Svým učedníkům řekl: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem. Zavolal ho a řekl mu: ‚Čeho ses to dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem.‘ Správce si řekl: ‚Co budu dělat, když mne můj pán zbavuje správcovství? Na práci nejsem, žebrat se stydím. Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství!‘
Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: ‚Kolik jsi dlužen mému pánovi?‘ On řekl: ‚Sto věder oleje.‘ Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; rychle sedni a napiš nový na padesát.‘ Pak řekl druhému: ‚A kolik jsi dlužen ty?‘ Odpověděl: ‚Sto měr obilí.‘ Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; napiš osmdesát.‘ Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla.“
Příklad o nepoctivém správci působil odedávna vykladačům potíže. Některé překlady nadepisují tuto stať: podobenství o chytrém správci. Ale Ježíš se zde možná dovolává skutečné události. Vypráví nám o člověku, který naprosto neodpovídá našim mravním představám, aby nám zasvitlo něco z tajemství naší křesťanské existence. Právě nestydatost, s níž se nepoctivý správce obohacuje na účet svého pána, probouzí zájem posluchače a zve ho, aby i on sám objevil a připustil svůj egoismus a svou mazanost. Nechá-li se posluchač Ježíšem vést do srdce tohoto egoisty, který si z ničeho nedělá problémy, pak v sobě bude moci náhle objevit i jinou vášeň, vášeň pro Boha. Ježíš vypráví tak, že vášnivé city posluchače neodsuzuje, nýbrž zřetelně je proměňuje a zaměřuje na Boha.
Abychom si mohli příběh aplikovat na sebe, musíme se nejprve zeptat, ke komu Ježíš mluví, jaké city a zkušenosti u posluchačů předpokládá. Pravděpodobně vypráví Ježíš příběh o nepoctivém správci lidem, kteří mají pocit viny, kteří přes všechno morální snažení náhle zjišťují, že jsou obtíženi vinou. Jiní si na ně ukazují prstem a odhalují jim jejich chyby. Veškerá horlivost plnit Boží přikázání nic nepomohla. Cítí se neschopni plnit všechna přikázání. Naprosto nutně se proviňují. Veškerá dobrá vůle jim nemůže zaručit, že se tak nestane.
Anebo může jít o lidi, kterým jde o krk. Žili na úkor druhých a promrhali, co jim bylo svěřeno. Žili na účet svých rodičů, vinu za všechno svalili na ně a nikdy nepřevzali zodpovědnost za svůj život. Protože žili z psychických možností svých rodičů a ne z vlastního zdroje, žili nad své poměry, zůstali nevědomí a nevědomky klopýtli do katastrofy. Teď už to dál nejde. Jsou ve slepé uličce. Jde jim o všechno. Nemohou už tak žít dál, nemohou se potichu odplížit a vyhnout se své situaci. Musí předstoupit a složit účty.
Anebo to jsou lidé, kteří byli od jiných u svých představených očerněni, kteří se nemohou bránit, nikdo jim nepopřeje sluchu, jsou odsouzeni, aniž s nimi kdo mluví; jsou vystaveni intrikám a pomluvám, bez šance bránit se. Správce je volán svým pánem, který od něho žádá vydat ze svého jednání počet. Správce nemá žádnou příležitost se ospravedlnit. Je prostě odstaven. A uvažuje zcela střízlivě. Zcela bez emocí se pokusí situaci správně zhodnotit. Nejedná bezhlavě, nýbrž s vnitřním odstupem. Nesnaží se pána přemluvit nebo škemrat o soucit. Reaguje na situaci tak, že neztrácí svou sebeúctu a důstojnost. Neobviňuje se; jen konstatuje, že ho pán sesazuje z funkce správce. Pak uvažuje: „K těžké práci se nehodím, žebrat se stydím.“
S ohledem na situaci posluchačů by se věc dala vyložit takto: nemá smysl zatnout zuby a zesílit askezi. Nikdy nebudu vlastní silou zcela dokonalý, vždy budu něco dlužen. Ani se sebevětším úsilím se nezbavím svých slabostí a chyb. Mnohý z těch, který je jinými obviňován anebo se sám nějak provinil, se snaží prací a výkonem dokázat sobě samému, že si své uznání „vydře“. Jiní jdou cestou umenšování. Ponižují se, berou na sebe všechnu vinu, všude se omlouvají a žadoní o trochu přízně a lásky. Náš správce se nikterak neumenšuje, vidí svou situaci a uvažuje o možnostech, jak na ni reagovat, aby neztratil svou sebeúctu.
Pojednou mu bleskne hlavou: „Vím, co musím učinit, aby mě přijali do domu, až budu zbaven správcovství!“Neuvažuje o tom, jak se dostat k penězům, nýbrž o tom, jak by mohl být lidmi přijat. Nemyslí teď jen na sebe, nýbrž na druhé. Vztah k druhým je pro něj důležitý. Sestoupí z povzneseného piedestalu správce a postaví se na tutéž rovinu, kde jsou ostatní dlužníci jeho pána. A protože se on sám stal dlužníkem, pak to nejlepší, co může udělat, je prominout část dluhů jiným lidem, také dlužníkům.
