Jen málo těch, kdo věří v Ježíše, vlastně věří i v jeho revoluční názory. Je jistý smysl, ve kterém vytváříme náboženství jako kategorii, abychom udrželi Ježíše od míchání se do našich cenných názorů o nacionalismu, svobodě, moci a válce,” zmiňuje spisovatel a pastor Brian Zahnd, který bude v sobotu 7. září 2024 přednášet na konferenci v Hradci Králové.
Ve svém bizarním a surrealistickém románu Mistr a Markétka vytváří uznávaný ruský spisovatel 20. století Michail Bulgakov fascinující rozhovor mezi římským guvernérem Pilátem Pontským a galilejským učitelem Ješuou. Když se ho ptají na jeho pohled na vládu, Bulgakův Ješua říká: „Veškerá moc je forma násilí na lidech.“ Ješua jde do protikladu s vládní mocí a násilím s mírumilovným královstvím pravdy a spravedlnosti. V reakci na to Pilát Pontský zuří: „Na tomto světě ještě nikdy nebyla a ani nebude lepší a dokonalejší vláda než ta, které panuje císař Tiberius!“ Když se Pilát ptá Ješuy, jestli věří, že toto království pravdy přichází, Ješua odpovídá s přesvědčením: „Přijde.“ Samozřejmě, že to Pilát nemohl vystát.
„Nikdy nepřijde!“ křičel najednou Pilát tak strašným hlasem, že se Ješua stáhnul zpět. Stejně tak křičel Pilát před mnoha lety na své vojáky v Dívčím údolí: „Bijte je! Bijte je!“ A teď znovu pozvednul svůj silný hluboký hlas, štěkal slova tak, aby ho mohli slyšet v zahradě: „Je vinen! Je vinen! Je vinen!“ „Ty myslíš, nešťastníku, že římský prokurátor propustí na svobodu člověka, který vede takové řeči, jako ty? Nevěřím tvým názorům!“
Nebyl to ani tak ten muž, kdo tolik naštval římského prokurátora, ale jeho názory. Názory. Názory jsou mocné. Názory jsou nebezpečné. Názory formují náš svět. Názory mohou změnit svět. Změna – co bychom k tomu mohli říct? Mírná změna je jedna věc. Když je mírná změna přijata pozitivně, můžeme tomu říkat pokrok. Ale paradigmatická změna, radikální změna, to je úplně něco jiného. Tomu říkáme revoluce. Revoluční změna je přesně to, co ty, kteří mají výsadní postavení a moc – lidi jako Pilát – nejvíce ohrožuje. A to dělalo Ježíše a jeho názory nebezpečnými. V Mistrovi a Markétce to vypadá, že Pilát Pontský nemá žádné osobní nepřátelství vůči potulnému galilejskému kazateli, ale nenávidí jeho názory. To, co nakonec dotlačí prokurátora k odsouzení Ješuy k ukřižování, jsou kazatelovy revoluční názory o moci, pravdě a násilí. Pokud by se Ješua spokojil s tím, že se omezí k vysněnému světu očekávání posmrtného života a nepřechovával revoluční názory ohledně lidské sociální struktury, Pilát by to viděl jako malý důvod k tomu, aby se s Ješuou obtěžoval, natož ho ukřižoval. Ale Ješua měl revoluční názory. A byly to Ješuovy názory o alternativním uspořádání světa – uspořádání, které by se nejlépe dalo nazvat „pokoj“ – to mělo za následek jeho smrt skrze státem podpořenou popravu.
V každém případě, takto to dopadlo v originálním románu Michaila Bulgakova (který je velmi blízký příběhu, který nacházíme v Janově kanonickém evangeliu). Kazatel pokoje byl popraven za své revoluční názory. Ale staly se Ježíšovy názory nějakým způsobem méně radikální od doby, kdy římský guvernér odsoudil galilejského kazatele k ukřižování na jaře roku 30? Ne. Dva tisíce let neudělaly názory, které učil Ježíš Nazaretský, o nic méně radikálními, než byly ty, které tolik ohrozily Piláta Pontského a říšskou ideologii, kterou uznával. Co se stalo v následujících dvou miléniích, je to, že jsme obratně (a možná nevědomky) vytvořili náboženství úhledně oddělující Ježíše, který zemřel na kříži, od jeho radikálních názorů, které kázal – názory, u kterých Ježíš předpokládal, že povedou k jeho ukřižování. Ježíš vždy věděl, že Řím (a náboženská moc, která souvisí s impériem) se skrze jeho názory buď obrátí, nebo ho za ně ukřižují – za revoluční názory, kterým říkal jednoduše „království Boží“.
