Úsilí lidstva zahrnuje ty elementární etické normy, které sahají daleko před řecké myslitele a souvisejí už s tím, jak se člověk stával člověkem. To nepatří jen šeru dávnověku, ale až do současnosti tvoří základní soubor obecně závazných pravidel lidského chování a soužití, pravého lidství, toho, co nazýváme humanum.
Na světě neexistuje národ bez náboženství, a tím spíše národ bez étosu, tedy bez zcela konkrétních norem a měřítek. Jedná se přirozeně o nepsané normy, předávané v příbězích, podobenstvích a příkladech. Na nich staví každá lidská společnost. Nepsané etické normy tvoří „skálu“, na které je vybudována lidská společnost. Nazvěme to „prvotní etos“ – ten tvoří jádro společného étosu lidstva, světového étosu.
Samotných deset Božích přikázání – oněch „deset slov“, které se v hebrejské Bibli vyskytují ve dvou verzích (Ex 20,2–17; Dt 5, 6–21), muselo projít svou historií. Příkazy „druhé tabule“, které se týkají mezilidských vztahů (úcta k rodičům, ochrana života, manželství, vlastnictví a čest bližního), sahají do mravních tradic předizraelských polokočovných zvyků a mají na Předním východě četné analogie.
Prošla dlouhá staletí osvojování, vybrušování a osvědčování, než se Desatero stalo obsahově a formálně tak obecným a stručným, že mohlo být považováno za dostatečný výraz vůle Jahveho, Boží smlouvy s jeho lidem. Specificky izraelské nejsou tedy tyto prastaré etické minimální požadavky, ale jejich podřízení legitimující a ochraňující autoritě Jahveho a jeho smlouvy, která je „předmětem“ oné „první tabule“ (povinnosti vůči Bohu) zdůrazňuje Küng.
V Izraeli není žádné morálky kromě té, která směřuje k Jahvovi. Biblické myšlení nezná žádnou „etiku“ ve filozofickém smyslu. Biblické pojmy, které zdánlivě odpovídají pojmům naší etiky, mají podstatně jiný význam, protože se nacházejí v novém „silovém poli“. Tyto pojmy nabývají svého pravého smyslu v myšlenkovém světě, jehož středem je Bůh. „Desatero nebylo nazýváno ‚zákon', šlo v něm spíše o dokument svobody, o zvěst o nedotknutelné svobodě Boží i o nedotknutelné svobodě bližního, jehož život, manželství, majetek, čest a vše, co má , musí být respektovány,“ vysvětluje J. J. Stamm.
Protože i křesťanství si osvojilo „deset slov“ a také korán předkládá odpovídající souhrn nejdůležitějších etických povinností, lze už zde mluvit o společném základním étosu přinejmenším tří prorockých monoteistických náboženství, které chtějí zajistit základní lidskost člověka odvoláním na Boží. Některé z norem, které se již brzy vžily, se ve zcela změněné době opět přežily a byly opuštěny. Avšak jak ony, tak ještě více základní požadavky desatera byly zásadně zpochybněny až na konci moderny, kdy byl vyhlášen „člověk mimo dobro a zlo“ se svým pokusem „přehodnotit všechny hodnoty“.
Friedrich Nietzsche, hlasatel člověka určovaného jen „vůlí k moci“ („nadčlověka“), již brzy poznal, že „smrtí Boha“ se dává k dispozici i morálka lidstva, dosud garantovaná Bohem. V současnosti si tedy už musíme uvědomit, jaké prastaré lidské tradice vlastně opouštíme nihilistickým uznáváním platnosti čehokoli, když neúčinnost etických norem nejen zjišťujeme, ale pokud možno ještě podporujeme. Mezitím stále více lidí, zda mají či nemají vztah k náboženství, pozoruje, že poté, co se náhražková náboženství 19. a 20. století se všemi jejich hrůzami ukázala jako falešná víra, vydáváme se orientačnímu vakuu.
Autor: Štefan Šrobár
