Úvahy o tom, jak se změní svět po pandemii, často s protichůdnými závěry, je možné číst každý den. Společným rysem je velká míra nejistoty, zda a do jaké míry se promění dosavadní způsob života, jak se dotkne rozličných činností – od vzdělání, podnikání, komunikace, cestování či postojů k životnímu prostředí. Předkládám několik námětů k promýšlení, v kterých oblastech mohou mít změny trvalejší dopad.
1. Větší závislost na technologiích
Nedokázali jsme si představit, jak rychle a zevrubně může společnost a její běžný chod narušit strach z neznámé nakažlivé nemoci a opatření proti jejímu šíření. V obavách před onemocněním jsme byli překvapivě rychle ochotni se izolovat od okolního světa, dokonce akceptovat i uzavření hranic. Ukázalo se, že řadu činností zvládneme z domova pomocí dostupných technologií; jejich rozšíření tak dostalo mocný impulz. Dosud jsme se jim mohli vyhýbat, jejich užití byla věc volby, ale nyní jsme na nich a na jejich bezchybném chodu závislí. Přináší to dvě zásadní rizika – jedno je zranitelnost technologií, druhé je psychologicko-sociální dopad přenosu mezilidských vztahů do virtuálního prostoru.
Omezením možnosti shromažďování jsme byli vskutku vykolejeni, jak se ukázalo třeba přerušeným „náboženským provozem“. Bylo zajímavé pak sledovat reakce – mohou se „dva neb tři sejít v mém jménu“ virtuálně? Co to znamená pro život společenství? Mohou nás prázdné kostely přivést k rozpoznání, co je pro živou víru podstatné, a co služebné a případné?
2. Sociální soudržnost a solidarita
Dopady nouzových opatření na jednotlivce byly velmi rozdílné nejen podle toho, čím se kdo živí, ale zejména podle sociálního postavení. Vyostřily se sociální rozdíly a zkouškou prochází i soudržnost společnosti. Velkou zátěž pocítila zejména generace rozkročená mezi souběžnou péči o děti a o stárnoucí rodiče, ale také matky samoživitelky, neúplné rodiny, nemluvě o lidech na okraji společnosti, o sociálně vyloučených. Na druhé straně se prakticky projevila solidarita s těmi, kdo jsou v „první linii boje s virem“, ne tolik již s těmi méně viditelnými, ale neméně ohroženými, tedy pracovníky kolektivních sociálních či zdravotních ústavů. Téma mezigenerační solidarity dostalo nový rozměr péče a sdílení. K ekonomickému rozměru se ještě vrátím.
3. Na způsobu vládnutí záleží
Dějiny ukazují, jak se epidemie mohou stát testem vládců. Může se posílit autoritativní tendence, ale nezvládnutá epidemie či následky přírodní katastrofy můžou také režimu zlomit vaz. Podle filosofa Michela Foucaulta je epidemie „sen mocných“. V knize Dohlížet a trestat: zrod vězení popisuje mechanismus, jakým může reakce na epidemii vést k utužení kontroly společnosti. Existují podle něho tři způsoby, jakými společnost na hrozbu nákazy reaguje. V případě lepry to bylo vyloučení nemocných na okraj společnosti. U epidemií moru to nebylo možné a uplatnily se karanténa, regulace pohybu a zvýšený dohled na chování jednotlivců.
Pro liberální společnost není přijatelná ani ostrakizace nemocných ani totální kontrola potenciálně nemocných, tedy všech. Proto moderní stát tam, kde je dostupná vakcína, jako například u neštovic, jde cestou očkování. Počítá se s jistým rizikem, které se snaží omezit do přijatelných mezí. V dnešní situaci, když vakcínu ani lék nemáme, je velkým pokušením pro vládu sáhnout právě k ostrakizaci a totální kontrole. Navíc se k tomu nabízejí i nejnovější technologické vymoženosti.
Vyrovnat se s hrozbou pandemie vyžaduje spolupráci v mezinárodním měřítku. To znamená spolupráci i s režimy, které nastalou krizi řeší jinak. Podle způsobu vlády se ukazují rozdíly: Roli hraje to, zda je systém vládnutí otevřený, či autoritativní, jaká panuje důvěra ve veřejné instituce i mezi lidmi navzájem, jaký je v nejširším smyslu sociální kapitál dané společnosti.