Ale my – myslím tím křesťané – máme historicky strašnou tendenci oddělit Ježíše od jeho názorů. Oddělení Ježíše jako Spasitele od jeho názorů o pokoji se ve skutečnosti začalo dít, když křesťanství nabylo výhodného postavení v římské říši. Se začátkem vlády císaře Konstantina a ustanovení křesťanství jako státního náboženství, křesťanství po sedmnáct století provádělo nepatrný trik rukama, kdy můžeme „přijmout Ježíše jako osobního spasitele“, zatímco ohromně ignorujeme jeho názory o pokoji, násilí a lidské společnosti. Přijali jsme scvrklé, soukromé, posmrtné evangelium, které zdůrazňuje Ježíšovu smrt za naše hříchy, zatímco ve stejnou chvíli ignorujeme jeho politické názory. To nám umožňuje vést svět tak, jak byl vždy veden: mocí meče, kde svoboda znamená nadvládu nepřátel a definitivní pravda je mocí k zabíjení.
Ježíš z Nazareta kázal něco, co přechází dnešní „evangelium“ – scvrknuté, soukromé, posmrtné evangelium, které je omezeno na zaslíbení „jít do nebe, když zemřeš“ – Pilát by propustil toho z Nazareta s varováním, aby se nemíchal do záležitostí skutečného světa. Ale to se nestalo. Proč? Protože Pilát byl dost chytrý na to, aby pochopil, že Ježíšovo kázání bylo výzvou filozofii říše nebo – jak tomu dnes radši říkáme – supervelmoci. Tím, že z Ježíše uděláme hlavního kaplana konstantinského křesťanství, jsme ale nevědomky vymysleli Ježíše manicheismu, který zachraňuje naše duše, zatímco nám svobodně umožňuje vést záležitosti světa tak, jak se nám hodí. To je to, co chceme. Protože když věříme v Ježíše jako spasitele soukromé duše, zůstáváme zcela nepřesvědčeni o jeho názorech na záchranu světa. Sedmnáct století církevní historie rozhodně nasvědčuje tomu, že to tak je. Miroslav Volf se vyjadřuje k oddělení Ježíše od jeho názorů a říká: „Pilát si zaslouží naše sympatie, ne proto, že byl dobrý člověk, ačkoli se tragicky spletl, ale protože my nejsme o mnoho lepší. Můžeme věřit v Ježíše, ale nevěříme jeho názorům nebo aspoň jeho názorům o násilí, pravdě a spravedlnosti.“ (Odmítnout nebo obejmout)
Jednou bylo rozhodnuto křesťanským vládcem ohánějícím se „křesťanským mečem“, že toto je vhodný způsob vedení světa, království Boží prohlašované Kristem bylo přemístěno do vzdáleného nebe nebo daleké budoucnosti a Kristovo povolání jako spasitele světa bylo vynecháno.
Samozřejmě, že křesťanství nemůže prostě vynechat Krista samotného, byla mu ale dána omezená role spasení duší prostřednictvím náboženské osobní zbožnosti. Není tím naznačováno, že Kristus není zdrojem spasení pro lidskou duši (tím je myšlena celá lidská bytost), ale chci říct, že Kristovo poslání sahá daleko za hranice omezeného spektra osobní spirituality a posmrtného očekávání. Ježíš totiž hodlá zachránit tento svět! A světem mám na mysli Boží dobré stvoření a Boží jedinečný záměr pro lidskou společnost. Problém je ale toto: jen málo těch, kdo věří v Ježíše, vlastně věří i v jeho revoluční názory. Je jistý smysl, ve kterém vytváříme náboženství jako kategorii, abychom udrželi Ježíše od míchání se do našich cenných názorů o nacionalismu, svobodě, moci a válce.
Ke konci kapitoly nazvané „Pilát Pontský“ v Mistrovi a Markétce vytváří Bulgakov brilantní a nápaditý rozhovor mezi guvernérem Pilátem a náboženským nejvyšším knězem Kaifášem – oba sebou navzájem jemně a zastřeně opovrhují. Pilát má dva významné vězně, kteří jsou oba odsouzeni zemřít. Ješua Ha-Nostri (Ježíše z Nazareta) a Bar-Abba (Barabáše). Pilát se ptá Kaifáše, kterému z vězňů má být udělena pašijová milost a který z nich má být popraven. Kaifáš je prezentován strohou volbou. Vězeň Barabáš je hrdinský bojovník za svobodu ochotný vést lidi do války za národní nezávislost. Zabil už římskou stráž a představuje naději národa o politické svobodě skrze násilnou revoluci. Ješua je mesiáš, který káže revoluční názory o pokojném Božím království, založeném na spolutrpící lásce a radikálním odpuštění. Guvernér nejvyššího kněze upomíná, aby volil moudře. Kaifáš pak Pilátovi odpovídá: „Sanhedrin žádá o propuštění Barabáše.“ Sanhedrin si vybral: chtějí násilného mesiáše Barabáše místo pokojného mesiáše Ješuy. S prorockým vhledem Pilát vidí a předpovídá, co bude nevyhnutelným výsledkem toho, že si Jeruzalém zvolil násilnou revoluci skrze Barabáše místo pokojné revoluce skrze Ješuu.
