Teologové, kteří se ke křesťanským denominacím zdůrazňujícím nenásilí buď sami přímo hlásí nebo k nim mají blízko, připomínají, že křesťanskému nenásilí lze rozumět jen v závislosti na jeho teologické motivaci. Podle jejich asi nejvýraznějšího a nejznámějšího představitele, amerického mennonitského teologa Johna Howarda Yodera, jde o pozici, které lze rozumět jen na pozadí vyznání, že „Ježíš je Kristus“.
Ježíš představil nové možnosti lidského jednání, a křesťanské nenásilí je tak postoj, pro nějž je vztah k Ježíši jako Pánu nepostradatelný. I když pozvání k následování Ježíše je adresováno všem, standard, jímž se takový život řídí, není střižen na míru lidstvu jako celku, ale jen těm, jimž Ježíš svým vystupováním a svým poselstvím definitivně změnil životní orientaci. Jenom tato změna, tradičně nazývaná „pokání“ (metanoia), umožňuje onu lidskou osobní i pospolitou existenci, k níž jsou lidé Ježíšem voláni. Bez ní to nemůže fungovat. Ze známějších teologů se k těmto myšlenkám hlásí např. Stanley Hauerwas, James Wm. McClendon, Walter Wink, Miroslav Volf nebo Nancey Murphy.
Yoder svou teologii nenásilí zastával a domýšlel v konfrontaci s předními protestantskými mysliteli, především se svým basilejským učitelem Karlem Barthem. Barthovu představu, že Bůh si v extrémních případech, jako je obrana národní suverenity země, zabití „přeje“, Yoder odmítá. Nic by nenamítal, kdyby Barth hlásal: Nevíme, jestli to Bůh může (ve své svobodě) někdy přikázat. Jestliže se však tvrdí, že určité situace si toto „krajní opatření“ žádají, je to podle Yodera argumentace, která sice odkazuje k Boží svrchovanosti, ale konečné rozhodnutí na sebe bere člověk. Tvrzení, že Bůh snad (co my víme?) někdy přikázal nebo přikáže zabití, je tak ústupek „zdravému rozumu“, nikoliv vyznavačská obrana Boží svrchovanosti. Barth podle všeho svůj postoj později revidoval.
Ještě důležitější je Yoderova konfrontace s Reinholdem Niebuhrem, významným americkým teologickým etikem. Niebuhr roku 1940 publikoval pamflet „Proč křesťanská církev není pacifistická“. Aby bylo možné podle něho dosáhnout aspoň určité míry společenského dobra, musí křesťan použít i prostředky, které by za ideálních okolností nepoužil. Jedinou alternativou tohoto „realismu“ je potom jen pacifistická etika osobní „dokonalosti“, když se nezajímáme o potřeby druhých, ale o svou vlastní spravedlnost před Bohem. Je jasné, že Yoderovo pojetí tato kritika nepostihuje. Ve své eseji „Reinhold Niebuhr a křesťanský pacifismus“ z roku 1955 odmítl především v Niebuhrově stati implikovaný koncept spásy, protože v něm nijak nerezonuje novozákonní zvěst o vzkříšení, o církvi či o obnově skrze Ducha svatého.
Nenásilí a evangelium
Z křesťanského hlediska je podle Yodera „dobré“ jen to, co je konformní Božímu příkazu i charakteru, vyjádřenému v Ježíšově příběhu, ne to, co vede k úspěchu. Bůh prosazuje ve světě svou vládu stvořením nových, duchovně obnovených lidí, takových, kteří odmítají bojovat se zlem jeho vlastními prostředky. Násilí se vždy dopouštíme vůči Božímu stvoření. Jestliže se určitý skupinový zájem prosazuje bez uznání jedinečnosti každého lidského života, jde o čin rouhání Bohu a jeho majestátu.
Podle apoštola Pavla zvolil Ježíš kříž jako alternativní společenskou strategii síly, ne slabosti: zvolil „Boží moc“ a „Boží moudrost“. To je volba, kterou lze zesměšnit nebo různě zkreslit (viz Niebuhr v onom pamfletu), ale to pak znamená minout se s evangeliem. V evangeliu nejde jen o to překonat násilí, ale i o to zbavit násilí jeho legitimity. „Dobrá novina“ zahrnuje demytologizaci ambice násilí odmítnutím podílu na něm a jeho nahrazení strategií a taktikou odpuštění a přátelství jako prostředků obnovy. To všechno jsou deriváty volby kříže. Na tomto soudu nad násilím se podílíme i v zápasech našeho stonajícího světa.
