Ježíš nikdy neukazuje na něčí slabosti, aby ho tím přivedl do úzkých, nebo do problémů s náboženskou či státní mocí. Dnešní “mravní deratizátoři” se však rozhořčují, že už ani nemohou veřejně pojmenovat hříšné chování druhých, aby se nestali terčem opovržení. Přitom nevědí o životě lidí, které ponižují, nic. Jejich hlasitá kritika se dotýká všech, kteří hledají vlastní duchovní identitu a místo ve světě.
V návaznosti na nedýchatelné ovzduší části české a moravské katolické církve jsem zaregistroval vlnu nářků nad tím, že v demokratické společnosti, která se alespoň formálně odkazuje ke křesťanské minulosti předků, už nelze nenávidět tak snadno jako dřív. Obrátilo se na mě několik svatých bojovníků, kteří s mizerným porozuměním Písmu čelí za své nenávistné výroky vůči„jiným“ či „hříšným“ čím dál tím častější společenské a teologické ostrakizaci. Ne, není mi jich líto.
Věc se má obvykle následovně. Křesťané různých denominací, amatéři v jednotlivých oborech biblistiky a teologické reflexe si z nějakého důvodu vyberou skupinu obyvatel, kteří v jejich čtení Písma hřeší, a je tedy třeba je na to pro jejich blaho a spásu upozornit. Jinými slovy, stokrát vykradeným a navíc nikoliv biblickým, nýbrž Augustinovým výrokem řečeno: je třeba milovat hříšníka a nenávidět hřích (… cum dilectione hominum et odio vitiorum; Epistola 211). Jádro Augustinovy myšlenky je pochopitelně správné a úctyhodné. Oddělení viny a viníka je podstatnou součástí Ježíšova učení o lásce, milosti a odpuštění.
Co je však na amatérském pojetí této teze nebezpečné, je, jak snadno se tu člověk tlačí na Boží místo a jak snadno sahá v Božím jménu po pronásledování zdánlivě abstraktní hříšnosti, v níž se nakonec vždycky najde nějaký ten obětní beránek-hříšník, který to schytá za druhé. Vyrovnání se s následky hříchu a s tíhou viny leží vždycky na bedrech konkrétního člověka.
Odpuštění mu naštěstí nedává člověk-soudce, který se zrovna domnívá, že je ho ten druhý hoden. Pramenem odpuštění a milosrdenství, které objímá, tiší a uzdravuje, je Bůh. Ten na rozdíl od člověka předpokládá, ví, zná všechny okolnosti, které od narození do smrti budou provázet všechna jeho mravní rozhodnutí. O tohle odpuštění usilujme.
Upozornění na hříšné jednání mezi čtyřma očima dvou bratrů (ne cizích lidí!), jak o něm mluví Ježíš (Mt 18,15–20), vyžaduje opravdovou a nehranou lidskou lásku, přátelství a toleranci. Člověk se nestává pozorovatelem pádu svého přítele. Je vtažen do jeho životní situace a je do ní vtažen proto, aby mu pomohl se s ní vypořádat. O nic jiného nás Pán nežádá. Máme být rukama jeho zázraků a jeho milosrdenství.
Uvedené představy nemají daleko k velkým křesťanským herezím. Na rozdíl od Boha je totiž lidský pohled na druhého člověka v podstatě jen vnější. Nikdo z nás netuší, a mnohdy ani u lidí, s nimiž žijeme pod jednou střechou, co všechno se odehrává v jejich srdci. Nemáme dar vidět a číst v lidských srdcích. Dar kardiognóze opravdu není to samé, jako usuzovat na mravní život druhého člověka z toho, co o něm slyším nebo čtu na sociálních sítích. Poznat člověka znamená zamilovat si ho a vidět v jeho tváři tvář Boží.
Ježíšovy výroky týkající se hříchu je třeba vždycky číst v přímé souvislosti s dvěma přikázáními, která jsou podle něj klíčová: „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci“ (Matouš 22:36–40). Ježíš, který sám varuje před soudy druhých lidí, má právo mluvit ke svým učedníkům, k těm, kteří k němu přicházejí, k zákoníkům, k farizeům, ke světu o hříchu, protože on sám je bez hříchu.
Jeho pohled na člověka není ničím podmíněný. Nedá se ovlivnit tím, co druzí říkají a co se pokládá takzvaně za správné. Je vyvázán z tíhy negativních emocí, závisti a nenávisti. Neměří naše vítězství a pády na metry nebo kilogramy. Nezapisuje si do notýsku naše přestupky, neslídí po naší slabosti. Nikdy nikoho neponižuje a nechce nikoho takříkajíc nachytat na švestkách. Naopak, doslova na hromadu sesype náboženské a mravní představy o životě, který má hodnotu jen v závislosti na tom, jak úspěšně člověk naplňuje stovky kultických předpisů.
Oproti těm, kteří se rozhořčují, že už ani nemohou veřejně pojmenovat hříšné chování druhých, aby se nestali terčem opovržení, Ježíš nikdy neukazuje na člověka a na jeho slabosti, aby ho tím přivedl do úzkých, do vážných duchovních problémů anebo dokonce do problémů s náboženskou či státní mocí. Nevyhledává hříšníky proto, aby je udával židovským nebo světským autoritám. Nelibuje si v ostentativním „milování hříšníka a nenávidění hříchu“, protože sám od hříchu osvobozuje, uzdravuje, mění život druhého tak, aby byl svobodný a mohl zúročit dary a talenty, které mu byly dány.
