Katolická sociální nauka slouží bezesporu jako hodnotový rámec a normativní kompas. Ten by nám měl pomoci se orientovat v naší společnosti, aby náš život byl sociálně spravedlivější a ekologicky udržitelný.
Podle mladé generace nebo alespoň podle mladých klimatických aktivistů se politika ocitá v diskusích o proveditelnosti – namísto v diskusích o nezbytnosti. Tváří v tvář postupující klimatické katastrofě protestují, stávkují a mnohdy volají po občanském odporu. Protestní stávky, které letos probíhaly na Masarykově univerzitě v Brně, se odehrály i v řadě jiných evropských velkoměst. Co vede mladé lidi k tomu, aby se vzdali své profese nebo opustili studovny a zapojili se do občanského odporu?
Vědci varují, že máme jen několik let, než naše klima překročí nevratné kritické body. Uvědomují si, že klimatická a ekologická krize neohrožuje nic menšího než pokračování naší lidské civilizace. Mladí lidé proto volají: „Již dnes víme, že fosilní paliva nás zabíjejí. Do současné krize jsme se dostali svou závislostí na ropě, uhlí a plynu. Víme, že fosilní paliva ničí naši budoucnost. Naše vláda tuto zkázu nadále financuje. Už nemůžeme nečinně přihlížet...“
Matěj Moravanský, jeden z vůdců brněnského protestního hnutí, burcuje: „Neomezený ekonomický růst na planetě s omezenými zdroji může očekávat jenom blázen nebo ekonom.“ Podle něj je nebezpečné binární uvažování ve stylu: kdo není pro kapitalismus, je pro komunismus. „To je omyl. Musíme hledat cestu pro dnešek, kdy volný trh, tedy kapitalismus, způsobil současnou krizi.“ Tu podle něj nevyřeší dobrovolná skromnost, není reálné, aby jednotlivci změnou svého chování něčeho podstatného dosáhli.
Východisko Moravanský vidí v nerůstu neboli ve vytváření dostatku v environmentálních limitech. Podporuje družstevní model, neziskové podnikání, cirkulární ekonomiku, model mikrofinancí. Volání některých mladých lidí po změně společenského řádu není ovšem jen reakcí na klimatickou změnu, která čím dál víc doléhá především na chudé země, či na nerovná práva žen ve většině zemí světa, ale i na zjištění, že si za současné situace v České republice pravděpodobně nevydělají na vlastní bydlení. Obavy z nepředvídatelné budoucnosti pak jen dál posilují volání po změnách, i třeba prostřednictvím občanského odporu.
Nutnost občanského odporu
Německý jezuitský časopis Stimmen der Zeit nedávno otiskl přednášku klimatické aktivistky Ley Bonaserové, kterou přednesla na provinčním shromáždění jezuitů. Bonaserová vešla ve známost v souvislosti s hladovkou skupiny „Poslední generace“ v létě 2021. Ve svém vystoupení se zaměřila na tři způsoby, jak by církev mohla pomoci v boji proti změně klimatu.
„Vidím závazek jezuitů k systémové změně klimatu, životního prostředí a ekonomiky,“ burcovala čtyřiadvacetiletá studentka z Oxfordu. „Zároveň však my, klimatičtí aktivisté, chceme a očekáváme větší podporu a podporu celé katolické církve ve svém boji za zachování našich životních podmínek.
Církev má moc, ale také zodpovědnost dát našemu úsilí morální legitimitu. Jako pilíř společnosti by se navíc měla aktivně podílet na našem občanském odporu. Pouze s širokou podporou všech složek občanské společnosti se nám podaří vytvořit dostatečný tlak na naši federální vládu, aby došlo k nezbytné změně.“
Jakou roli by mohla podle Bonaserové církev sehrát? Základem teorie změny, říká německá studentka, je to, že náš stranický politický systém není schopen provést politické a společenské změny, které jsou v souvislosti s klimatickou krizí nezbytné. Důvodem je například sledování krátkodobých cílů na základě čtyřletých volebních období, kdy se lidé starají spíše o získání většiny a vlastní znovuzvolení než o dlouhodobé blaho lidu.
Existuje také obrovský lobbistický aparát, který neustále brzdí opatření v oblasti politiky ochrany klimatu. Zabředáme neustále do diskusí o proveditelnosti místo o nutnosti. I když jednotliví lidé skutečně chtějí něco změnit, celý politický systém prostě není schopen rychle přinést potřebná řešení. Změna nepřijde z parlamentů – a pokud ano, tak příliš pomalu.
Nepodaří se to ani díky lepším argumentům, silnějším peticím, poštovním kampaním nebo větším demonstracím. Symbolický protest podle Bonaserové a mnoha jejích vrstevníků prostě nestačí. Podle ní je třeba, aby se více občanů sjednotilo a zapojilo do nenásilného občanského odporu.
Existuje mnoho příkladů po celém světě, kdy se do občanského odporu zapojila i katolická církev. Zmiňme zde roli kardinála Františka Tomáška v listopadových událostech roku 1989. Nebo Desmonda Tutu, který se stal velkou oporou Nelsona Mandely v boji proti apartheidu v Jihoafrické republice.
