Vybízí k utvoření odolnosti před klimatickou krizí a poskytuje rady k cvičení takové odolnosti. Navádí k odložení břemene ekologické viny, které je buď nepravdivé, nebo vede k pocitům marnosti a bezmocnosti, a oslabuje tak reálnou schopnost konat. Průvodce klimatickou úzkostí (Portál, 2024) zve nejen mladou generaci ke změně smýšlení o roli člověka v procesu globálního oteplování.
Autorka Sarah Jaquette Ray, environmentalistka a vysokoškolská pedagožka, si neklade ve své knize malé cíle. Touží po tom, aby čtenáři změnili svůj náhled na dnes již nepopiratelně přítomnou klimatickou krizi. Používá k tomu svou letitou učitelskou praxi, během níž si všimla postupné rezignace hraničící se zoufalstvím těch studentů, kteří globální ekologické změny berou vážně a hlavně osobně. Sama si prošla „aha efektem“, když si uvědomila, že hustit do studentů přehršle informací o katastrofálních výhledech do budoucna ničemu nepřispívá, ba naopak vede k bezradnosti a pocitu, že jedinec nemůže nic změnit.
Průvodce klimatickou úzkostí je skutečně text pojímaný jako návod na udržení jasné mysli ve světě zmítaném změnami klimatu. Liší se od tuctu jiných knih stejného žánru, poněvadž nestraší vyčerpávajícími přehledy faktů, jež se snaží čtenáře udolat svým množstvím či výmluvností a dohnat je k činům. Ne, Průvodce se od takových titulů liší, protože namísto takových faktů předkládá pokyny ke zvýšení odolnosti jedince v konfrontaci s měnící se planetou. Je to pozoruhodné, podněcovatelem knihy je sice klimatická změna, ale takřka jediným centrem autorčina zájmu je člověk jako jedinec. Bytost, která má moc posouvat svět ke světlejší klimatické budoucnosti. Podle jejího názoru je toho však člověk schopen jen tehdy, pakliže dostatečně pečuje o sebe sama.
Touha zlepšovat podmínky
V tomto ohledu nás autorka zve k proměně smýšlení o klimatické krizi. Naprosto stěžejní je, z jaké perspektivy se na problém díváme, přičemž obvykle převládá pesimistický postoj, mnohdy vedoucí k rezignaci. Ray cílí především na ty, kteří jsou již o klimatických změnách a vlivu člověka na ně přesvědčeni a chtějí věci měnit. Zejména jí dělají starost mladší mileniálové a generace Z, tedy skupina již po celý život bytostně ovlivněna žitím v antropocénu (období zřetelného ovlivňování ekosystému člověkem).
Tím si značně zužuje čtenářstvo, ale zároveň zvyšuje šanci kýženého efektu knihy. Nabádá k činu, ovšem nejprve upozorňuje na nutnost správného nahlížení této krize. Varuje před často přítomnou „politikou osobní oběti“ nebo „politikou spotřebitelského odříkání“, a namísto toho nabízí „politickou touhu“ zlepšovat životní podmínky. „Narativ úpadku“, při němž hořekujeme nad stavem světa, máme vyměnit za „narativ pokroku“ – všímat si veškeré práce, která již byla odvedena ke zpomalení této globální krize, a oceňovat ji. Současně je podstatné, aby se člověk neobviňoval ze stavu planety. Takové pocity totiž vedou do slepé uličky a spíše než aktivní práci, napomáhají rezignaci.
Tíha klimatické krize není těžištěm zájmu knihy, daleko spíše je to tzv. enviromentální žal či ekologická úzkost, širší veřejností stále podceňované stavy lidské mysli, které se poslední dobou prokazatelně rozšiřují. Psychicky labilními stavy trpí značně mladí lidé, na něž silně dopadá znepokojivý stav planety a strach o budoucnost. Takové zatížení může ve výsledku vést k šíření takových názorů (mimochodem ve filosofii na okraji staletí přítomných), že je nemorální mít děti.
