Nemám moc rád Vánoce. Může to znít divně, ale mám to tak. Inu, bývalo tomu jinak. Jako dítě jsem Vánoce miloval. Byly to moje nejoblíbenější svátky v roce a patřičně jsem se na ně těšíval.
Za mých dětských let ještě Vánoce bývaly bílé a to mělo něco do sebe. Když tiše padal sníh, v domě vonělo cukroví, někde ve skříni se potají tetelily dárky, Karel Gott z gramofonu pěl, že něco „sní o Vánocích bílých“, byla to pravá romantika. A vlastně celý život býval tehdy mnohem snazší, když jsem byl dítětem. Vánoce znamenaly volno ze školy, těšení se na dárky, rodinu pohromadě, návštěvy blízkých, oddávání se legálnímu přejídání, prostě selanka.
Dneska je to dost jinak. Zaprvé si nepamatuji, kdy naposledy byl o Vánocích sníh. Zadruhé na mě doléhá pracnost všech vánočních příprav. I když to s manželkou moc nehrotíme, přeci jen i nás taky stresuje, že stejně jako všichni okolo bychom asi měli všude uklidit, upéct nějaké cukroví, třebaže na cukroví jinak moc nejsme, že bychom měli vyzdobit dům, někde ukrást stromek, a hlavně nakoupit dárky všem blízkým, a to je pro mě největší trauma. Opravdu mi nejde vymýšlení super dárků pro druhé, kteří si už většinou všechno pořídili. A ne že bych byl kdovíjak lakomý, ale když mám utrácet ze věci, o kterých vím, že je druzí nepotřebují, bolí mě to dvakrát.
Loni jsem si konec adventu okořenil ještě pikantněji. Kolem nového roku se mému autu pravidelně přiblíží termín konce STK, a jelikož jsem si věřil, že mám auto v pořádku, zajel jsem si jen tak do servisu, že si nechám srovnat geometrii kol a bude pohoda. Technik si auto převzal s tím, že si mám počkat, že to bude tak dvě hodinky trvat. Tak jsem si sedl v čekárně a rozbalil počítač, že budu pracovat. Za pět minut byl zpět se slovy, že do toho teda nejde, že mi geometrii neudělá, protože mám v nápravnici díry, jak je strašně prorezivělá.
Nechtělo se mi to tomu věřit, ale fakt nekecal. V tu chvíli nehrálo roli, že ještě nemám nakoupené dárky. Investiční priority byly jasné. Naštěstí je můj táta kouzelník, co se týče aut a vzal si mého letitého golfíka do parády. Přesto, když máte svátky za dveřmi, dárky žádné a vylíváte tisíce za autodíly, abyste měli čím jezdit do práce, moc radosti vám to nenadělá.
Možná taky advent prožíváte podobně. V práci před koncem roku musíte finišovat úkoly, doma na vás čeká úklid, rodina očekává, že jim všem něco šoupnete pod stromek, pečete dvacet druhů cukroví, zanedbáváte hygienu, neb ve vaně rejdí kapr… prostě celý svět na vás valí hromadu očekávání, které musíte naplnit a vy, až o Štědrém dni padnete únavou, ani si nevšimnete, že se narodil Spasitel.
Tak asi hlavně proto nemám vánoce moc rád. Chybí mi to, čím pro mě bývaly dříve. Toužebně očekávanými svátky, které mi vždycky něco přinesly. Ano, těšil jsem se hlavně na ty pozemské dárky, ale to asi dětem nikdo zazlívat nebude, že nebývají kdoví jak nažhavené na příchod spasitele světa, když na ně čeká hromada dárků. Jojo, za mých mladých let bejvávalo pěkně. Nyní pro mě advent bývá nejvypjatějším obdobím roku.
Víte co? Pojďme si letos advent a Vánoce udělat jinak. Nechci ignorovat stromek, dárky, jídlo, rodinu, ale chci opět najít, čím pro mě bývaly, tedy časem odpočinku. Nejen dětinským očekávání radosti z dárků, ale mnohem hlubším spočinutím u zdroje hluboké radosti, kdy už jsme mohli poznat Dárce. Jak na to? Možná pro začátek bude stačit seřadit si priority. Já si třeba předsevezmu, že udělám, co mohu, abych se nenechal semlít předvánočním komerčním shonem a všemi povinnostmi. Místo toho si každý den sednu a budu chvíli v tichu přemýšlet, co to vlastně znamená, že Bůh se stal člověkem. A fakt nebudu uklízet! No dobře, tak trochu ano. 🙂
Autor: Tomáš Samiec