To, že s námi pracují a slouží lidé různí, rozmanití a pestří, by mělo být v prostoru církví nejen radostí, ale také důkazem, že takové společenství je zdravé. Naopak komunita, která není schopná přijmout lidi rozmanitého života, se dříve, nebo později posune až na hranici sektářství.
Podíváme-li se na lidi, kteří přicházeli k Ježíšovi, a na profil jeho učedníků, vidíme, že nešlo o nějakou jednotnou masu, ale o pestré společenství. Za jiných okolností by snad bylo možné – a také se to mnohokrát v dějinách stalo – přizpůsobit si či přímo překroutit část Kristova učení. Avšak s tím, že Ježíše následovali lidé s naprosto odlišnými osudy, životními postoji a preferencemi, nelze naštěstí učinit nic, pokud si ovšem nechceme z evangelií udělat přímo trhací kalendář.
První okamžiky formujícího se Kristova společenství v sobě měly zárodek radostné rozmanitosti, která nakonec vytvořila globální rodinu církve univerzální. Referenčním bodem pestrosti, o které hovořím, je prožitek Letnic tak, jak nám o něm vyprávějí Skutky apoštolů:
„Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“
Představte si tu pestrost kultur, jazyků, lidských tváří, oblečení, způsobů života, toho, co ti lidé měli za sebou, s čím bojovali, jak dlouhou cestu museli urazit, aby se dostali tam, kde stojí. A přece všichni velebí jednoho Boha, kterého zakouší jako hmatatelnou, uzdravující Lásku, a stávají se součástí rodící se církve.
Fantastická pestrost se odráží v Božím stvoření na planetě Zemi. Ta samá pestrost je synonymem kosmického prostoru od prvního okamžiku po Velkém třesku. Není tedy důvod, proč bychom měli v sekulárním, tím spíš v církevním prostředí vnímat člověka jako bytost, která má stát se všemi ostatními ve stejné řadě, nevybočovat a chovat se tak, jak se chovají ostatní. Platí to také pro podobu našich partnerských a rodinných vztahů i naší celolidské identity.
Nevěřím a nikdy jsem nevěřil, že by každý člověk neměl svá tajemství, své radosti, svůj vnitřní život, své sny, své představy, své vize, svá přání, ale také svůj vnitřní svět rozporů, neuspořádanosti a chaosu. Něco z toho občas vyplave na povrch, ale většinu se nám daří celý život skrývat. Bojíme se, co by tomu řeklo naše okolí, skrývající se přesně tak jako my.
Když za Ježíšem přicházeli učitelé zákona, aby ho na něčem nachytali, a mohli tak dokázat, že se rouhá Bohu a nedodržuje náboženská pravidla, ještě než promluvili, Ježíš věděl, co si myslí a o co jim jde. Když se setkal u studny se Samařankou, ta na otázku po jejím muži odpověděla sice formálně správně, ale řekla jen částečnou pravdu:
„Jdi, zavolej svého muže a přijď sem,“ řekl jí Ježíš. „Nemám muže,“ odpověděla žena. „To jsi řekla pravdu, že nemáš muže,“ řekl jí Ježíš. „Měla jsi totiž pět mužů a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ „Pane, vidím, že jsi prorok,“ odpověděla žena.“
A tak je to, myslím, s každým. Až na výjimky se neradi dělíme o svá tajemství, tím méně o to, na co nemůžeme být pyšní. Ve chvíli, kdy v sobě přece jen sebereme odvahu, abychom alespoň těm nejbližším odhalili něco ze svých tajemství, váháme, protože jsme byli ve své důvěře zraněni už tolikrát...
Je zvláštní, že největší míra pokrytectví se zjevuje v čím dál tím hlasitější kritice těch, s nimiž takový kritik nemá co do činění. Zná je z Instagramu, z Youtube, z televize, ze sociálních sítí, ale přesto má nutkavou potřebu se vyjadřovat k jejich vzhledu, k jejich postojům, ke kvalitě jejich partnerských vztahů a nejčastěji k jejich sexuální orientaci.
Že kolem nás žijí, pracují a slouží lidé různí, rozmanití a pestří, by však mělo být v prostoru církví nejen radostí, ale také důkazem, že takové společenství je zdravé. A naopak, komunita, která není schopná přijmout lidi rozmanitého života, se dříve nebo později posune až na hranici sektářství.