„Pamatuj na má slova, nejvyšší knězi: uvidíš tady v Jeruzalémě více než jedno pokolení! Pod městskými zdmi uvidíš dvanáctou římskou legii v celé své síle a také arabské jezdectvo. Pak bude pláč a bědování trpké! Vzpomeneš si, že jsi zachránil Barabáše a budeš litovat toho, že jsi poslal kazatele pokoje na smrt!“
Jeruzalém nakonec získal svou válku nezávislosti… a skončil v pekle. Čtyřicet let po ukřižování Krista byl Jeruzalém uveden do pekla římského válečného obležení, krutého ostřelování stovkami balvanů z římských katapultů, a nakonec měla horkokrevná destrukce města za výsledek násilnou smrt většiny jeho obyvatel a zotročení zbylých. Ježíš předpovídal tuto katastrofu a bědoval nad ní v den, kdy vstoupil do Jeruzaléma během pašijového týdne: „Když přišel blíž a uviděl město, rozplakal se a řekl: „Ó kdybys poznalo aspoň v tento svůj den, co by ti přineslo pokoj! Teď je to ale tvým očím skryto. Přijdou na tebe dny, kdy tě tví nepřátelé obklíčí valem a oblehnou tě. Sevřou tě ze všech stran a srovnají tě se zemí, i tvé děti v tobě. Nenechají v tobě kámen na kameni, protože jsi nepoznalo čas svého navštívení.“ (Lukáš 19:41-44)
A jak jsme na tom my? Vedeme si lépe? Rozpoznáváme věci, které spějí k pokoji? Rozpoznáváme v životě Boží navštívení a poselství Slova, které se stalo tělem, toho Prince Pokoje, který nás touží vést do svého pokojného království? Bojím se, že ne. Vypadá to, že tyto věci jsou našim očím také skryty. Jsme tady, dvacet století po Kaifášovi, který pro dobro svého národa, a Pilátovi, který pro dobro své říše odsoudili „toho kazatele pokoje“ na smrt, aby zachovali status quo násilné revoluce a militaristické říše. Války nás nadále definovaly. Svoboda byla stále chápána jako moc zabíjet. Násilí bylo nadále vnímáno jako legitimní způsob tvarování našeho světa. Vše v přímé zradě Ježíše Krista a jeho revolučních názorů. Názorů, které byly odmítnuty ideologií supervelmoci a dohodnutého velkopátečního náboženství, ale obhájeny živým Bohem o Velikonoční neděli! Ano, Velikonoční neděle a Ježíšovo vzkříšení mění všechno! Je nadějí pro tento svět, úsvit nového věku, povstání nového Jeruzaléma na horizontu krajiny vyhořelé lidskosti. Velikonoce nejsou ničím menším, než že Bůh ještě jednou říká: „Toto je můj milovaný Syn, kterého jsem si oblíbil, toho poslouchejte!“
Není čas k tomu, abychom opustili naši de facto loajalitu s Pilátem Pontským, Kaifášem a jejich obnošenými názory pojednávající o smrti a začali naslouchat a přijímat revoluční životodárné názory „toho kazatele pokoje“, kterého Bůh vzkřísil ze smrti a prohlásil Pánem skrze moc nezničitelného života? Není čas k tomu, abychom se obrátili a stali se dětmi, které mají kapacitu představovat si radikální jinakost Božího království? Není čas k tomu, abychom uškrtili ten status quo a dali přednost možnostem prorocké představivosti? Není čas k tomu, aby bylo pokojné království Krista považováno za uskutečnitelnou možnost tady a teď a už nepřesidlovat ke „sladkému loučení“? Není k tomu čas? Modlím se, aby to tak bylo! Věřím tomu, že je!
Brian Zahnd je pastorem místní církve v Missouri více než čtyřicet let. Je teologem, poutníkem a spisovatelem. Jeho knihy oslovily tisíce lidí po celém světě, v češtině mu vyšla v roce 2023 kniha Když je všechno v plamenech pojednávající o dekonstrukci a rekonstrukci víry, kterou nacházíme v popelu zkušeností překvapivě živou. Brian má dar kombinovat klasické autory (jako zde Michaila Bulgakova) se současným přístupem, hlubokou duchovností a pronikavými myšlenkami. V sobotu 7. září 2024 bude přednášet na konferenci v Hradci Králové. Informace a přihlášky najdete na konference24.element.cx.
Přeložila: Jana Ćmielová