Významnou roli hrála církev i při pokojných protestech proti diktátoru Marcosovi na Filipínách. Mladá aktivistka se zmiňuje i o Jörgu Altovi SJ, který se v prosinci loňského roku rozhodl zachránit poživatelné potraviny, které byly v supermarketech vyhozeny, a následně byl vyšetřován pro „zvlášť závažný případ krádeže“. Role církve je podle ní klíčová.
Rozhodující jsou tři věci: morální legitimita, mezinárodní nezávislé sítě a zdroje. Nejdůležitější je morální legitimita, která je „měnou občanského odporu“, a právě tu může církev nejlépe poskytnout. Podívejme se na katolickou sociální nauku: přestože existují různé výklady, slouží katolická sociální nauka jako hodnotový rámec a normativní kompas, který by nám měl dát orientaci v naší společnosti, aby náš život byl sociálně spravedlivější a ekologicky udržitelný.
Papež František ve svých promluvách i encyklikách, jako např. Fratelli tutti, připomíná hodnoty bratrství lidí i naši blízkost k přírodě: důstojnost a práva každého jednotlivce i společné dobro, závazek ke spravedlnosti, solidaritě a společenství, k demokratickým participativním strukturám. Členové církve často vystupují jako ochránci chudých, kteří jsou často klimatickou krizí postiženi jako první a nejvíc.
Pro Bonaserovou to je znamení, že katolické církvi jsou blízké cíle občanského odporu: „Pokud církve podpoří občany v občanském odporu, bude pro stát obtížnější protestující diskreditovat a vykreslovat je jako potížisty, a tím je delegitimizovat. Není to příjemný pocit stát sám před kamerami a mluvit o tom, jak je klimatická krize zlá.“
Jiný kapitalismus
Německá aktivistka na setkání s jezuity opakovaně hovořila o tom, jak těžké je protestovat bez morální podpory, tedy například bez církve v zádech. „Média se mi vysmívají a zesměšňují mě jako dítě apokalypsy, lidé na ulici mě urážejí a kancléřka mě diskredituje jako megalomanského fanatika. Když sedím sama v policejní cele nebo mě odnášejí v bolestivých poutech, začínám mít pochybnosti.
I když jsem držela hladovku, psali jsme všem možným lidem, dokonce i z církve, a nedostali jsme skoro žádnou zpětnou vazbu. V takových chvílích se cítím opuštěná a přeji si solidaritu, kterou katolická církev hlásá ve svém sociálním učení.“
„Dokážu se vcítit do toho,“ uvažuje Bonaserová, „z čeho pramení strach a váhání zaujmout stanovisko, protože to znamená velké riziko. Mám také obavy o svou roli výzkumného pracovníka na univerzitě. Chci, aby moje práce byla vnímána jako objektivní, a bojím se, že ztratím důvěryhodnost nebo budu dokonce odmítnuta. Tento strach vidím u mnoha lidí a je reálný.
Existují důvody, proč mnozí novináři, kteří říkají pravdu, nedostávají zakázky a akademici, kteří používají drastická slova, již odešli do důchodu nebo s nimi federální vláda již nekonzultuje. Pokud se člověk vzbouří proti našemu destruktivnímu ekonomickému a sociálnímu systému, vystavuje se represím. To by nám však nemělo bránit v tom, abychom se postavili za to, co je správné.
Každý den dostává katolická církev příležitost znovu se více zasazovat o morální legitimitu naší společnosti. Katolická církev je největším a nejstarším aktérem, který se v minulosti zabýval hodnotami a může poskytnout právě tu morální legitimitu, jež je pro občany v občanském odporu tak důležitá.“
Nicméně mnohé z toho, co mladí aktivisté obhajují, je těžké přijmout už proto, že často není zřejmé, co myslí tím, když chtějí „jiný systém než kapitalismus, kterému jde jen o zisk“. Jak upozorňují ekonomové, kapitalismus není ve vlastním slova smyslu politický, ale ekonomický koncept, a dokonce jeho zaměření na zisk není jeho bytostnou charakteristikou, ale aktuálním cílem, který se prosadil přibližně v posledních sto letech.
Současné debaty tak znovu vracejí na kolbiště dějin myšlenky Michaela Nowaka, amerického teologa, ekonoma a politického filosofa, který zdůrazňoval, že demokratický kapitalismus stojí na třech pilířích: právním rámci a institucích, volném trhu a odpovědných jedincích.
Je nyní především na starších generacích, aby mladým lidem svým přístupem ukázaly, že jim není lhostejná budoucnost jejich dětí a vnoučat. A to včetně naslouchání jejich obavám a společného hledání udržitelných řešení.
Zdroj: Universum (redakčně upraveno)
Jistě, likvidace umění (polévaní obrazů), zvyšováním emisí zastavováním aut, bránění čisté (jaderné) energie, podpora CO2 zdrojů (plynové)
Když jsem vysvětlovat někomu z ciziny, co je hnutí Brontosaurus, bránil jsem tvrzení, že aktivisté – hnutí Brontosaurus pracují a dělají, aktivisté nepracují (hladovkou fakt světu pomůže) a škodí.