Oxfordský ekonom Ian Goldin to nedávno vyjádřil lapidárně: „Všichni si budeme muset přiznat, že jde o globální hrozby, které je potřeba řešit bez ohledu na politický systém. Nemyslím si, že můžeme Číně říct: Dokud se nestanete demokracií, nechceme s vámi spolupracovat na zastavení globální hrozby, ať už jde o pandemie, nebo změnu klimatu. To zkrátka není možné.“ (rozhovor pro Deník N, 22. 4.)
Problém je, že mezinárodní a nadnárodní organizace, v jejichž rámci by se společná odpověď na globální výzvy a hrozby mohla hledat, nemají dostatečnou autoritu, procházejí krizí legitimity. OSN i další instituce jsou největšími světovými mocnostmi obcházeny a marginalizovány, pokud nevycházejí vstříc jejich zájmům, nejdou jim „na ruku“.
4. Pojďme na to vědecky
Komplexní šok, jakým je šíření neznámé nakažlivé nemoci, vyvolá zmatek i u těch, kteří by se chtěli opřít o vědu. Tedy o přístup založený na poznatcích, hypotézách či zákonitostech, ověřených na dostatečném počtu případů či opakovaných pokusech za předem stanovených podmínek. Věda hraje od osvícenství významnou roli při legitimizaci politických postojů a rozhodnutí. Pro vládu znamená v kritických situacích vztah k vědě velkou výzvu. Má ustaven fungující systém konzultací s vědci a výzkumníky? Nebo k vědcům zaujímá podezíravý postoj, ba dokonce zpochybňuje vědecké úsilí o objektivní a hodnotově neutrální popsání a pochopení skutečnosti? Na kterou z přírodních, společenských či technických věd se obrátit dříve? Komu poskytnout data k analýze, komu a jak dát slovo, příležitost se vyjádřit? Kterému z názorů dát přednost v případě rozdílů?
V posledních letech se zdá, že varování odborníků nebereme s takovou vážností, jakou si zaslouží. Problém není jen na straně politiků, sami vědci z různých oborů nemají často ujasněna pravidla a metodologická úskalí interdisciplinárního dialogu a spolupráce. Odborníci varují před globálním oteplováním, finanční krizí, pandemií, riziky spojenými se znečišťováním ovzduší nebo šířením plastového odpadu. Výzev a hrozeb je celá řada.
Mnozí dnes věří, že na komplexnost a nepředvídatelnost se dá vyzrát zpracováním velkého množství dat. Rostoucí kapacita pamětí a operační rychlosti počítačových systémů vedly k optimistickým odhadům, že zpracování dostatečně velkého souboru dat o lidském chování povede ke kvalitativnímu skoku ve vývoji umělé inteligence. Kvantita se dá přetavit do nové kvality. Avšak ani tzv. strojové učení, dedukující možné modely chování jednotlivců a společnosti z velkého množství dat, nedává odpověď v komplexních krizích, k nimž umělá inteligence nemá dost údajů, neměla se je na čem naučit. Podle minulých vzorců chování se nedá odhadnout nečekaná intuitivní reakce. Taková moudrost se nedá jen tak vymačkat jako mošt z ovoce; musí uzrát. Dříve byla předávána ve formě příběhů, legend, pohádek. V sociální izolaci jsme se do nich mohli znovu začíst…
5. Vztah k přírodě
Zprvu se mohlo zdát, že pandemie odsune na druhou kolej starost o životní prostředí, zejména o změny klimatu. Překvapivě se tak nestalo. Předně se ukázalo, že šlápnout na brzdu a prakticky zastavit ekonomiku není nemožné. Pokles emisí vedl k bezprecedentnímu zlepšení stavu ovzduší, lidé si více všímali změn v přírodě, sucha, mizení biologických druhů. V diskusi o stimulech oživení v nastalé ekonomické krizi ohled na životní prostředí hraje výraznou roli. Potvrzují to i výzkumy veřejného mínění: V globálním měřítku se Pew Research dozvěděl, že až 80 % respondentů v Číně a 60 % v Evropě preferuje na cestě z krize ekologicky šetrné veřejné investice; u nás výzkum agentury Median koncem dubna zjistil, že sucha a klimatických změn se obává více lidí než ekonomické krize či nové vlny rozšíření viru.
