Dokud mi budou síly stačit, budu dál udílet hraběcí rady mladým lidem, že sebevražda je špatně a aby jí nekončili své životy. Budu tyto rady udílet tvrdohlavě a umanutě. Nestojí za to žádná holka, žádná maturita na podzim ani jakýkoli jiný neúspěch, píše Marek Orko Vácha v reakci na článek o sebevraždách, který vyšel na Proboha.cz.
Jsem autorem podcastu, v němž jsme s Renatou Kalenskou mluvili o tématu sebevražd, ze kterého cituje ve svém textu autorka článku Sebevražda je stále tabu. Církev nemá udílet hraběcí rady, ale šířit osvětu. Chci vás ujistit, že dokud mi budou síly stačit, budu dál udílet hraběcí rady mladým lidem, že sebevražda je špatně a aby jí nekončili své životy. Budu tyto rady udílet tvrdohlavě a umanutě.
Myslím na toho mladého muže, se kterým se na náměstí rozešla dívka a on pak šel cestou ven z města, jak po přímce, až k té skále a pak pokračoval dál. Říkám si, že, kdyby si během těch tří kilometrů třeba vzpomněl na moje hraběcí rady, možná by se zastavil. Myslím na těch pár studentů a studentek, které jsem třeba osobně neznal nebo znal málo, a pak skončili, jak skončili. Vždycky je to pro mě výčitka, co jsem ještě měl udělat víc nebo jinak.
Rovněž ve své knize Nevyžádané rady mládeži jsem apeloval na to, aby mladí lidé nekončili životy sebevraždou, že za to nestojí žádná holka, žádná maturita na podzim ani jakýkoli jiný neúspěch. Dostal jsem pak dva, tři maily, v nichž mi psali lidé, které jsem neznal, že jim to pomohlo v krizové situaci, kdy to bylo prý na milimetry. Nevím, dál jsem po tom nepátral, pokud by se mi však podařilo aspoň jednoho člověk od sebevraždy odradit, nepsal jsem to zbytečně.
V České republice si vezmou život každý den v průměru tři lidé, to mi přijde hodně. Pohřbil jsem pravděpodobně za život víc sebevrahů než mnozí katoličtí publicisté, všichni kněží je pohřbíváme, a snažím se obřad udělat co nejcitlivěji to jde. Nikdy nikoho neodsuzuji. Ani by mě nenapadlo někoho v takovéto situaci soudit, na to sedávám ve zpovědnici příliš mnoho let.
Ve zmíněném podcastu mimo jiné zaznělo: „rozdíl mezi mučedníkem a sebevrahem je v tom, že mučedník pohrdá smrtí, zatímco sebevrah pohrdá životem“. Ten citát není můj, řekl ho G. K. Chesterton v 19. století. Je to mistr paradoxů a všichni ví, co tím chtěl říct, a v tom podcastu to uvádím. Sám tam poté mluvím o depresích a zdůrazňuji, že rozdíl mezi depresí a smutkem je jako mezi rakovinou a rýmou, to je, tuším, citát Tomáše Halíka. Chesterton pak dál zdůvodňuje, proč se sebevrazi pohřbívali u hřbitovní zdi: nikoli jako vzkaz mrtvému, ale jako vzkaz živým: „Nedělejte to!“
Pokud mi budou síly stačit, budu tedy dál udílet své hraběcí rady a doporučovat mladým, že v určitých životních situacích je lepší Zane Grey než Goethovo Utrpení mladého Werthera, a bude mi jedno, co o tom budou psát další laskaví komentátoři.
Stanovisko Marka Orko Váchy je mi velmi blízké. Myslím si, že pokud jde sebevraždě zabránit, je třeba se o to snažit a nehledat zdůvodnění pro rezignaci. Akt sebevraždy by neměl být zlehčován nebo dokonce pozitivně prezentován. To může být to zrnko písku, které v rozhodnutí převáží.