Pokládáte si jako křesťané někdy otázku, co je to skutečná spravedlnost? Patříte k těm, kteří věří, že pozemská spravedlnost neexistuje, a upínají se k naději horského blahoslavenství? Anebo jste spíše přesvědčeni, že každý z nás má povinnost aktivně přispívat k tomu, aby se společnost, v níž žijeme, stávala spravedlivější?
Naše představa spravedlnosti spočívá v tom, že spravedlnost oplácí člověku v pozitivním i negativním smyslu podle jeho zásluh. Společensky nejrozšířenější je populární pojetí „karmy“, že člověku se vrátí to, co dobře, nebo špatně činí. Vcelku rozšířená je i představa, že spravedlivé a správné je to, co je spravedlivé a správné pro mě, a ne pro druhé.
Život je věčný zápas, a tak by byla škoda nechat ladem ležet všechno, co se dá zvednout, bez ohledu na to, komu to patří a jaké to bude mít výhody či nevýhody pro společnost. Jenže úsloví „karma je zdarma“ i to, že spravedlnost oplácí spravedlivě, jsou z hlediska prosté evidence nepravdivé.
Ptáme se: proč s tím Bůh nic neudělá?
Kdosi napsal, že dějiny jsou vlastně přehlídkou nespravedlnosti, a to zvláště k těm, kteří si to vůbec nezaslouží. Viděno lidskýma očima je Ježíšův život a život jeho učedníků hotovým spektáklem nespravedlnosti.
Ježíš, „Beránek bez poskvrny“, je po svém vystoupení neustále v hledáčku učitelů zákona, kteří ho chtějí, lidově řečeno, přistihnout inflagranti při páchání nějakého přečinu proti židovským nebo římským zákonům. Zákoníci připomínají moderní detektivy a forenzní specialisty, kteří pasou po jakémkoliv důkazu, že se Ježíš provinil a má být spravedlivě potrestán.
Jenže čím víc se o to snaží, tím jsou zoufalejší – a nejen to. Jejich svědomí jim ukazuje, že jsou to oni, lidé chybující, kteří přestupují Boží zákon a skoro vším dokazují, že mu vlastně moc nerozumí.
Je-li lidská spravedlnost často nespravedlivá, třebaže má být v právním smyslu „slepá“, je Boží spravedlnost ještě podivuhodnější.
Pachatelé nejstrašnějších činů občas utečou spravedlnosti. Člověk bez domova, který z hladu ukradne pár rohlíků, je považován za zločince, zatímco člověk, který vážně ubližuje svému partnerovi anebo dětem, odchází jen se symbolickým trestem. Občas se zdá, jako by spravedlnost nadržovala spíš pachatelům, než aby se zajímala o osud obětí. To všechno nemůže nechat člověka netečným. Ptáme se: proč s tím Bůh nic neudělá?
Jediná cesta je bojovat za spravedlnost
Kdyby byla Boží spravedlnost podobná té lidské, neobstál by asi nikdo z nás. Nejvážnější hříchy proti spravedlnosti totiž nespočívají v tom, že někdo něco někomu vezme, ale v tom, že se proviní proti lásce, že druhého připraví o naději, že v druhém rozkolísá jeho víru a z ní plynoucí postoje vůči druhým, vůči církvi i vůči společnosti, v níž žije.
Jak byste potrestali člověka, který připravil druhého – třeba svoji ženu, matku nebo dítě – o důvěru, o pocit bezpečí, o naději v dobrou budoucnost? Jak byste potrestali toho, kdo v druhém zabil jeho lásku, skrze kterou žil, rostl a v níž viděl smysl svého života? A jak by takového člověka asi potrestal Bůh, kterému ve vztahu ke všem lidem celého světa jde na prvním místě o to, aby člověk miloval a dal se milovat a aby v lásce věřil a dal se vírou obejmout?
Co mají křesťané dělat, když se setkávají s nespravedlností? Mnoho moudrých lidí dokázalo svým životem, že jediná cesta je bojovat za spravedlnost, stát na straně nespravedlivě ponížených a pokoušet se ozdravit prostředí, v němž by se dalo lépe a spravedlivěji žít. Jinak řečeno: snad z žádného jiného náboženství než z křesťanství neplyne větší potřeba spravedlnosti.
Když si myslíme, že Bůh netrestá toho, kdo si to zaslouží, aplikujeme přitom lidské, a tedy omezené vidění spravedlnosti. Bůh možná trestá nespravedlnost způsoby, které jsou nám neviditelné, avšak o to strašnější, ale které tomu, kdo ubližuje, zavírají dveře do Božího království. Nikdy není pozdě zkusit dělat věci jinak.
