Je tolik velmi ušlechtilých důvodů, pro něž bychom mohli nechtít, aby se děla Boží vůle. Je tolik rafinovaných křižovatek naší vůle s vůlí Otcovou. Kříž může mít jméno „čára přes rozpočet“. Jeho definicí může být také „spokojit se s dobrým místo nejlepšího“.
„Co pro tebe znamená kříž?“ zeptala se mne onehdy jedna paní. Z takových otázek bývám v rozpacích. Buď mi připadají příliš teoretické – a já skutečně nejsem žádný odborný teolog, abych ze sebe sypala nějaké definice – nebo bych musela odpovědět tak otevřeně a osobně, že se mi do toho před cizí osobou vždycky nechce.
Velké teologické pojmy mne vždycky trochu uzemňují. Nepochybně často přesahují možnosti mého chápání. Většinou si je potřebuju rozdrobit na menší kousky, abych se jich nebála. Potřebuju si jejich obsah umět konkrétně představit. Otázka na význam kříže mě zarazila. Nebyla jsem si jistá, co vlastně ta paní chce vědět. Zkouší mě z teorie, nebo ji zajímá svědectví mého života?
Kříž, kříž, to bude nějaké trápení, utrpení, nepohodlí, bolest… prožívám snad něco takového? Kde ve svém životě momentálně prožívám kříž a jeho bolesti? Nic mě nenapadalo. Jsem tak šťastný člověk. Hlavou mi letěly různé myšlenky a skoro jsem se začínala trochu stydět, že na tak jednoduchou otázku hned nevystřelím odpověď.
A vtom mi hlavou bleskla vzpomínka a já jsem okamžitě znala svou definici kříže. Navíc jsem si připomněla, kdy jsem ji pochopila. Kříž prožívám, když se moje vůle střetne s tou Boží a kříží se. Každý z nás chceme něco jiného. Přitom to, co si přeju já, vůbec nemusí být něco zlého, ošklivého, bezbožného. Tím je to právě ještě horší.
Někdy si totiž přeju dobré věci, ale Bůh chce ty nejlepší. Velmi hluboce se mne toto poznání dotklo před několika dny. Sešli jsme se s přáteli, abychom se modlili, a na začátku jsme zpívali několik křesťanských písní. Chtěli jsme tak sjednotit naše myšlenky, zaměřit svou pozornost na Boží věci, a moct se díky tomu modlit smysluplně. To vše chápu jako něco velmi ve shodě s Božím pohledem.
V jedné z těch písniček jsme však zvali Boha, aby už přišel. Nicméně nevyjadřovali jsme tím spolu s autorem textu přání, abychom prožívali intenzivněji tady a teď Boží blízkost, ale byla to výzva k ukončení této etapy dějin. Příchod Krále. Mně se to však moc nechtělo zpívat.
Abyste rozuměli, napsala jsem knihu, o které si myslím, že je skvělá, a nemůžu se dočkat, až vyjde. Kdyby Bůh dějiny světa ukončil, nestihla bych ji držet v rukou, nevěděla bych, co o ní kdo bude soudit, koho potěší a komu odpoví na jeho otázky. Došlo mi proto, že vlastně ještě nechci, aby Pán přišel. Snad tak nejdřív v létě?
Stejně by člověk mohl dát přednost své vlastní svatbě nebo svatbě svých dětí před svatbou Beránkovou, kdyby měly jejich termíny kolidovat. Je tolik velmi ušlechtilých důvodů, pro něž bychom mohli nechtít, aby se děla Boží vůle. Je tolik rafinovaných křižovatek naší vůle s vůlí Otcovou.
Kříž může mít jméno čára přes rozpočet. Jeho definicí může být spokojit se s dobrým místo nejlepšího. To pak přinese trápení, bolest, utrpení a nepohodlí, které zpočátku člověk nečeká. Vždyť přece nešlo o nic zlého… Ach, kříž pro mne znamená rozhodovat se podle Jeho vůle.
Nenapsala jsem knihu. Nepořádám přednášky. A myslím si, že tvrzení, že Bůh pro nás má vždy to nejlepší řešení je lhostejný alibismus těch, kteří za kříž považují svá drobná trápení života a tento přístup bohužel propaguje i mnoho zasvěcených osob.
Války kvůli moci a zisku, náboženské války, pogromy na židy a holokaust, Agrese Ruska na Ukrajině i jinde, etnická vraždění, mučení, rasismus, zneužívání moci, těžká mentální a postižení, autismus, sebevraždy kvůli těžkému duševnímu utrpení apod., to vše přece křičí po tom, aby všichni ostatní byli skutečnými lidmi, aktivně pomáhali těžce trpícím i obětem násilí a především nenechali agresory pokračovat. Když na Vaši rodinu útočí násilník, musíte ji bránit, ne ji nechat zabít. Všichni jsme lidská rodina. Demokraté v tom na rozdíl od církve mají jasno – Ukrajina je obětí, které je nutno pomoci a posílají jí zbraně.
Nestačí se modlit chvály a myslet si, že krásné pocity stačí a libovat si, jak jsme obdarováni a naplněni pokojem. Z toho jsem vyrostla (musela vyrůst) před desítkami let. V nedělních přímluvách neslyším volání po tom, aby Rusko odešlo z Ukrajiny, volání po tom, aby byly chráněny oběti násilí a zneužívání, volání po tom, aby věřící hledali cesty, jak být s těmi, kdo už nezvládají nést kříž, který je nad jejich síly. Ano, kříže bývají nad lidské síly, nebývají šité na míru, jak říkají alibisté. Má církev chce, aby vše do sebe zapadlo, vše bylo logicky vysvětlitelné a aby se člověk raději modlil, než se ušpinil, hlavně jistota, že..
Volání po Šimonech, po samaritánech, po Michalech Velíšcích v církvi schází. Charita a Diakonie mají své poslání, ale neziskovky nemohou pracovat i za nás.
Těžký kříž není záležitostí dotyčných osob, ale nás všech. Stát se Šimonem znamená otevřít se tomu, že jsme všichni jedno tělo.
Odkaz na ty, které máme kolem sebe a padají pod tíhou kříže.
https://detiuplnku.cz/cs/home/?gclid=Cj0KCQjwjt-oBhDKARIsABVRB0xV6-mw_3luUMh1OXA8LpWsgu_IJ6NidMRPXeT0gYgDBdnFXSwTnk0aAh-1EALw_wcB
♥️