Druhá souvislost je zřejmá: Virus má původ v živé přírodě. Není ale jasné, jakým způsobem přenos viru mezi zvířaty a člověkem nastal. Nebyl by to první případ mezidruhového přenosu, k jehož příčinám jsou různá vysvětlení. Jedna z hypotéz je, že jde o důsledek zvýšené koncentrace zvířat v průmyslových chovech. Průmyslový přístup k zemědělství přírodu instrumentalizuje, ne náhodou se mluví o rostlinné a živočišné „výrobě“. Ta si teď vybírá svou daň. Filosof a antropolog Frederic Keck vidí zlom v sedmdesátých letech minulého století, kdy jsme se staly „svědky stejně velké revoluce, jako byla revoluce neolitická: Průmyslový chov zvířat a jeho důsledek, globalizace obchodu, to vše přineslo nové nemoci, protože vztah mezi lidmi a zvířaty se zcela převrátil“ (rozhovor pro Philosophie Magazine, česky v Deníku N, 8. 5. 2020).
Třetí možná souvislost mezi pandemií a životním prostředím spočívá v tématu odolnosti lidské společnosti. Ukazuje se, že nejvíce zranitelná jsou sídla s velkou koncentrací lidí (jako velká města). Od průmyslové revoluce sílí tlak na přesun života do městských aglomerací, na urbanizaci ve jménu efektivní produkce i poskytování služeb. Během nouzových opatření řada lidí směřovala na chalupy na bezpečném venkově a ukázalo se, že díky přesunu do virtuálního prostoru lze mnohé obstarat bez stálé přítomnosti ve městě.
6. Ekonomika pandemie: Kolik nás to bude stát?
Tato krize má bezprostřední dopady na rozpočty domácností. Ztráta zaměstnání nebo zdroje příjmu v důsledku protiepidemických opatření vede vlády k odvážným návrhům kompenzací pro různé skupiny obyvatel, půjčky a subvence podnikům. A odložené náklady či mimořádné úvěry budou muset být uhrazeny. To znamená dlouhodobé zadlužení jednotlivců, podniků, institucí i celých států. Nebude jedinou schůdnou cestou jejich odpuštění? Léto milostivé, to byla od starověku odpověď na pohromu či neúrodu. Mohlo by být přijatelné i dnes. Obvyklá námitka, že se tím podporuje „morální hazard“ budoucích dlužníků, v tomto případě ztrácí váhu. Mimořádnost situace potvrzuje i to, že plošná opatření, jediná rychlá a účinná, podporují dnes i ti, kteří je obvykle vidí jako nepřijatelné plýtvání. Otvírá se i možnost zaměřit finanční impulzy k cestě z krize nejen ekologicky šetrně a možná i prospěšně.
Záhy po vyhlášení nouzového stavu a omezení dosavadního běhu hospodářství se objevily obavy, aby zavedená opatření nebyla větší riziko než samotné šíření viru. To svádí dávat na misku vah nesrovnatelné – zdraví a prosperitu. Ekonom vždy počítá s omezenými zdroji. V této perspektivě nemají náklady na záchranu lidského života překročit únosnou mez. Kdo a jak ji však stanoví? Lidský život je přece nejcennější zdroj té nejvyšší, nevyčíslitelné hodnoty. Není přece možné mluvit o ceně lidského života. Přesto to v praxi dělají ekonomové nejen ve zdravotnictví, ale i při výpočtu životního nebo cestovního pojištění.
Právníci zas mají sazebník, podle něhož stanoví náhradu škody v případě újmy na zdraví či smrti. Nad ekonomickým pohledem na solidaritu mezi zdravými a nemocnými, mezi mladými a starými se není třeba pohoršovat. Její finanční rozměr – a solidarita má i jiné dimenze – nakonec bývá vyjádřen ve vzorcích zdravotního a starobního pojištění. Dnešní krize tak poskytuje další podnět k reformě financování zdravotního, sociálního a penzijního systému.
Autor: Jiří Schneider
Zdroj: Křesťanská revue