Nedávno jsem běžel jeden závod a dostal jsem účastnickou medaili, kterou jsem však ztratil. Přiznám se, že mi to bylo líto, a tak jsem zavolal organizátorům, zda by někde nenašli náhradní. Odpověď mě mile překvapila. Nejenže ji našli, ale dokonce mi ji poslali.
Bible vypráví podobný příběh:
„Má-li některá žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ‚Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.“ (Lk 15,8–9)
V příběhu sice nešlo o medaili, přesto ale nález čehokoli, co jsme ztratili, potěší. Zároveň však víme, že ztráta medaile nebo peněz je ve srovnání s jinými ztrátami poměrně malá. Před několika týdny mi jeden kamarád poslal e-mail. Když jsem otevřel přílohu, našel jsem v ní parte jeho dítěte. Dvě ztráty, které jsou zcela nesrovnatelné.
Každý z nás někdy něco ztratil a každý z nás také něco nebo někoho ztratí. Člověka, vztah, zdraví, sny o budoucnosti, peníze, medaili či klíče. Čím hlouběji jsme k tomu nebo k němu připoutáni, tím více to bolí. Ztráta patří mezi nejběžnější, ale zároveň nejtěžší lidské zkušenosti.
Ztráta tak bolí proto, že narušuje svět, na který jsme si zvykli. Něco nebo někdo, s kým jsme počítali, tu najednou chybí. Přináší s sebou šok, hněv, smutek, pocity viny, prázdnotu i beznaděj. A protože se dotýká našich emocí, nestačí si ji jednoduše rozumově vysvětlit.
Existuje několik reakcí, které nám sice mohou krátkodobě ulevit, ale ve skutečnosti nepomáhají.
Někdy bolest popíráme a tváříme se, že se nic nestalo. Jindy před ní utíkáme do práce, aktivit, na sociálních sítě nebo ji řešíme jiným rozptýlením. Další reagují hořkostí a hledáním viníků. Jiní se uzavřou do izolace a odmítají pomoc druhých.
A někdy se snažíme bolest překrýt rychlými, rádoby duchovními odpověďmi typu: „Bůh to tak chtěl“ nebo „musíš mít víru“. Tyto přístupy mají jedno společné – neumožňují bolest skutečně prožít a zpracovat.
Jak tedy reagovat zrale?
Dovolit si truchlit
Truchlení není slabost ani nedostatek víry. Je to přitakání realitě. Ztrátu je třeba pojmenovat a bolest prožít. Přitom nemusíme čekat, až budeme mít všechny odpovědi. Můžeme svou bolest přinést Bohu právě takovou, jaká je.
Žalmista volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám.“ (Ž 22,2) Bůh ho neopustil. Žalmista však poctivě vyjadřuje to, co v danou chvíli prožívá.
Držet se naděje
Křesťanská naděje není pouze pocit, ale především rozhodnutí. Bolest může být někdy tak silná, že člověka srazí na kolena. Právě tehdy si potřebujeme připomínat, že ztráta nemá poslední slovo a že Bůh zůstává přítomný i tam, kde ho právě necítíme. Někdy je největším vyznáním víry prostá modlitba: „Bože, já už nemám sílu věřit, ale držím se Tebe.“
Takovou naději vyjadřuje i Job uprostřed svých ztrát: „Já vím, že můj Vykupitel je živ.“ (Jb 19,25) Osobně jsou pro mě jedním z nejsilnějších vyjádření naděje uprostřed beznaděje slova Komenského z Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí.“
Kšaft umírající matky Jednoty bratrské je slavný literární spis, který napsal Jan Amos Komenský v roce 1650 v polském exilu. Slovo kšaft je staročeský výraz pro závěť nebo poslední vůli. Komenský toto dílo sepsal v momentě naprostého zoufalství – po skončení třicetileté války bylo jasné, že protestantští exulanti se už nebudou moci vrátit domů a Jednota bratrská v českých zemích definitivně zaniká.
Nezůstávat sám
Ztráta má tendenci člověka izolovat. Křesťanství je však vírou společenství. Nech se nést, když už sám nést nemůžeš. Sdílej svou bolest s druhými a zároveň buď ochoten nést bolest těch, kteří procházejí těžkým obdobím.
Nemusíme mít vždy správné odpovědi. Často stačí být nablízku. Ježíš, přestože měl hlubokou blízkost ze svým Otcem, chtěl v Getsemane nést svůj zápas s učedníky a prosil je: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ (Mt 26,38)
Jak zrale reagovat na ztrátu?
1. Dovolit si truchlit – přiznat si realitu, pojmenovat ztrátu a prožít bolest, místo abychom před ní utíkali do práce nebo na sociální sítě.
2. Držet se naděje – rozhodnout se věřit, že bolest nemá poslední slovo a že Bůh zůstává přítomný, i když ho zrovna necítíme.
3. Nezůstávat sám – neuzavírat se do izolace, ale nechat se nést společenstvím a sdílet těžké období s druhými.
Přál bych sobě i vám, abychom ztrátu nikdy nemuseli prožít, a pokud ano, pak jen ztrátu medaile nebo pár drobných. Ale obávám se, že moje přání nebude vyslyšeno. Ztráta je totiž učitel. Bere nám to, co jsme považovali za samozřejmé, a odhaluje, co je skutečně podstatné.
Často teprve ve ztrátě pochopíme hodnotu vztahů, času a věcí, které nelze koupit ani nahradit. Ztráta nás neochuzuje jen o to, co odešlo, ale proměňuje i nás samotné. Učí nás nést rány, aniž bychom ztratili schopnost věřit. A někdy – velmi pomalu a nenápadně – otevírá prostor pro nový začátek vztahu s Bohem, který by bez ní nikdy nevznikl.
Foto: lightstock