Střelná zbraň je jedním druhem síly, souznění s Ježíšovým odmítnutím zélotského pokušení je jiným druhem síly. Cílem křesťanské společenské etiky není dokonalost, ale „menší nedokonalost“: Hřích ustupuje všude, kde křesťan volí „lepší“ místo „dobrého“ a lásku místo kompromisu. To, že takové vítězství nad hříchem je neúplné, nemění nic na tom, že je možné. Ježíš mluví v Novém zákoně o „dokonalosti“ v napodobení Otce (Matouš 5,48). To není perfekcionismus. Být „dokonalý v lásce“ znamená nediskriminovat, milovat i své nepřátele tak jako přátele – a to proto, že takto se chová i Bůh. Božského Otce napodobíme ne tím, že jsme bezchybní či bezúhonní, ale tím, že si nevybíráme mezi lidmi ty, které budeme mít rádi. To znamená, že základem křesťanského životního stylu je konflikt – střet s násilím v podobě nenásilí – vycházející z poznání vlastní Boží povahy.
Církev a sekulární politické formace
Pro pochopení Yoderova pacifismu je důležité jeho pojetí vztahu církve ke státu a vztahu křesťanství ke světu a jeho dějinám. Dějiny je třeba číst a vnímat na pozadí změny, kterou podle novozákonního svědectví znamenal a znamená Ježíšův život a jeho dílo, včetně jeho smrti a vzkříšení. V Kristu, v jeho inkarnaci a v celém jeho příběhu vstoupil do dějin rozhodujícím způsobem očekávaný nový věk. Důvod, proč je třeba dějiny číst nově, nespočívá jen v tom, že, jak se říká, „každá generace musí psát dějiny od počátku“, ale proto, že v křesťanské zvěsti jde o specifikovatelnou „dobrou zprávu“ o lidské situaci, jejíž „dobrota“ či „novost“ ještě nebyla těmi, kdo určují příběh světa, náležitě doceněna.
Vládnou skutečně Césarové, anebo žijeme ve světě, kde se mocenská situace změnila a Pánem je Ježíš Kristus? Tak jako církev nesmí dovolit, aby dějiny psali (často s posvěcením církve) jen vítězové, nesmí si ani nechat pro své etické rozhodování vnutit jiné důvody než ty, které přinášejí novozákonní zaslíbení o Kristu. Ježíš přišel, aby na zemi „zažehl oheň“, tj. aby inicioval autentický dějinný proces smíření a formace duchovně nové lidské pospolitosti.
Ježíš jistě neznamená vyhnout se politice, naopak představuje politickou (politicko-etickou) alternativu. Pro křesťanskou společenskou etiku je Ježíš nejen relevantní, ale přímo normativní. Jeho slova a skutky ukazují koherentní a vědomý společensko-politický charakter i směr. Ježíš nebyl moralista, jehož učení má určité politické implikace, byl představitel nových možností lidských, společenských, a proto i politických vztahů. I jeho dobrovolné utrpení na kříži byla politická alternativa k násilnému odboji na straně jedné a kvietismu na straně druhé.
Zamítl násilí, ale velel i k láskyplnému odmítnutí bezpráví. Jeho výzva k nastavení druhé tváře nebyla rozhodně výzva k pasivitě. Nastavení druhé tváře zbavuje agresora možnosti svou oběť ponížit. Příkaz „neodpírat zlému“ znamená neodporovat násilně, revoltou či povstáním, ale neznamená to vyhnout se konfliktu. Blahoslavení tichých (Matouš 5,5) je lépe překládat jako blahoslavení nenásilných. Nenásilí neznamená bezkonfliktnost. Nenásilí ve skutečnosti konflikt vyhledává, vyvolává či dokonce zjitřuje, aby ukázalo na jeho jedovaté příčiny.
Válka Beránkova
Biblická vize předpokládá konflikt, jehož smyslem není destrukce, ale pokání a náprava. Ježíš byl svým působením i osudem ve „válce“, kterou kvakeři nazvali „válka Beránkova“. Je to ochota vytrpět vše, co stojí věrnost cestě kříže ve společnosti, která je nám nepřátelská. Vše, co koná Ježíš Kristus v roli „proroka“ kazatele, který zvěstuje spravedlnost, v jejímž světle jsme všichni odsouzeni, v roli „kněze“, jehož sebeoběť je cenou za smíření, nebo „krále“, který ustavuje nový řád, je svým způsobem konfliktní. Jde ale o konflikt, jehož cílem není naše vítězství, ale ospravedlnění bezbožných, odpuštění hříchů a stvoření nového lidu.
