Ve čtvrtek 24. října vatikánský sekretář Pietro Parolin a premiér Petr Fiala podepsali v Praze česko-vatikánskou smlouvu. Tento podpisy stvrzený mezinárodní dokument musí nyní projít parlamentem a získat podpis prezidenta. Právě během tohoto procesu se smlouva roku 2003 naposledy zarazila. Jaké je pozadí tohoto aktu a co smlouva zahrnuje? A v čem je problematická? Na to se v podcastu Týden bez filtru ptá Anežka Jakubcová historika Jaroslava Šebka, odborníka na mezinárodní právo Filipa Křepelky a právníka Jakuba Kříže, který se na smlouvě podílel.
Naposledy byla mezinárodní smlouva se Svatým stolcem s očekáváním tematizována v roce 2003, avšak její ratifikace selhala kvůli neschválení Poslanecké sněmovnou. Po více než dvacet let tak byl proces pozastaven, až nyní se smlouva v novém znění opět vynořila ve veřejném prostoru.
Papežský legát, vyslanec Svatého stolce Pietro Parolin, který v připraveném dokumentu zastupuje stranu Vatikánu, upokojuje případné obavy týkající se čerstvě podepsané česko-vatikánské smlouvy. Dle něj tento dokument neposiluje církevní privilegia, ale garantuje práva plynoucí z náboženské svobody. Jak komentuje generální vikář Ekumenické rady církví Petr Jan Vinš na Facebooku: „Smlouva se nijak netýká majetkových záležitostí a nezakládá žádná zvláštní privilegia pro (římsko)katolickou církev. Naopak, z těch garancí, které obsahuje, budou profitovat všechny církve společně. I proto Ekumenická rada církví podpis této smlouvy podpořila. netýká se majetkových záležitostí, míří k prospěchu všech církví.”
Za důležité milníky při připravování cesty této smlouvě historik Jaroslav Šebek jmenuje návštěvu České republiky papežem Benediktem XVI. v roce 2009. Hlava římskokatolické církve tehdy byla velmi příznivě přijata nejen tehdejší politickou reprezentací, ale rovněž širší veřejností. Vzájemné udržování mezinárodních vztahů pokračovalo navzdory chybějící smlouvě nadále, například návštěvou Vatikánu tehdejšího prezidenta Miloše Zemana, podotýká Šebek. Zřetelněji česko-vatikánská smlouva přišla na přetřes po jmenování Petra Fialy premiérem.
A co tedy nová smlouva přináší? K tomu se vyjádřil pro podcast Týden bez filtru arcibiskup Josef Nuzík. Dle něj přinese českým občanům především jistotu, že vztahy mezi Českem a Vatikánem jsou zřetelně a jasně definovány. Smlouva má smysl navzdory sekularizující se společnosti, Nuzík především vyzdvihuje rozměr spolupráce, k němuž smlouva vybízí. Připomíná tak myšlenky z proslovu Parolina. Česko-vatikánská smlouva se přirozeně nedotkne celého národa v každodenním životě, ale bude významná pro ty, kdo jsou ve styku s Vatikánem, třeba z pozice studentů.
Přesto není znění dokumentu neproblematické. Jako nešťastně formulovaný se Šebkovi jeví především článek 4, který se týká nejasnosti ohledně vymezení termínu zpovědního tajemství. S tím souhlasí také odborník na mezinárodní právo Filip Křepelka. Oba se také shodují na tom, že církevní představitelé tento bod i celý dokument musí srozumitelně vysvětlit.
Dle právníka Jakuba Kříže, který se na přípravě smlouvy podílel, tento bod smlouvy problematický není. Podává právnický výklad, upozorňuje na mezinárodní rozměr smlouvy a zásady z toho plynoucí. Smlouva především musí mezi sebou smířit právnický jazyk kanonického a vnitrostranického práva. Takto je potřeba udobřit také různé druhy mlčenlivosti, hned několik jich totiž najdeme už jenom v českém kanonickém právu. Pro zpovědní tajemství to ale podle Kříže problém není, to je jednoznačně stanoveno. Pro jiné typy tajemství platí, že je přihlíženo k právu České republiky. „Zvolila se legislativní technika, že se tajemství uzná za podmínek stanovených zákonem České republiky,“ vysvětluje Kříž. Pro Českou republiku se tak v tomto ohledu nic nemění.
Více v nejnovější epizodě podcastu Týden bez filtru.
Autor: Martin Strašák
