že Slováci jsou Češi a že slovenský jazyk jest jen jedním z nářečí českého jazyka, jako je tomu s hanáčtinou nebo s jinými nářečími české řeči. Nikomu nebráním, aby o sobě říkal, že je Slovák, avšak nedopustím, aby se prohlašovalo, že existuje národ slovenský.‘“  

Dokladováním těchto postojů se autoři snaží aspoň do jisté míry vysvětlit, proč se slovenské straně ve vzájemném svazku s tou českou často nedýchalo dobře. Z těchto pocitů vycházející tendence Slováků „vyprostit se“ ze svazku s Čechy bývá ovšem na české straně vnímána „jako zrada, která zasluhuje pohrdání, případně jako křivda, která budí výčitku“. Toto „morální rozhořčení z nepochopitelné zrady“ je ale podle autorů velmi problematické.

Jako názorný příklad toho, co by se jistě dalo považovat za „zradu“, ale Čechů na Slovácích, uvádějí postoj politických představitelů české společnosti k rakouské vládě: „Tak jako se kdysi Češi přestali zajímat o Poláky, vyloučili po ,odluce‘ z oblasti svého zájmu i Slováky. Když čeští představitelé formulovali v březnu 1848 první české politické požadavky, na Slováky ani nevzpomněli.“ Ani později, v rámci hledání politického spojenectví na základě sdíleného slovanství, se český postoj příliš nezměnil: „Ve všech těchto jednáních uplatňovali Češi vůči Slovákům svůj paternalismus, tedy přesvědčení, že oni sami nejlépe vědí, co Slovákům prospívá.“ 

V době, kdy touha vybudovat na troskách habsburské říše společný stát Čechů a Slováků nabývala konkrétní obrysy, vytvořili představitelé této politické vize fiktivní národ: „Prohlásili Čechy i Slováky za dvě větve jediného kmene, ,národa československého‘, češtinu a slovenštinu za dvě verze téhož jazyka.“ V rámci poválečného Československa pak na Slovensko směřovala značná hospodářská pomoc, jak je obecně známo. Jenže, jak autoři poznamenávají, „česká pomoc nebyla ve svých důsledcích nezištná. Pokládalo se za samozřejmé, že Slováci převezmou český pohled na svět, pojetí dějin i stupnici hodnot“.

Češi a Slováci měli dál společně kráčet cestou, kterou vyšlapali Češi. Podle autorů šlo vlastně o scénář, v jehož rámci se „k vytvoření ,jednotného politického národa československého‘ dospěje postupnou duchovní anexí Slovenska a jeho ekonomickým ovládnutím. Čechoslovakismus, tedy český názor na česko-slovenské soužití ve společném státě, nadále – mlčky i výslovně – vycházel z popírání slovenské identity“. 

A jak už bylo výše nastíněno, autoři považují za docela pochopitelné, že „v kazajce asymetrického čechoslovakismu bylo Slovákům těsno“. Tím spíš, že česká společnost první republiky byla naladěna silně antiklerikálně, naproti tomu slovenská společnost byla dosud poměrně konzervativní a tradiční církevní křesťanství mělo ve slovenské kultuře rozhodující vliv. 

V českém prostředí mnozí představitelé veřejného života vyjadřovali otevřeně proticírkevní postoje. A jak autoři konstatují, „tyto nálady vnášely stovky, ba tisíce Čechů i na Slovensko. Byl to chtě nechtě vpád militantních ateistů do země dosud etablovaného konzervativního církevního křesťanství. I na Slovensku káceli Češi sochy světců, odstraňovali kříže a s posměchem ponižovali tradiční víru“. I sám stoupenec čechoslovakismu Vavro Šrobár si stěžoval, „že se Češi chovají na Slovensku jako kolonizátoři“.

V následujícím výkladu se autoři zaměřují na neochotu českých politických představitelů porozumět slovenskému volání po autonomii. Považují za ironické, že se Češi k slovenským aspiracím ohledně národní a kulturní svébytnosti chovali podobně přezíravě, jako se vídeňští vládní úředníci chovali k jejich vlastním požadavkům. Poznamenávají: „Češi si přitom heroizovali svou dávnou i nedávnou minulost a zejména český boj proti vídeňskému centralismu, měli tedy určité předpoklady k tomu, aby Slovákům rozuměli. Nestalo se tak.“ 

V souvislosti s postojem „zatrpklé nesmiřitelnosti“, který vůči pražskému centralismu v průběhu třicátých let 20. století zaujímali slovenští politici, autoři poněkud relativizují často opakované konstatování, že Slovensko na společném státě s Čechy hospodářsky i jinak vydělalo a mělo by projevit mnohem více vděku. Podobný vděk by možná měly projevovat kolonizované země vůči svým kolonizátorům, ale většinou to tak není: „Slovensko mělo ze společného soužití civilizační prospěch, o jakém se mu za uherských časů nesnilo. Podobně tomu bývá i v koloniích.“ 

V jedné ze shrnujících pasáží kapitoly věnované česko-slovenské vzájemnosti autoři definují zásadní „problém“ česko-slovenských vztahů následovně: „Slovenský problém byl netoliko sociálním, ekonomickým a politickým. Měl i svůj rozměr duchovní (psychologický, kulturní, světonázorový). Byl to problém národa, který pracoval na dosažení své identity. Tato identita především nebyla podobna identitě české; Češi to dlouho, velmi dlouho nechápali (a je sporné, zda to chápou dnes).“  

A o mnohokrát haněném a mnohokrát vychvalovaném čechoslovakismu konstatují poměrně ostře: „Slováci se nikdy neztotožnili s ,čechoslovakismem‘, s nehoráznou koncepcí jednotného národa, k níž jaksi patřilo i české očekávání, že se Slováci časem počeští.“