Kniha Vzhůru srdce (Portál, 2023) nedávno obohatila český knižní svět. Kněz Petr Beneš nás v ní prostřednictvím krátkých textů vyzývá ke hledání a znovuobjevování Boží lásky i ceny mezilidských vztahů. Čerpá z hlubinného, nezměrného bohatství Písma a skrze komentování katolické tradice se dotýká bolavých míst dnešního světa.
Kniha drobných textů podobných jemnocitným kázáním – zjevně tak by se dala označit kniha Vzhůru srdce Petra Beneše. Úvodem nás tento římskokatolický kněz a redemptorista, v současnosti sloužící na pražských Vinohradech, vyzývá k četbě prohlášením, že: „Naše kultura stojí na textu.“ Zve nás tím a zároveň ospravedlňuje všechna svá další slova, jimiž prokazuje trvalý význam biblických knih.
Napříč jinak samostatnými a oddělenými texty prostupuje několik opakujících se motivů – tvořící a živé Boží slovo, naděje, láska a vztahy, svoboda či poznání. Tím je ukázáno na podstatné a rovněž na schopnost autora se s takto složitými, často vznešenými tématy zabývat.
Stěžejním motivem protínající Benešovy texty je však tradice. Autor jí připisuje veliký význam a sám přiznává, že pro některé její rysy (řád a opakování) má slabost. Pojímá ji z podobného zřetele, jakým ji nahlíží současná česká filozofka Tereza Matějčková:„V kontextu tradice nevytváříme stále něco nového, ale přetváříme se, stáváme se novými skrze staré.“
V tradici vidí Beneš zdravý proud, jenž oživuje vše kolem sebe, a poukazuje na naši odpovědnost vůči ní, spočívající v jejím novém zpracovávání. Tuto novost autor - a zde myšlenkově značně přesahuje citovanou filozofku - spatřuje v zodpovědném hledání živého vztahu k Bohu a lidem.
Vedle opakujících se motivů texty rovněž spojuje těžiště spočívající v krátkých úryvcích z evangelií, které autor zaplétá do proudu svých myšlenek. Vykazuje hlubokou znalost Písma, a přece jeho slova nepůsobí jako odborná disputace pro nejzasvěcenější, ani jako laciné poučování neznalých.
Ač jsem naznačil rozrůzněnost a volnost jednotlivých textů, přesto je pojí víc než řada motivů, totiž poklidný běh liturgického roku. Sám Beneš je přesvědčen, že řazení dle liturgické tradice má hluboký smysl. Vedle řádu liturgického stojí řád daný palčivými tématy současnosti. Beneš se domnívá, že úkolem dobrého kazatele je pokusit se tyto dvě roviny, často protichůdné a velmi obtížně spojitelné, sjednotit.
Pochybující čtenáře autor utvrzuje činem – sám je důkazem, že tato zdánlivě nemyslitelná kompaktnost je možná. Liturgický rok jeho texty prostupuje zcela nenásilně – jen jako jakási tenká, tichá linka. Zato velmi bolestně Beneš konfrontuje přítomný čas svého psaní s tím, co píše. Reflektuje především válku na Ukrajině.
Snaží se obezřetně a opravdově zvěstovat radostnou zvěst, aniž by banalizoval přítomné zlo. Netíhne k laciné náboženskosti, nýbrž věcným stylem vypovídá o živém a tvořícím Božím Slově – Ježíši Kristu.
Samotný titul knihy Vzhůru srdce v mnohém vystihuje texty, jež se pod ním skrývají. Jsou především radostnou zvěstí, radostným pobídnutím. Souběžně vyjadřují Benešovu ukotvenost v tradici římskokatolické liturgie a jeho osobní zápal naplňovat Boží království na zemi.