Je to dnes přesně 20 let, co svět šokovaly teroristické útoky na Světové obchodní centrum a Pentagon. Jedním z neblahých následků útoků byl i dopad na komunitu víry a její praxi lásky.
Teroristické útoky z 11. září vyvolaly nejen v americké společnosti pocity úzkosti a zranitelnosti, což je velkou paralelou k nynější celosvětové pandemii covidu. Pro ty z nás, kteří zažili obojí, existují nápadné a znepokojivé podobnosti. Jsou to události s globálním dopadem, které každá svým způsobem resetovaly náš svět a světonázor. Poslání naší křesťanské víry a reakce, které předkládáme, prozrazují světu, kdo jsme. Vzhledem k traumatické povaze 11. září není divu, že tato událost prověřila také náboženské přesvědčení lidí a jejich poselství lásky Ježíšova evangelia.
Pokud se řadíte mezi “pamětníky“, pravděpodobně si přesně pamatujete, kde jste byli a co jste dělali. Díky současné sociologii jsme schopni definovat, proč si tuto událost s naprostou přesností vybavujeme. Jedná se o tzv. “kolektivní trauma”. Petr Kain z týdeníku Ekonom definuje, že stejně tak jako pandemie Covidu, tato událost přišla náhle a je šokující. Svým dopadem přesahuje individuální rovinu tím, že ohrožuje celistvost a stabilitu sociálního systému, a tím pádem proniká do kolektivní paměti společnosti. A především – zasahuje celý svět.
Narativ zla versus dobra
Přirozeně, když dojde k traumatickému zážitku na kolektivní úrovni, chceme pochopit, co se stalo. Vyprávíme příběhy – narativy o této traumatické události, čímž se snažíme dát událostem smysl. Když traumatická zkušenost zpochybňuje náš pocit bezpečí a jistoty, často se můžeme uchýlit ke zkratkovitým vysvětlením. Je obzvláště snadné to udělat, když tyto narativy mají kořeny v aspektech naší národní nebo náboženské identity. Jako velmi silný narativ funguje například téma věčného konfliktu dobra a zla.
Dualistický narativ “nepřítel/agresor” není nevyhnutelnou reakcí na traumatické události, ale je mimořádně běžný. Odborník na traumata, psychiatr Vamik Volkan o těchto reakcích mluví jako o „rituálech psychologie velkých skupin“, které vstupují do hry v případě etnických, národnostních nebo náboženských konfliktů. Tento cyklus se dává do pohybu, když nedojde k uzdravení a skupiny se považují za oběti, kterým bylo ublíženo.
Spíše než kolektivní „nastavování druhé tváře“, jak to Ježíš přikazuje svým následovníkům, hledáme spravedlnost „oko za oko, zub za zub“ (Matouš 5,39). Vnímáme sami sebe jako ty, kteří jsou „dobří“ a kterým bylo ukřivděno, hledáme někoho, koho bychom označili za „zlého“ a přiřadili mu vinu, čímž se stane středem našeho nepřátelství. Vznikají tak nálepky jako “křesťanská Evropa versus islám”, “Západ versus Východ”, “zastánci očkování versus neočkovaní”…
Jak to ten Ježíš vlastně myslel
Zvažte, co se stane s naší vírou, když přijmeme narativ „dobro versus zlo“, aby dávalo smysl naší zkušenosti. Deformuje naše myšlení a zatemňuje naše vnímání, protože je snazší promítnout nelichotivé vlastnosti na našeho identifikovaného nepřítele a dokonce jej zbavit lidskosti. Cokoli, co by nás mohlo svádět k identifikaci naší společné zkušenosti a lidskosti, je odstrčeno stranou, aby byla chráněna čistota naší kolonky „nepřítele“. Přijímáme černobílé “buď a nebo” myšlení. Ježíšova slova jsou pak vytrhávána z kontextu, aby potvrdila naše pocity. Nakonec, neřekl Ježíš: Kdo není se mnou, je proti mně? (Matouš 12:30). Kontext a rovnováha, nuance a kritické myšlení se rozmělňují.
Když Ježíš zpochybnil náboženský řád své doby, začalo se v myslích těch, kteří se stavěli proti jeho poselství – i mezi jeho vlastními následovníky, formulovat nebezpečně jednoduché řešení. Když je opozice odlidštěna a označena za zlo, je snadné ospravedlnit potřebu oddělit se od hrozby a zbavit se „toho druhého“.
Vzniká tak nebezpečný precedens, že k překonání násilí musí být použito jiné násilí. Ježíš toto myšlení zpochybnil při zatčení v Getsemanské zahradě, kde řekl Petrovi: „Vrať svůj meč na místo. Všichni, kdo meč berou, mečem padnou.“ (Matouš 26,52). Když se cítíme ohrožení, ve svém spravedlivém hněvu si snadněji obhájíme násilí a nenávist namísto Ježíšova příkazu milovat své nepřátele a modlit se za ty, kteří nás pronásledují (Matouš 5,44).
Čas začít znovu
Pokud vám to všechno při pohledu na sebe zní nějak povědomě, povzbudil bych nás k zastavení a zamyšlení. Pokud máme pocit, že jsme prodělali traumatickou okolnost, těžké období, které dopadlo na náš život a vidíme východisko z něj v hledání viníků, kteří nesou vinu za vaši újmu, dejme si tu práci a usilujme spíše o pokání a odpuštění. Doufejme, že poté, co jsme vystoupili z cyklu opečovávání vlastního traumatu, můžeme tak snadněji dosáhnout soucitu s ostatními.
Můžeme povzbuzovat ostatní ke stejné cestě k uzdravení a celistvosti, hledáním pocitu komunity na základě vykupitelské síly víry a lásky, a ne na základě nenávistného patriotismu a strachu z neznámého. Ježíš řekl svým učedníkům: “Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují.” (Lukáš 6,27). Ježíšovo poselství lásky a oběti tak radikálně převrací lidské představy o nepřátelích a odpuštění. Vyjadřuje způsob, jakým se na věci ve světle těžkých okolností dívá Bůh a jak jej můžeme “nově” přijmout i my.
Autor: Václav Radoš