Tradiční konzervatismus, postavený na úctě k pravidlům a stabilitě, zažívá krizi identity. Mezi jeho stoupence se dnes označují lidé, pro které je svoboda jen selektivním nástrojem. Právo podle nich nemá platit pro všechny a svoboda projevu končí tam, kde začíná nesouhlas s jejich viděním světa.
David Novák píše, že si musí nově definovat, co to znamená být konzervativním člověkem. V této souvislosti je dobré zmínit, že některé politické postoje stereotypně označované za konzervativní definují politologové jako postliberální. Původní myšlenka totiž skutečně byla jistá korekce selhání liberalismu.
Znepokojení změnami
Postliberalismus, ke kterému se však hlásí například americký viceprezident J. D. Vance a další politici, se od tradičního konzervatismu výrazně odlišuje.
Původní konzervatismus sice kladl důraz na pevné instituce, ale zároveň ponechával jednotlivcům dostatek svobody. Naproti tomu postliberálové prosazují silný stát. Věří totiž, že právě jeho prostřednictvím lze prosadit ideu „společného dobra“ (common good) – tedy jedinou správnou cestu k dobrému životu. Stát by podle nich měl aktivně zasahovat a směrovat občany k tomuto cíli.
Klasičtí konzervativci jsou znepokojeni některými společenskými změnami a považují za důležité, aby změny neprobíhaly chaoticky, a pokud jsou učiněny, aby se tak dělo s opatrností a promyšleně. Důvěřují institucím a pokládají za důležité chránit práva a svobody, ovšem všech bez rozdílů, nejen těch, kteří patří do naší party. Přestože tito lidé respektují nastavený řád, zůstávají skeptičtí vůči snahám státu diktovat jakékoliv ideje. Jeho rolí je totiž chránit práva a svobody občanů, ne je k nim nutit.
Postliberálové jsou přesvědčeni, že dosavadní systém selhal, a nyní je proto úkolem politické moci, aby nastolila konzervativnější společnost. Jako nástroj pak využívají hodnoty, ke kterým se vztahuje křesťanství, a tím vytváří klamavý rámec, že jim jde o prosazení dobra. Instrumentalizace křesťanství je však jeho zneužitím, protože křesťanství nemůže sloužit jako nástroj k prosazení politické moci.
„Postliberálové“ jsou přesvědčeni, že posílení role náboženství pomůže v nápravě společnosti
Vance ve své eseji Jak jsem se připojil k odboji popisuje cestu od prosté víry své babičky přes elitářský ateismus až k návratu ke křesťanství, k němuž ho inspiroval Peter Thiel. Hledal světonázor, který by vysvětlil sociální úpadek, rozvodovost a závislosti nikoliv akademicky, ale s morálním apelem. Tato osobní zkušenost z prostředí „Hillbilly Elegy“ ho dovedla k přesvědčení, že řešením je silný stát, který lidem vnutí jedinou správnou cestu životem.
Tato vize je sice lákavá, ale nebezpečná. Rozpad rodin a ztrátu soudržnosti nevyřeší restrikce, ale posilování odolnosti společnosti: podpora institucí, nezávislá média, kvalitní vzdělávání a budování vzájemné důvěry.
Autoritáři pochopili, že omezení svobod se nejsnáze prosazuje ve jménu „vyššího dobra“. Pod konzervativním pláštěm využívají nostalgii a strach ze změn jako nástroj k umlčení oponentů. Není pak překvapením, že jejich vlastní životy bývají hodnotám, které hlásají, na hony vzdálené. Skutečné křesťanství totiž volá po vnitřním obrácení a v druhých vidí bratry, nikoliv poddané.
