Znáte Ježíšovo nejhorší kázání?

Mám tedy věřit tomu, že Bůh na konci věků vzkřísí z mrtvých všechny lidi, všem nám dá nová těla, jen proto, aby si s pár vyvolenými užíval nové stvoření, zatímco všechny ostatní strčí do hořícího jezera? To je vzkřísí, jen aby je pak trápil? Proč raději to vzkříšení z mrtvých úplně nezruší? To je hrozná teologie!

Mám tedy věřit tomu, že Bůh chce, aby gay lidé zůstali sami? I když se tak narodili, i když by žili v jednom trvalém vztahu, tak on jim to stejně zakazuje. Ten, který řekl, že pro člověka není dobré, aby byl sám, odsoudí tyto lidi k celoživotní samotě. To je hrozný Bůh!

Mám tedy věřit tomu, že všechno v Bibli je vdechnuté Duchem Božím a pravdivé? Když Izraelci vyjdou z Egypta, je jich 600 tisíc mužů, a následně se utáboří v oáze o 70 palmách. Tuhle knihu mám brát jako zjevenou Boží neomylnou pravdu? To je hrozný nesmysl!

Náš biblický text sice nedává odpověď na tyto jednotlivé otázky, zato ale může pomoci uvidět obrysy toho, jak se s nimi zdravě vypořádat, jaký přístup zvolit v momentech pochybností a rozčarování. Protože Ježíšovo kázání v jeho učednících vzbudí stejné dojmy jako ty, se kterými se my potýkáme, a komentují ho slovy „to je hrozná řeč“.

„Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“

V Ježíšových výrocích slyšíme narážku na večeři Páně, na chleba a víno symbolicky představující Kristovu oběť přinášející život všem, kdo v něj věří. Problém je, že Ježíšovi tehdejší posluchači toto poznání nemají, ba co víc, ani mít nemohou. A tak se potýkají s významem Ježíšových slov. Nechce se jim věřit, že by je Ježíš skutečně vyzýval ke kanibalismu, zároveň nevědí, jak jinak tomu rozumět. Doptávají se ho, ale Ježíš jim nijak nepomůže, v odpověď na jejich otázky jen znovu zdůrazní nutnost jíst jeho tělo a pít jeho krev. To už to učedníci nevydrží a odchází. Není se čemu divit, na jejich místě bych také odešel. Ježíš je zajímavý učitel, ale očividně je psychicky nemocný.

O to zajímavější je skutečnost, že někteří učedníci zůstanou. Přitom nic nenasvědčuje tomu, že by oni pochopili skrytý význam Ježíšových slov, jsou úplně stejně zmatení jako všichni ostatní. Když se jich Ježíš ptá: „I vy chcete odejít?“ nereagují slovy: „Ne, nechceme, my jsme pochopili, jak to myslíš.“ Jejich odpověď je spíše pragmatická, jako by vyjadřovala, že už nemají jinou možnost než zůstat, navzdory tomu, co říká. „Pane, ke komu bychom šli?“

Jejich víra je tedy víra navzdory. Věří, i když jsou znechuceni, i když tomu nerozumí, prostě proto, že nemají kam jinam jít. A navíc dodávají: „Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ Už s Ježíšem nějakou dobou putují a rozpoznali, že tady před nimi stojí zaslíbený Mesiáš světa, který má slova života. Nerozumí tomu, co říká, ale zato poznali, kým je On sám. A proto se Ho rozhodli držet i nyní, když jsou zmatení a možná i znechucení.

Pár jich zůstalo, většina ale odešla. Stejně jako učedníci se někdy dostáváme do momentu, kdy si musíme vybrat.

Odejít, anebo zůstat? Jsou to chvíle, kdy není pochyb o tom, že to, s čím se potýkáme, je hrozné, že teď křesťanské poučky vůbec nedávají smysl, že to je hrozná bolest a hrozná řeč. Myslím, že v takové situaci potřebujeme stejně jako těch dvanáct učedníků „víru navzdory“. Ale nikoliv navzdory rozumu, vždyť Bůh nám dal rozum a víra by mu neměla protiřečit. Potřebujeme víru, která na základě předchozího poznání Boha vytrvale věří navzdory aktuální zkušenosti. Postoj, že mi sice ta či ona oblast aktuálně nedává smysl, ale já se držím Boha, protože vím, jaký je On sám.