Tak se nemusí před lidmi ponižovat a může si i před nimi uchovat vážnost. Je jedním z nich. A to mu prospěje. Svou vinu nemůže anulovat, ale může ji proměnit v solidaritu s těmi, kteří jsou rovněž obtíženi vinou. Správce využívá těch možností, která má zatím ještě k dispozici. Předvolává si po řadě dlužníky a mění jejich dlužní úpisy. Znovu tím poškozuje svého pána. Jeho jmění je mu lhostejné. Egoisticky myslí na sebe a svou budoucnost.
Nuže, Ježíš chválí chytrost nepoctivého správce a říká: „Děti tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než děti světla.“ Nechválí podvod, nýbrž chytrost. Správce vsadil vše na jednu kartu. Vášnivě egoisticky a rafinovaně vsadil vše na jednu kartu. Poznal vážnost situace a učinil, co zatím ještě mohl. „Děti světla“ se nazývali Kumránští. Nazývali se tak i křesťané. Děti světla postrádají leckdy potřebnou chytrost. Nechápou vážnost situace a reagují bez vášně. Chtějí odpovídat normám světla, ale činí tak bez vášně. Dosti často žijí „na sporo-hořák“, chtějí být dokonalí, chtějí být bez chyby, ale jejich život je pro jejich přizpůsobování nudný a sterilní, nemastný neslaný.
Ježíš nám chce vyprávěním o nepoctivém správci dodat odvahy k vášnivé reakci na naši situaci; k tomu, abychom v sobě vyvinuli „svatý egoismus“ a dělali to, co teď můžeme. C. G. Jung často mluví o tomto svatém egoismu, který potřebujeme, abychom byli zdraví a zralí a abychom nakonec našli sebe sama. Protože nám „správa našeho života“ bude odňata nejpozději ve smrti, musíme už teď vášnivě pečovat o to, aby nás lidé přijali do svých domů a abychom na konci svého života byli přijati do příbytku věčného. Svou situaci dlužníků musíme vidět realisticky, a přitom si nesmíme zoufat, propadat rezignaci a depresi, a tak ztratit vlastní sebeúctu.
Naše asketické traktáty mluví většinou jinou řečí, než jakou mluví Ježíš v příběhu o nepoctivém správci. Traktáty nás především vyzývají, abychom se vyhýbali hříchům a abychom se drželi přikázání. Ježíš nás v tomto vyprávění zve k tomu, abychom soucítili se správcem v jeho vášnivém egoismu a bezostyšné rafinovanosti. Jen když objevíme svou vášeň, budeme schopni ve svém duchovním životě nasadit celou existenci a jen pak bude naše spiritualita dýchat vitalitou. Drewermann míní, že v tomto podobenství zbožnost nespočívá „v potlačení vitality, nýbrž spíše v její dramatické nadměrnosti. Prostřednost, vlažnost a měšťácká polovičatost nikdy nebudou schopny té bláhovosti, která zapomene na všechny ohledy a vsadí vše na jednu kartu; ale přesně o takovém krajně energickém rozhodnutí mluvil Ježíš“ (II, 733).
Ježíšův způsob mluvy najdeme i ve výrocích raných mnichů. Mniši se setkávají s nějakým zlodějem nebo s nějakou nevěstkou a učí se od nich stejně důsledně a vášnivě hledat Boha. Místo aby hříšníky odsuzovali, přebírají od nich tvrdošíjnou energii, s níž pak sami hledají Boha. Nikoliv odtětím vášní, nýbrž jejich procítěním až do konce můžeme své vášně proměnit v lásku k Bohu.
Ježíš bere vážně naši zkušenost, že naprosto nutně upadáme v dluhy, že se někdy ocitneme v bezvýchodné situaci, ačkoliv se snažíme o slušný život. Ježíš nezesiluje náš pocit viny, nechce, abychom sama sebe devalvovali a rozdírali se v pocitech viny. Spíše nás zve k tomu, abychom se střízlivě a bez emocí zadívali ke své situaci, abychom ji realisticky zhodnotili a tak našli řešení, které by odpovídalo lidské důstojnosti. Místo abychom ztratili svou sebeúctu, protože jsme se nějak provinili, měli bychom se rozhodnout silou svých vášní a s důsledností „svatého egoismu“ pro život, který nás uvede do vztahu k lidem, u nichž bychom se mohli cítit doma, a který nás posléze uvede do věčného příbytku, jejž pro nás připravil Bůh.
Hlubinně psychologický výklad Písma, Česká křesťanská akademie, Praha 1994, str. 42 – 46
Autor: Anselm Grün
Zdroj: Hagioterapie.cz