Ten konflikt se týká i společenských struktur. Pro Yodera je v této souvislosti velmi důležité novozákonní svědectví o „mocnostech“ (Koloským 2,15 aj.), které podle něho dobře vyjadřuje pravou povahu základního kontextu současné politické reality a zároveň prostředky, jak poukázat na to, proč radikálně-reformační pojetí církve nelze pokládat za sektářské či apolitické. Když Ježíš zlovolné mocenské struktury, jejichž rukou umírá, demaskuje, zbavuje je tak jejich majestátu. Jeho následovníci jsou voláni, aby neparticipovali na zlých modelech života, reprezentovaných samolibými „mocnostmi“. To někdy znamená nespolupráci, občanskou neposlušnost, bojkot. Církev tu není proto, aby sloužila státu a jeho cílům.
Církev naopak musí tento stát neustále volat k jeho legitimním funkcím. Když kterákoli nepatrná pospolitost Kristových učedníků odmítá jakýkoli modlářský nárok těchto „padlých“ mocí, tak již participuje na Kristově vítězství. Největším pokušením státu je hlásat svou absolutní důležitost. A církev musí být proti takové sebeglorifikaci na stráži. Proto největším odpadlictvím bylo, když Ježíšův postoj k mocnostem byl zaměněn za „konstantinskou“ glorifikaci imperiální autokracie.
„Podvratná vzpomínka“ na Ježíše nemohla proto fungovat jinak než skrze dějinná hnutí radikálního učednictví. Církev naplňuje svou společenskou odpovědnost tím, že je svědectvím, tvořivou menšinou, formovanou svou poslušností přikázání nenásilné lásky. Yoder chválí Barthovu myšlenku, že křesťanská společenská etika by měla spočívat v exemplárnosti církve jako předvoje Božího království. Podle Yodera se Barth stále určitěji přibližoval k vizi „svobodné církve“, a proto i jeho vlastní koncepci lze pokládat za jistou explikaci možností, obsažených již v Barthově teologii.
Jako nenásilná komunita navazuje církev podle Yoderova přesvědčení na sebeuvědomění Izraele jako zvláštního Božího lidu. Elementární zkušeností tzv. „svatých válek“ bylo, že Bůh je „pro nás“ a můžeme mu důvěřovat za všech okolností. Proto když Ježíš mluvil v rámci této tradice o „osvobození“, o Boží vládě (Božím království), aniž by to dával do souvislosti s násilnou akcí, nejevil se svým posluchačům jako nějaký snílek. Tradiční „židovský pacifismus“ pokračoval naopak i poté, co křesťané uzavřeli pakt s imperátory, a vydržel i po další staletí.
„Cesta kříže“ – výdrž tváří v tvář oběti a kreativita tváří v tvář strachu – není podle Yodera namístě proto, že nějak – dříve nebo později – „funguje“, jakkoli to může být často pravda. Je namístě (a v právu) proto, že je v souladu se samotnými „základy univerza“. To je také důvod, proč v posledku nic jiného fungovat nebude. Tam, kde je lidský život v souladu s Božím obrazem, zastupovaným Ježíšem, nejde o nějaký experiment, obohacující naše poznání, ale o zjevení toho, jak se v Božím světě věci skutečně mají. Když byl Martin Luther King zavražděn, byl to pro mnohé důkaz, že nenásilná alternativa nefunguje.
Láska k nepřátelům však zůstává pravdou, protože odkrývá samu Boží povahu a identitu. Jak Gándhí, tak King odmítli heslo „cíle světí prostředky“, protože záměr a způsob chování nemohou být v bytostném konfliktu. Politika nenásilí je sice také „nátlak“, ale rozdíl je v tom, že zatímco násilné donucení hlásá: „Učiň, co žádám, nebo budeš trpět“, Gándhí a King říkali svým protivníkům: „Učiňte, co žádáme, nebo budeme trpět“. Jako nátlakovou politiku nenásilí charakterizoval Yoder ostatně i pozice Lecha Walęsy nebo Václava Havla: Odmítnutí násilí nebyl ani v tomto případě nějaký rozmar, ale tvorba nového inkluzivního lidství, souznícího s tím, co hlásal Ježíš. Jestli to nositelé této odpovědi sami spojují s Ježíšem, nebo ne, je druhotné.
Pacifismus tváří v tvář válečným zločinům naší doby
Yoderovu koncepci křesťanské společenské etiky je třeba vnímat v kontextu širší debaty o „křesťanské odpovědnosti“, která vyústila mimo jiné i do debaty o „spravedlivé válce“. Tradiční koncepce vychází z toho, že základním imperativem je „altruistický pragmatismus“, ptající se, co zachrání více životů. To je podle Yodera ovšem přístup, který neučinil z Božího zjevení v Kristu jedinou normu svědectví, které křesťané dluží státu a svému okolí vůbec.
