Pokusíme se nahlédnout za zavřené dveře rodin, kde se domácí násilí odehrává, a najít klíč, který by nám pomohl alespoň trochu porozumět tomu, co se v rodinách děje.
Možná nás hned na začátku napadne, že v rodinách, které ze svého okolí známe, se něco takového přece nestává a nemůže stát. Domácí násilí ale může mít mnoho podob, od násilí fyzického až po násilí ekonomické. Zastavíme se u typu násilí, které je nejméně vidět, a proto je obtížně odhalitelné – u násilí psychického. Jde o zesměšňování, nevhodné vtipy na adresu dítěte, ironizování, slovní útoky a necitlivé komentáře, ponižování, zastrašování, trivializování schopností a talentů dítěte, ale i izolování od kamarádů, vyslýchání po příchodu domů, probírání se v soukromých věcech, vytváření pocitů viny.
Každé takovéto chování se však musí dít dlouhodobě a opakovaně, nejedná se o jednorázové výroky či chování na adresu dítěte, byť i ty mohou být pro dítě zraňující a představovat varovný signál. Často se vše odehrává v typickém rodinném kontextu. V takovéto rodině je nepřijatelné, aby se jednotliví členové rodiny včetně dětí nějak odlišovali v názorech, postojích i rozhodnutích, zpravidla jde o rodiny rigidní, strnulé, které se přehnaně chrání před vnějším světem, který považují za nebezpečný a rodinu ohrožující.
Jak vše dítě vnímá a co prožívá? Především žije v atmosféře strachu a bezmoci, nedokáže situaci vzdorovat a nezbývá než se rodinné atmosféře přizpůsobit, i když pro něj není domov zázemím, útočištěm ani bezpečným místem. Některé děti reagují emočním útlumem, který může vyústit v emoční prázdnotu, kdy dítě nic necítí, nic neprožívá. Takovýto stav je ale dlouhodobě neudržitelný a hrozí nebezpečí, že dítě dříve či později začne vyhledávat jiné silné prožitky. K rodičům zpravidla pociťuje směs strachu, vzteku i lásky zároveň.
Připustit, že se něco takového v našem okolí děje, není snadné. Problematika domácího násilí je i přes současnou osvětu stále tabuizovaným tématem, před kterým raději zavíráme oči. I do sborového společenství ale mohou přicházet lidé, kteří si domácím násilím procházejí, a měli bychom být připraveni jim citlivě pomoci a přitom neuškodit.
Prvním důležitým krokem je pozorná všímavost. V případě dětí si můžeme povšimnout změn v jejich chování. Dítě se může projevovat nápadně tiše, smutně, plačtivě, úzkostně, zpravidla nechce nic sdělovat o své rodině a takovýmto hovorům se cíleně vyhýbá. Nebo naopak zlobí, upozorňuje na sebe, prosazuje se, může se chovat agresivně. Zpravidla platí, že dívky reagují více v emoční rovině, chlapci vykazují spíše problémy v chování.
Zkušenosti s domácím násilím se mohou promítnout i do života v dospělosti. Existuje riziko, že se dítě naučí používat stejnou strategii, jakou zažilo samo na sobě, i ve své budoucí partnerské a rodičovské roli. Proto je velmi důležitá včasná pomoc a intervence.
Nabízí se otázka, jak mohou být v takovéto situaci lidé ve sboru nápomocni, co mohou udělat? Nejdůležitější zásadou je nebýt lhostejný a pasivní k varovným signálům, situaci dítěte nepodceňovat a nezlehčovat. Rozhodně ale nepřísluší neodborníkům pátrat na vlastní pěst po příčinách, poskytovat laické rady a snažit se zajistit vlastními silami nápravu. Ta přísluší pouze odborníkům. Velmi důležitou roli ale může sehrát blízká osoba, ke které má dítě důvěru, která dokáže dítěti naslouchat a najít citlivý a bezpečný způsob, jak se dítěte zeptat, co se děje.
Pro dítě může být velkou pomocí, pokud má možnost otevřeně o své situaci hovořit a ví, že mu někdo věří, nepochybuje o tom, co mu sděluje, nebere jeho slova na lehkou váhu a je na jeho straně. Velmi důležitá je znalost kontaktů na odborníky, kteří mohou dítěti poskytnout profesionální pomoc (linka bezpečí, linka důvěry dětského krizového centra, psycholog apod.) a dokážou poradit, jak v konkrétní situaci dítěte postupovat.
Ve sboru mohou roli jakési „první pomoci“ plnit pastorační pracovníci a vytvořit pro dítě bezpečný prostor pro sdílení a duchovní pomoc a povzbuzení. Podpora dítěte v náročné životní situaci může představovat službu, ke které je třeba přistupovat s rozvážností, moudrostí, pokorou a důvěrou v Boží pomoc.
Autorka je psycholožka, soudní znalkyně a zástupkyně ředitelky v Pedagogicko-psychologické poradně Středočeského kraje.
Autor: Pavla Cimlerová
Zdroj: Časopis Brána