Ray ale ve své knize nabízí, jak prostřednictvím rozvíjení emoční a existenciální odolnosti takový žal překonat a jak být schopen zasazovat se o změny k lepšímu. Autorka bere emoce zcela vážně, i proto upozorňuje na nutnost digitálního detoxu, protože příval informací paradoxně oslabuje naši schopnost jednat. Současně na sociálních sítích a v médiích přítomný černobílý obraz boje agitačních klimatických aktivistů proti popíračům změn klimatu vytváří nepravdivě děsivý obraz o stavu společnosti.
Opustit přehnané představy o změně
Environmentalistka odkrývá a povzbuzuje naši schopnost konat. Pocit lidské bezmocnosti připisuje nikoli reálné neefektivitě, nýbrž našim maximalistickým představám o tom, co změna znamená. Celá kniha je jedním velkým cvičením, kterou, slovy samotné autorky, můžeme číst na přeskáčku nebo pouze výběrově. Nabízí hned několik metod sebepéče.
Pobízí k mindfulness, cvičení všímavosti a setrvávání v přítomnosti, jehož náboženskou (buddhistickou) exkluzivitu převádí k užití sekularizované společnosti. Nevyčerpávající délka knihy napomáhá v údernosti sdělení. Pro vyčerpávající odkazy se čtenář může obrátit do srozumitelně vedeného poznámkového aparátu. Stylizaci průvodce také napomáhá didaktické shrnutí kapitol v jejich závěru, uvedené větou: „Zvyšování emoční odolnosti znamená…“ a doplněné novými poznatky z přiléhající kapitoly. Pozoruhodné také je, ke kolika spisovatelům a literárním teoretikům se Ray napříč svým textem obrací, což se v knize věnované klimatické úzkosti nezdá intuitivní.
Polemizovat se dá s autorčiným pojetím naděje. Název kapitoly, v níž se naději věnuje, začíná slovy „Překročte naději“. Odmítá naději jako cosi dodatečného a falešného, jako rozptýlení od skutečného problému. Naději při bojích s klimatem nemáme hledat, ale naopak se zaměřit na to, co má efekt. Naděje se pak prý dostaví jako vedlejší důsledek. Vnímá ji jako „formu popírání problému“ (Kari Norgaard), která „může odvádět pozornost“ (Tom Bristow) a nakonec vést k „pasivní rezignaci“ (Thom van Dooren). Proti ní vyzdvihuje odolnost jako cennější statek, schopný na rozdíl od naděje absorbovat negativní pocity. Výslovně se přitom distancuje od havlovské definice naděje.
Zdá se mi, že Ray zaměňuje naději s pouhým optimismem. Nebo zkrátka není seznámena s takovou nadějí, kterou nabízí křesťanství, nebo jí neporozuměla. Vždyť už zmíněný Václav Havel upozorňuje, že naděje není pouhý optimismus. A ve své definici obnažuje její křesťanský rozměr spočívající v činnosti „navzdory“. Vědomí, že má něco smysl bez ohledu na skutečný výsledek. Tato naděje se vyjevuje až tam, kde už naděje není (srov. Římanům 4,18).
Slovy Pavla Hoška, křesťané biblicky jsou a mají být nositelé takové naděje. Jak uvádí básník Miloš Doležal, „bez [naděje] by bylo žití jen úmorným plahočením. Naděje je neviditelná síla, která nás pozvedá a dává nám chuť existovat. Pomáhá nebát se žít.“ Skutečnost takové naděje dokládají i některé mimokřesťanské kruhy, namátkou kniha O útěše Michaela Ignatieffa, jež formuluje naléhavost naděje v sekulární společnosti. Myslím tedy, že Ray ve svém Průvodci klimatickou úzkostí s přihlédnutím k jeho vyznění nakonec není proti takovému pojetí naděje, a naopak vyvrací její jinou, vskutku pomíjivou podobu.