Křesťanský teolog musí být podezíravý vůči idejím, které svou autoritu berou odjinud. Teoretici „spravedlivé války“ odmítají pacifismus zpravidla proto, že jej pokládají za jakési absolutní pravidlo – které je pouze protiváhou jejich pozice, založené na „výjimkách z pravidla“. Opravdový biblický pacifismus však neabsolutizuje žádné lidské hodnoty nebo pravidla, ale vychází z konverze k životu v Kristu, která zahrnuje, a proto zpravidla mění všechny „přirozené“ modely chování.
Yoderovi šlo o společenskou etiku, jejíž křesťanskost spočívá v tom, že ji určuje nejen životní styl Ježíše Krista, ale i to, že Kristus má po svém zmrtvýchvstání a vyvýšení nad veškerým jsoucnem poslední slovo. Křesťané jsou podle Yodera voláni k tomu, aby tvořili novou, Kristově vládě zcela loajální pospolitost, a tím ovlivňovali i své okolí. Vedle úkolu být zvláštním Božím lidem s určitým nezadatelným posláním, týkajícím se celého světa, tu zůstává i obecné lidské pověření správy všeho ostatního stvoření v zastoupení božského Stvořitele. Spravedlivou „policejní akci“ na ochranu těch, kdo jsou bezprostředně ohroženi nebo napadeni násilníky, připouští, se „spravedlivou vojenskou obranou“ před agresorem, při níž dochází k maření životů bez rozlišení, má však – a nejenom on – pochopitelně problémy.
Barthovo shora zmíněné stanovisko je pro křesťanské pacifisty nepřesvědčivé a za těžko přijatelnou formu společensky odpovědného jednání považují i násilné odstranění tyranů či válečných zločinců, zvlášť když je obhajováno teologicky. Nejproblematičtější je asi pokus interpretovat záměrné usmrcení jakéhokoliv člověka christologicky, např. jako „zástupné“ propadnutí Božímu hněvu a soudu přijatému z lásky, jak se o to pokusil Dietrich Bonhoeffer v případě chystaného atentátu na Hitlera.
Bonhoeffer, sám pacifista, si ovšem bez ohledu na toto teologické extempore každopádně zaslouží náš obdiv a úctu. Hanba jde naopak na vrub těch církevních kruhů, které ho pro samu účast na tomto neúspěšném komplotu – ano, formálně proti ústavní vrchnosti – dlouho odmítaly uznat jako křesťanského mučedníka. Každopádně je zřejmé, že domýšlet vztah mezi postojem křesťana jako občana a jako příslušníka komunity víry, jejíž normou i autoritou je Bůh zjevený v Kristově příběhu, zůstává úkolem kreativního pacifismu příštích generací.
Autor je docent systematické teologie na ETF UK.
Autor: Petr Macek
Teorii nenásilí může vyznávat člověk jen do té doby, než se někdo dopustí násilí či vraždy na jeho ženě, dětech. V klídku a pohodlí, daleko od skutečné bolesti lze mluvit o nesení kříže, protože dotyčný neví, o čem mluví. Je obrovský rozdíl, je-li člověk ve svém přesvědčení sám za sebe, to se mu to pak filosofuje, nebo pokud je zodpovědný za životy druhých, protože pokud vidí, že někdo mučí bezbranné oběti a on filosofuje, pak přispívá k šíření zla. Zlo, násilí a války byly a jsou.
Pokud je utrpení a bolest druhých druhých pro někoho věc teorie, kterou musí vysvětlit tak, aby mohl zůstat nad věcí, pak i vysekává biblické výroky tak, jak se to hodí. Člověka se svědomím musí bolet bolest a smrt obětí násilí a vražd, i když nejsou jeho rodina nebo jeho spoluobčané právě proto, že je člověkem. Čím je tedy pro některé teologie, když je zavede daleko od soucitného srdce, které vlastní mnoho nevěřících lidí, hodně “dětí světa”?
Pacifismus = neodporování Hitlerovi = podpora Hitlera
Kdyby Francie s Británií dodržely nebyly zmanipulovabné tehdejším pacifismem a dodržely smlouvy, mohla Německo v době jeho útoku na Polsko lehce porazit (měly 3x více jednotek).
Kolikrát by bylo méně mrtvých a zraněných, zničené změny boji, …? Stokrát?
O následcích WW, jako nástup komunismu a půl století totality ani nemluvě.