Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že kniha je obžalobou Boha a církve, není tomu tak. Autor v ní mluví o některých tabuizovaných duchovních tématech s notnou originalitou, která může být vítaným vytržením z našich všedních kolejí.
„Milý Bože, rád bych začal kletbou nebo nadávkou, která by mi brzy přinesla úlevu. Byl jsi takovým zklamáním, takovým podvodem v mém životě, že jsem, když jsem na to zcela postupně a v mukách přišel, si tě úmyslně přestal všímat.“
Těmito slovy začíná kniha Otrava Bohem německého psychoterapeuta, psychoanalytika, popularizátora vědy a spisovatele Tilmanna Mosera, který by se letos v červenci dožil 87 let.
Otrava Bohem vyšla poprvé v němčině v roce 1976 (Gottesvergiftung), letos v únoru jsme se díky nakladatelství Dingir dočkali jejího prvního vydání v českém jazyce. Velmi zdařilý překlad Jiřího Šamšuly a Jiřího Tenglera vám zprostředkuje kvalitní čtenářský zážitek. Pokud čekáte oddechové čtení na nedělní dopoledne, musím vás zklamat. Ovšem v tomto případě si troufám říct, že překvapující originalita textu pro vás může být dlouho očekávaným vytržením z vlekoucí se všednosti.
Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že kniha je obžalobou Boha a církve, není tomu tak. „Moserova kniha není knihou proti náboženství. Je to kniha proti zneužívání lidských emocí náboženstvím nebo tím, co se za náboženství mylně považuje.“ Tak publikaci ohodnotil v době jejího vydání žurnalista Hans Krieger v týdeníku Die Zeit. Zároveň podle něj Moser mluví o něčem, o čem se zcela běžně nemluví, totiž o tom, že Bůh neznamená pro mnoho lidí v určité fázi života nebo dokonce po celý život jen zosobnění lásky, spravedlnosti, soucitu, naděje. Naopak. Moser v souvislosti se vztahem k Bohu používá slova jako trest, ponížení, strach, úzkost, zavržení.
V Boží pasti
„Byl jsem s tebou jako v pasti: všichni pro mě důležití lidé neprojevovali žádné pochybnosti o tom, že existuješ, že je možné tě oslovit, že jsi plný porozumění, dobrotivý, spravedlivý, ‚milosrdný‘, i když na pozadí jsou ponuré tresty, z nichž nejhorší je však ztráta lásky či vztahu. Udělal jsi ze mě boží krysu, strachem poháněné zvíře v experimentu bez východiska. Uvázal jsi mě na řetěz špatného svědomí, věčné nespokojenosti se sebou samým, věčné nedostatečnosti před tvými požadavky.“
Autor dává průchod svému hněvu, vzteku, smutku, zoufalství. Viní Boha za jeho vysoké nároky na člověka a absenci slitování při jejich nesplnění. „Zakázal jsi toho na mně tolik, že mě nebylo již možné milovat. Tvé podmínky byly na mě příliš vysoké a nikdo jiný je nezmírňoval, protože od určitého bodu o tom již nebyla řeč.“
Ve vyrovnávání účtů s Bohem, si Moser opravdu nebere servítky. Přirovnává ho k dětské nemoci, vyčítá mu oběť jeho vlastního syna.
„Zvláštní, zvláštní – žádný z kazatelů nikdy nenabyl podezření, že možná nikoli s námi, nýbrž že s tebou není něco v pořádku, když jsi pro samou lásku k člověku nechal zabít svého syna. A nám ho podáváš k pití a k jídlu a – jak se říká – na usmíření…“
Moser si také stěžuje, že kvůli všudypřítomnému, a hlavně nezpochybnitelnému obrazu perfektního Boha, neměl možnost o svých pochybnostech s někým promluvit. A to ani se svými nejbližšími, kteří jím byli také nakaženi.
„Je skandální, když se rodiče za účelem výchovy s tebou paktují, berou si tě za pomocníka při zastrašování či zprostředkování fiktivního bezpečí…“
Ovšem i Moser bere Boha sem tam na milost.
„Je to právě tak skandální, jako když si tebou vládcové vypomáhají při podrobování svých národů. Ovšem tvé dějiny nejsou nic jiného než dějiny tvého zneužívání. Jsi výtvorem zneužívání lidských pocitů…“
Ke konci knihy však dochází k jistému zmírnění a uklidnění. Moser uznává, že k jiným lidem byl Bůh nejspíše laskavější a pokud ho oni takto potřebují k tomu, aby netrpěli, uznává to. V úplném závěru si odpovídá na otázku, čím nahradit Boha, respektive prázdné místo, které zbylo po jeho, troufnu si ten příměr, vyhnání. Je to dojemné, je to výzva.
„Zázračné vlastnosti, které sis pronajal pro sebe, opět naleznu u lidí. Když se dívám do lidských tváří, už nepociťuji žádnou ztrátu. A lidské tváře nahradí tvou tvář, protože ta tvá byla nelidská…“
Otrava Bohem je útlá kniha nabitá k prasknutí. Její přečtení vám tedy nezabere spoustu času, avšak o to více ho budete věnovat přemýšlení o ní.
Vycházím pouze z článku (knihu jsem nečetl), ale zdá se mi, že autor objevil jen polovinu pravdy, tedy zastavil se v půlce cesty. Je fakt, že mnoho “věřících” Boha nezná, vytváří si náboženství příkazů a zákazů – kladou nároky na sebe a především druhé. Následně buď upadají do sebespravedlnosti (a souzení druhých) nebo deprese skrupulí a pocitů neschopnosti a nedostatečnosti, naplnit ideál dokonalosti. Ale obojí je vlastně snahou “být jako Bůh”.
První část cesty ke pravdě je zbavení se iluzí o sobě, poznání své ubohosti, která není hřešením v tom, či onom, ale tkví přímo v jádru bytosti (např. pochopit rozpor – proč “chci”, ale zároveň “nechce se mi”). Toto je vlastně jakýmsi “dojít na dno” – tedy na dno duše, ale zároveň “být na dně”. A právě tady může začít opačný pohyb – od sebe k Bohu. Respektive od Boha k člověku. Jde o osvobození od egocentrismu – od svého já, které všechno posuzuje, soudí a odsuzuje (včetně sebe). Poznání Boha spočívá v paradoxu Boží lásky a milosti, která není jen velkorysým odpuštěním. Jde o poznání gigantické, neporazitelné, vševědoucí Lásky – která ví, co bylo, co je a co bude – ale je větší než jakákoli moje ubohost.
Existuje laciná milost kompromisů a lehkovážnosti (“všichni jsme jen lidi, tak co?”), ale také drahá milost. Člověku je Bůh nepochopitelný, pokud nepoznal Krista – toho, který se stal jedním z nás, ale především Krista na kříži. “Nikdo nemá větší lásku, než ten, který položí svůj život za své přátele”, řekl a udělal. Pro koho je Ježíš přítelem, u koho bydlí v srdci Trojjediný Bůh… – ten už nemá strach. Vstoupil totiž do pravé svobody – od sebe i druhých. Nemusí ani vědět, stačí, že důvěřuje.