Byť to zní abstraktně, nakonec je to princip, který často uplatňujeme i v mezilidských vztazích. Když jsme spolu s mojí ženou začínali chodit, poslala mi přes chat jednu zprávu, která mi připadala extrémně nevhodná. Zároveň vůbec nedávala smysl s tím, jak jsem ji doposud znal. Rozhodl jsem se tedy na tom nestavět a nechat to být. Neboli rozhodl jsem se stavět na tom, jak jsem ji doposud znal, ne na svém aktuálním izolovaném dojmu. Později jsem zjistil, že jsem danou zprávu pochopil naprosto špatně.

Jestliže máš zkušenost s dobrým a milosrdným Bohem, pak je to něco, co musíš brát vážně. Drž se toho i v situaci, kdy aktuální dojem svědčí o opaku. Možná máš nějakou oblast, kde se tvoje víra prostě bortí, kde se tvé dosavadní zažité přesvědčení zdají neudržitelná. Taková duchovní krize, ať už je daná vnějšími okolnostmi, nebo vnitřním vývojem, má tendenci strhnout veškerou pozornost. Někdy to je nutné, abychom krizovou situaci vůbec zvládli. Problém je, že pak je naše pozornost zaměřená právě na tu jednu oblast, kde naše víra přestává dávat smysl. Zkus si v takové chvíli rozšířit svůj obzor a připomenout si, jakého Boha jsi poznal a jakému Bohu jsi uvěřil.

Je ještě jeden princip, proč v takovou chvíli stojí za to vytrvat. Hledám-li odpovědi na těžké otázky, chci-li porozumět Božímu jednání, tak mám mnohem větší šanci dojít k cíli, jestliže zůstanu, než když odejdu. Ježíš pronesl hroznou řeč, které nikdo nerozuměl a většina učedníků odešla. Zároveň za tou hroznou řečí se ve skutečnosti skrývala radostná zpráva o naději pro všechen lid. Jenže to ti, kteří odešli, nikdy nezjistili. To se dozvěděli jen ti, kteří s Ježíšem zůstali. Některé věci nelze pochopit zvenčí, nejde na ně přijít jako pozorovatel. Aby člověk získal odpověď na některé otázky, musí s Kristem žít, držet se ho a teprve na cestě za ním se některé věci postupně vyjeví.

Zároveň tím nevybízím k tomu, nepřipouštět si otázky a pochybnosti, naopak. Držet se Krista pro mě neznamená ignorovat věci, které mě trápí nebo nedávají smysl. Jde mi ale o to, abychom příliš rychle nevolili zkratkovitou cestu útěku, ale abychom si dopřáli prostor se s otázkami poprat.

Útěk je zároveň mnohem pohodlnější a příjemnější, takže k němu máme přirozenou tendenci. Útěk může vypadat různě. Může mít podobu jasného odmítnutí Boha, může to být postoj, kdy beru pohled toho druhého jako zastaralý a zpátečnický, aniž bych se sám zamyslel, proč si já vlastně myslím něco jiného. Jaké jsou moje předpoklady, ze kterých vycházím? Mám to skutečně promyšlené, nebo se mi názor druhého prostě jen nelíbí, a tak jsem si ho onálepkoval? Neutíkat může znamenat i připustit si nejistotu a pochybnost a zkoumat svou vlastní představu Boha. Protože to, že mi moje představa Boha vyhovuje, ještě neznamená, že je pravdivá.

Ježíš pronesl odpudivé kázání. Hroznou řeč. Nedávalo smysl, a tak většina odešla. Stejně jako tehdy i dnes věřit někdy nedává smysl, alespoň ne v daný moment. Stejně jako tehdy i dnes musíme volit, jestli odejdeme, anebo zůstaneme. Ale jestli chceme někdy dostat odpovědi na své otázky, pak nezbývá než zůstat. Jak to dopadne, je samozřejmě otevřené. Možná zjistíme, že některé ty pravdy, kterým věříme, jsou skutečný nesmysl, který Bůh nikdy netvrdil.

Nebo zjistíme, že naopak vycházíme ze špatných předpokladů a že to, co se nám zdá tak pobuřující, možná smysl dává. Tak či tak pravděpodobně bude vždy nějaká pravda či zkušenost, které nebudeme rozumět a která se nám bude zdát prostě hrozná. Ale my jsme poznali a uvěřili, že Ježíš je Syn Boží. Nerozumíme, ale jdeme za tím, kdo za nás položil svůj život, kdo se za nás obětoval. Ostatně, ke komu jinému bychom šli? Vždyť jedině On má slova věčného života.

Autor: David Košťák
Zdroj: Časopis Brána