„Vy soudíte podle zdání. Já nesoudím nikoho. Jestliže já přece soudím, je můj soud pravdivý, neboť nesoudím sám, ale se mnou i ten, který mě poslal,“ říká náš Pán (Jan 8:15–16). Je nepředstavitelné, tak jako se to děje dnes v otázkách genderu a svazků lidí stejné celolidské orientace, aby na ně Ježíš nebo jeho učedníci ukazovali veřejně prstem a vydali je tak k trestu smrti. Moc dobře věděl, jak ostatně o staletí a tisíciletí později konstatovali mnozí teologové a teoložky napříč denominacemi, že hřích je úplně něco jiného než nemorální skutek.
Trefně to vyjádřil teolog Paul Tillich, když napsal: „Mají dnes ještě lidé představu o významu hříchu? Uvědomujeme si ještě, že hřích neznamená nemorální skutek, že „hřích“ by se nikdy neměl používat v množném čísle a že ne naše hříchy, ale hřích je zásadní a všeprostupující problém našeho života? Víme ještě, jak arogantní a chybné je rozdělovat lidi na „hříšníky“ a „spravedlivé“?" Není to tak dávno – a v některým zemích to trvá, kdy stačilo ukázat prstem a člověk se ocitl ve spárech státní moci, nuceně v psychiatrických léčebnách nebo ve vážných ekonomických problémech. Stačilo ukázat a říct – tenhle bratr hřeší.
Podíváme-li se na příklad na Desatero, jímž se tihle „deratizátoři mravního společenského prostředí“ ohání, vidíme, že přikázání mají svoji hierarchickou strukturu. Někteří faráři občas z legrace tvrdí, že ze svátosti smíření stovek a tisíců lidí ví, že „šesté přikázání je vždycky až na prvním místě“. Ano, i k tomu byli někteří křesťané vychováni. Kdyby všechno z Desatera člověk zapomněl nebo odsunul ve své slabosti na okraj, nemůže mu místo prvního přikázání milování Boha zbýt přikázání šesté nebo osmé.
To se týká každého z nás a zvláště toho, kdo se dostane do tíživé životní situace. V ní nepotřebuje nic jiného než znovu navázat vztah s tím, který zjevil svá přikázání a poslal svého Syna. Poslal jej nikoliv proto, aby pásl po hříších lidí, ale aby je z tohoto stavu osvobodil a vykoupil. Přestoupení šestého přikázání nás zraní. Nevzpomeneme-li si ale na hodnotu a význam prvního, jsme blízko své duchovní smrti.
Moje životní i teologická zkušenost je taková, že tito „deratizátoři“ v církvích a ve veřejném prostoru nevědí o životě lidí, které ponižují, nic. Život z víry se jim proměnil do zvláštního slepence všelijakých norem, zákazů a příkazů, na které oni mají z nějakého zvláštního důvodu právo dohlížet. V životě jsem nezažil, aby si dva skutečně milující se a respektující lidé sami navzájem vyčítali své hříchy.
I jen průměrně duchovně a duševně zdravý člověk cítí, že všecko, čím jsem se provinil proti Bohu, sobě a druhým, lze napravit láskou, odpuštěním, porozuměním a milosrdenstvím. V Kristu máme jedinečný příklad, jak na to. S údivem se tedy dívám na všechny ty smutné postavy, které tleskají zmateným řečem o zhoubě progresivismu a hovoří o svobodném prostoru západní Evropy jako o mravním chlívu, který jsou právě oni povoláni vyčistit.
Odpovědní teologové a teoložky, kteří se ve svém díle nezdráhají vstupovat do veřejného prostoru, musí na základě své odbornosti tyto nehumánní a navíc nekřesťanské postoje demaskovat a uvádět na pravou míru. Práce „mravních deratizátorů“ se netýká, jak by se z hlasitosti jejich řevu mohlo zdát, jen homosexuálů nebo translidí. Jejich veřejná kritika se dotýká všech, kteří poctivě hledají svoji vlastní duchovní identitu a místo ve světě a chtějí to činit v občerstvujícím čtení evangelia.
Podle mého mínění nemají ti, kteří soudí člověka podle toho, jak vypadá od pasu dolů, a podle toho, co o něm ví z internetových diskuzí, zastávat v církvích jakoukoliv službu. Že si některé farnosti a sbory zvou ke kázáním a přednáškám tyto hlasatele zmaru a beznaděje, je smutným dokladem doby potácející se i v duchovních otázkách mezi mantinely.
Nezapomínejme, že náš pohled na druhého člověka není Boží. Jediný pohled svrchu, který si můžeme ke druhému dovolit, je ten, který mnohokrát zmínil papež František – když pomáháme druhému vstát. Kdyby nás Bůh soudil podle našich vlastních kritérií, byli bychom na tom mnohem hůř než Kain či Jidáš. Věděli bychom totiž, že na základě těchto kritérií jsme už navždy ztraceni, a přitom stále živí.
Pane – lidstvo a člověk jako takový si zasluhuje vymřít!!! Nikdy nedokázalo nic rozumného a jen vše ničilo. Všichni živočichové na této planetě byli vždy v pohodě – slabší podlehl silnějšímu a to tak bylo od počátku života na planetě zemi – dokud se neobjevil člověk – ten ničil a ničí vše!!!
Zdeněk Eminger:……Ne, není mi jich líto….
a já se ptám:_ a není to škoda? (to byl víceméně pokus o vtip – článek se mi líbil) Jan Jedlička