Když se někdo rozhodne pro coming-out toho, co je pro něj důležité, je to vždycky velká věc. V tolerantní společnosti to má lehčí, v těch uzavřenějších musí velkou část své energie věnovat do obhajování rozhodnutí, do kterého – upřímně řečeno – druhým nic není.
Pokud jsme v křesťanském prostředí ochotní respektovat a věřit tomu, co druzí ve svém duchovním životě prožívají, není důvod, proč nedůvěřovat člověku, který se nám snaží vysvětlit, proč se na úrovni své psycho-sociální identity cítí jinak než většina společnosti. Odhalení citů, emocí a nejvnitřnějších hnutí je samo o sobě symbolem důvěry, jež pochopitelně předpokládá alespoň minimální porozumění a přijetí.
Častokrát nemusíme rozumět tomu, proč se někdo cítí tak, jak se cítí. Můžeme být překvapeni tím, že člověk postižený například genderovou dysforií, hledající bolestně to, kým je, nenachází pro vysvětlení své situace správná slova. Můžeme být znejistěni, když nám ten, kterého jsme po léta znali v některé z jasných sociálně-kulturních rolí, oznámí, že je gay, lesba nebo transgender.
To však nic nemění na tom, že bychom měli jeho vyznání důvěřovat a snažit se být chápající právě tak, jak bychom to vyžadovali za jiných okolností pro sebe samé. Odsoudit člověka, v jehož botách jsme nikdy nestáli, je lákavé a snadné. Ale není v tom absolutně nic křesťanského.
Nemusí to být přímo kázání křesťanských fundamentalistů. Stačí se občas zaposlouchat do toho, co lidé říkají – i kdyby jen en passant – o těch, kteří se jim zdají jiní. Představme si, tak jak se to stalo Melu Gibsonovi ve filmu Po čem ženy touží, že by někdo mohl číst naše myšlenky, poznat naše touhy, slabosti i to, co kvůli všemožným společenským normám skrýváme, třebaže to nikomu neubližuje. Byli bychom na sebe ve všem hrdí?
Člověk, pro kterého je život z víry centrem jeho života a vztahů, se vždycky bude snažit promýšlet své odlišnosti skrze kritérium, které lze nejlépe vyjádřit slovy, jež v jednom ze svých dopisů napsal česko-římský teolog Vladimír Boublík: Co by na vašem místě dělal Ježíš Kristus?
Pokud pro nás není příběh Božího syna jen nějakou moralistickou berličkou nebo pohádkou, z níž si podle chuti vybíráme pouze to, co nás nebude stát moc sil a odvahy, budeme svoji jinakost, a to i tu na úrovni naší sexuality, našich fantazií i našich temnot, konfrontovat s tím, co o životě věřícího-a-milujícího člověka říká evangelium. A tahle konfrontace vždycky přinese úlevu a pochopení, i kdyby jen jednoho dílku naší osobní mozaiky.
Církve by nikdy neměly odhánět ty, pro které se nenajde místo v sekulární společnosti a kteří nepocítili přijetí ve svých rodinách. Všechno, skutečně všechno lze smířit, uzdravit a proměnit v Ježíši Kristu. Platí to jak pro ty, kteří chápou svoji odlišnost bolestně, tak pro ty, kteří už možná ani nevědí, proč nenávidí druhé za něco, po čem jim nic není a co možná cítí sami v sobě ještě bolestněji.
Každá nenávist, každý posměch, každá povýšenost nad těmi, kteří jsou jiní, není sdělením o těch druhých, ale o mně samém. V Kristově vykupitelském příběhu najdou své místo všichni, a navíc, Ježíš nezapomíná dokonce ani na nepřátele. I jich se týká jeho pozvání, aby za sebou radikálně nechali svůj starý život a šli za ním.
V českém prostředí bohužel chybí příběhy těch, kteří se rozhodli, že už nebudou nenávidět, že se chtějí proměnit, že se chtějí uzdravit, že nechtějí vynakládat většinu svého času a energie na to, aby se pohoršovali nad těmi, kteří jsou podle jejich měřítek jiní. Tedy ti, kteří žijí jinak; lidé stejné celolidské (nejen sexuální) orientace; naši transgender spoluobčané a pak všichni ti, kteří se hledají a kteří si přejí, aby nikdy nezapadli do znormalizovaného davu, v němž je jinakost tím největším hříchem a přítěží.
