Moderní společnost připomíná zběsilý závod, ve kterém běžíme jen proto, abychom si udrželi své místo. Hartmut Rosa, hvězda současné sociologie, ale tvrdí, že cesta ven nevede přes další zrychlení, nebo zpomalení, ale přes rezonanci – schopnost nechat svět, aby k nám promluvil a skutečně se nás dotknul. Jak může tento sekulární myslitel pomoci křesťanům znovuobjevit víru, která se světa skutečně dotýká? A proč podle něj demokracie potřebuje náboženství?
Před deseti lety spatřila světlo světa německy psaná publikace s názvem Rezonance: Sociologie našeho vztahu ke světu. Zdá se, že nenásledovala osud stovek podobných akademických objemných knih. Věrna svému jménu zarezonovala, a to notně a nikoli pouze v akademické sféře, ale i mezi širší veřejností. Její autor, přední německý sociolog Hartmut Rosa, absolvoval stovky rozhovorů a diskusních pořadů. Své myšlenky prezentoval v audiovizuální i tištěné podobě, a to jak v odborných periodicích, tak v běžných médiích v rodném Německu i v zahraničí.
V předešlé obsáhlé analýze současné pozdně moderní společnosti vysvětluje, že její vnitřní logikou je ustavičné zrychlování. Společnost je závislá na „dynamické stabilizaci“, tedy nutnosti neustále zrychlovat (technologicky), růst (ekonomicky) a inovovat (sociokulturně). Jen proto, aby si udržela to, co už má. Rosa spatřuje problém v tom, že tento zběsilý běh vede k odcizení. Svět kolem sebe instrumentalizujeme a ve snaze jej ovládnout způsobujeme, že pro nás přestává být srozumitelný – umlká a stává se němým. Ztrácíme tak schopnost nechat jej, aby se nás skutečně dotkl, oslovil nás a vnitřně nás proměnil.
Od ovládání k oslovení: hledání rezonanční struny
A řešení? „Pokud je problémem akcelerace, pak může být řešením rezonance,“ zní první věta knihy Rezonance. Teorie rezonance je zvláštním úkazem kombinace zdánlivě triviální myšlenky a odvážného až skandálního návrhu východiska z tak složitého problému, jako je fungování celé současné kapitalistické společnosti. Cesta ven vede podle Rosy skrze radikální změnu našeho postoje k okolí. Světem přitom míní vše vnější, co nás ovlivňuje. Nejde o kvantitu prožitků, ale o zásadní proměnu kvality našich vazeb, které nám umožní se světem znovu skutečně komunikovat.
Rezonance není jenom metafora nebo emoce, ale specifický způsob vztahování se ke světu. Rezonanční zkušenost je stav, kdy jsem osloven určitou částí světa, sám na toto oslovení aktivně zareaguji a nechám se tímto dialogem proměnit. Posledním zásadním prvkem rezonance je, že je nevynutitelná, nekontrolovatelná (Unverfügbarkeit). Rosa tento dynamický vztah přirovnává k „vibrující struně“; rezonanci můžeme nacházet prakticky kdekoli, od vztahů k druhým lidem přes práci až po vertikální rozměr náboženství, umění nebo přírody. Teorii rezonance se dostalo enormního ohlasu v intelektuálních vrstvách, nejen v sociologii, ale i ve filozofii, pedagogice, politologii, o něco méně také v enviromentálních nebo estetických oborech. Někteří tak dokonce tvrdí, že Rosův výzkum i styl psaní nastartuje jakýsi „rezonanční obrat“ v humanitních disciplínách.
Ani oblast náboženství Rosova rezonance nenechala klidnou. V křesťanství se její uplatnění objevuje v otázkách liturgických rituálů jako momentu prolamování izolace člověka, v pastoraci a praxi dobré zpovědi. Rovněž jako varování před megacírkvemi a chybným zaměřením na neustálou inovaci, růst a výkon, které ovšem mohou vést k odcizení. Rezonance pomáhá nahlédnout spirituální utrpení, revidovat existující teologické přístupy anebo neotřele zpracovat biblickou hermeneutiku a estetiku.
Rezonanční moment. Víra, která se hluboce dotýká
Ačkoli Hartmut Rosa není křesťan a místy se ve svých textech vyjadřuje vyloženě ateisticky, přistupuje ke křesťanství s velkým respektem a v eseji Demokracie potřebuje náboženství dokonce víru provokativně obhajuje. Odmítá tvrzení, že církev je v moderní společnosti pouhým anachronismem. Naopak podle něj nabízí „naslouchající srdce“, které demokracie čím dál tím víc postrádá, což vede k dehumanizaci oponentů a hluboké politické dysfunkčnosti. Křesťanské náboženství jako instituce podle Rosy poskytuje rezervoáry příběhů, rituálů
a rezonančních prostor, kde je možné vnímavost a naslouchání kultivovat. „Odpovědí na otázku, zda dnešní společnost potřebuje náboženství, nemůže být nic jiného než hlasité ano!“ zakončuje esej.
Rosa si s křesťanstvím odmala spojuje potenciál plurality. Vyrůstal totiž nejprve v přísně puritánské katolické rodině, která ale v průběhu let nábožensky migrovala, a to nejen uvnitř křesťanství. Jako malý církevní prostředí nesnášel, ale miloval církevní hudbu a zvláště varhany. Na osobní rovině tak připomíná jiné nekřesťanské intelektuály, které ovšem křesťanství v určitý moment ohromilo, třeba historika a bývalého předního kanadského politika Michaela Ignatieffa, jenž v úvodu knihy O útěše popisuje nevýslovný zážitek, kdy přijel přednášet na festival do Utrechtu a byl – ač nekřesťan – nečekaně uhranut a hluboce pohnut zpěvem starozákonních Žalmů.
Jak jsme ukázali, mluvit o „teorii“ rezonance je zavádějící. Ponouká totiž k praxi. Osobně jsem se při jejím čtení přistihl ve dvojím protichůdném pohybu. Na jednu stranu jsem nebyl schopen odtrhnout se od poutavých řádků, na druhou stranu ve mně rostla neodolatelná chuť vyrazit ven a kultivovat svůj vztah ke světu a se světem.
Rosa pobízí k znovupromyšlení víry. Znamená pro mě zůstat propustným, nechat se znovu oslovit a pohnout světem kolem sebe? Rosa připomíná, že víra má být rezervoárem vnímavosti, nikoli němým anachronismem. Cítíme však ve svých církvích ještě ono „naslouchající srdce“, nebo jen tepot stroje na výkon a růst? Pokud v našem společenství struna rezonance definitivně utichla a zbyla jen ozvěna prázdných rituálů, možná je právě ten „pohyb ven“ tou nejvlastnější duchovní odpovědí – odvahou hledat místa, kde k nám svět i Bůh promlouvají svým vlastním hlasem.
