Myslím, že mě ze sympatií či fandění této vládě (či k mocným obecně) nikdo podezírat nemůže, nicméně máme vládu, jakou jsme si dobrovolně zvolili, a jestli někdy byla doba ji poslouchat, tak nyní, byť dělá (veliké) chyby. Dojem, že by byla situace za jakékoli jiné vlády dramaticky jiná, je mylný. Je to jako tahat se o volant s řidičem, který jezdí blbě − hrozí větší průšvih. Zúčtování nechť přijde ve volbách příští rok. Nikoli nyní.
Druhá vlna postihuje a postihne drtivou většinu zeměkoule. Nyní sice ryjeme držkou v zemi nejen s primátem počtu nakažených, ale zejména z titulu ostudy chvástavých výroků a chování politiků z jara. Ale nějaká země na tom holt musí být epidemiologicky nejhůř. Ve svém minulém článku jsem vyjádřil naději, že jsme konečně našli dno, od kterého se můžeme odrazit. Mléko bylo vylito, kostky byly vrženy, nyní však nejlépe uděláme, když budeme tato opatření dodržovat.
Koeficient uvolněnosti bohémství
V Paříži (v Paříži! městě umělců, bohémů a volnomyšlenkářů!) mají zákaz večerního vycházení − a lze snad podezírat Macrona z toho, že chce Pařížanům zavřít ústa? Zřejmě také mohl šlápnout na brzdu dřív. Pokud se podíváte na rozvolněnost opatření podle Our World In Data (mají na to speciální matriku), byli jsme pár týdnů na začátku rozvolňování nejuvolněnější zemí světa (tehdy si však nevzpomínám, že by to někdo nějak hlasitě kritizoval), ale záhy nás v uvolněnosti (v bohémství?) předběhli jiní. Nicméně nyní jsme na tom nejhůře nejen z Evropy, ale i z celého širokého světa světáckého. My jsme sice mistři improvizace (to o nás slýchám v cizině často), na jaře se nám to povedlo, nyní ne. To je holt riziko improvizace. Neschopnost vidět dopředu, neschopnost hasit, co nás teď nepálí, neschopnost se shodnout na reformách, které mají trvanlivost větší než jedno (volební) období.
Jenže ta nálada proti zavírání čehokoli byla na konci léta obecně a všeobecně tak silná, že jí podlehli téměř všichni (snad kromě biologa Jaroslava Flegra). Vzpomínám si, jaká vlna nevole se zvedla, když jsem v září na přednášce Elegantní Česko na půdě Francouzského institutu, kde bylo asi 200 milých a vysoce inteligentních posluchačů, na otázku, v čem se liším v názoru od kolegů, odpověděl, že já bych třeba raději zavřel školy druhého stupně. Z klidné intelektuální večerní debaty se stalo téměř bitevní pole.
Pandemie vs polytandemie
U nás se bohužel pandemie politizuje (jako v USA). Kdyby existovala hodnověrná a nepolitická lékařská instituce, která by (jako ve Švédsku) doporučila lidem, ať se “sebekaranténí” bez ohledu na postoj vláda nevláda, levice pravice, a vláda kdyby připravila kompenzace, mohl být klid. Nebyl. Na to byl čas v létě. Teď je pozdě, teď je namístě řešit, co s vylitým mlékem. Místo nadávání, co se stalo špatně (a že se toho stalo), by bylo mnohem lepší řešit, co s tím. Možná přijde třetí vlna, možná nás čeká horší úděl, než si myslíme. Když ne, tím lépe, ale připravit se na větší průšvih, než se nakonec stane, je poznávací znamení inteligentního celku, který může přežít. Společnosti, co umí udělat tandem, z debaty řešení, nikoli hádky.
Poučení z krizového vývoje
Co (by) se mělo v podobných situacích dělat: když nevíme, co s tím (finanční krize, běženci, pandemie…), někdo rozumný a nadpolitický (v ideálním státě prezident) řekne, teď se všichni uklidněme, nejdřív si zjistíme informace, svolá se konference na Hradě, kterou může sledovat každý, sezvou se odborníci. Poraďme se, než se začneme hádat. Jenže teď má vyhraněný názor i člověk, který před chvílí netušil, co je exponenciála. Mimochodem epidemiologie není obor, který se nastuduje za měsíc či semestr.
Pak se udělají pracovní skupiny, kde bude nejširší či nejextrémnější názorová reprezentace, a tam se experti pohádají (jestli jde o chřipečku, nebo ne), ať se nehádají a neztrapňují veřejně. Pak by se místo házení urážek přes plot mohlo hledat řešení. Teď je však pozdě, ale aspoň budeme vědět pro příště, vlna to jistě není poslední. Zbývá se jen modlit, aby ti u moci měli moudrost, otevřené uši a mysleli na zájem obecný, nikoli své partaje.
Psáno pro Hospodářské noviny
Autor: Tomáš Sedláček
Zdroj: Hospodářské noviny