Není hříchem být přemožen smrtící bouří, hurikánem nebo hladomorem vyvolaným suchem. Člověk umírá jako oběť přírodní katastrofy. Podobně umírá sebevrah zlomen bouřemi odehrávajícími se v jeho nitru. Ve většině případů nemá v úmyslu urazit Boha, vystupovat proti životu, ale je poražen silou, které nedokáže čelit.
Po smrti profesora psychologie Radka Ptáčka se téma sebevražd na chvíli rozvířilo o něco více, než je obvyklé. Obecně však podle odborných průzkumů zůstává ve společnosti stále pro mnoho lidí tabuizovaným tématem, přestože, jak vyzývají odborníci, sebevražda by neměla být, či dokonce nesmí být tabu. Záleží ovšem také na způsobu, jakým jsme schopni o tomto tématu hovořit.
Mezi často šířené omyly patří například přesvědčení, že psycholog či psychiatr je z titulu svého povolání lépe připraven čelit sebevražedným náladám – a byl to asi špatný odborník, když nedokázal poradit sám sobě. Jiní se zase pozastavovali nad údajnou nezodpovědností vůči rodině, protože milující manžel a otec by něco takové přece svým nejbližším neprovedl.
V nedávném rozhovoru s jedním knězem také zazněl apel na mladé lidi: „Je to špatně, nedělejte to. Život je příliš krásný na to, abyste odsud odcházeli.“ Jeho výrok přitom potvrzuje nedostatek hlubšího vhledu a spadá mezi klišé, kterých kolem sebevražd panuje mnoho.
Sebevrah chce odstranit utrpení, ne život
Základní neporozumění spočívá v setrvale zakořeněném mýtu, že sebezabití je výsledkem svobodného rozhodnutí dotyčného. Podle emeritního profesora psychologie Georga Kerkhofa se v tomto směru nic příliš nezměnilo ani za 40 let od doby, kdy on sám studoval, jak dosvědčuje i nedávný průzkum. Derek de Beurs, mezinárodně uznávaný odborník na prevenci sebevražd, vyvrací mýtus, že osoba, která myslí na sebevraždu, si skutečně přeje smrt. Většina lidí v suicidální situaci nechce zemřít, ale chce uniknout nějaké situaci nebo svým myšlenkám. Chtějí odstranit utrpení, ne život samotný. De Beurs opírá svoje tvrzení nikoliv jen o vlastní přesvědčení, ale rovněž o mnoho realizovaných výzkumů.
Obdobně také o sebevraždě píše teolog Ronald Rolheiser, který se tomuto tématu dlouhodobě věnuje. Přirovnává sebevraždu k nemoci. Podobně jako rakovina, infarkt nebo mrtvice způsobí smrt člověka proti jeho vůli, platí tento mechanismus i pro sebevraždu. Nepředstavuje tedy akt svobodné vůle směřující k ukončení života, ale zoufalý pokus, jak ukončit nesnesitelnou bolest. Člověk se dostává do situace, kdy udělá cokoliv, aby ukončil utrpení, aniž by prvoplánově toužil zemřít.
Endogenní deprese, ale i další duševní onemocnění (např. bipolární porucha, posttraumatický syndrom, schizofrenie apod.) v kombinaci s dalšími příčinami vedou k situaci, kdy člověk nevidí jiné východisko než smrt. Mozkové funkce ovlivňující rozhodování a kontrolu chování v danou chvíli způsobí, že člověk, který se nachází v těžké životní situaci, nevidí jiné východisko. Uvádí se, že až u 90 procent lidí, kteří ukončili život sebevraždou, se objevovaly symptomy potenciálně léčitelných psychických problémů.
Sebezabití jako (přírodní) katastrofa
Rolheiser tvrdí, že sebevražda není z teologického pohledu aktem zoufalství, ale tragédií. Jako paralelu používá srovnání s přírodní katastrofou jako je například hurikán, bouřka, sucho. Bouře odehrávající se uvnitř člověka mají obdobnou povahu. Není hříchem být přemožen smrtící bouří, hurikánem nebo hladomorem vyvolaným suchem. Člověk umírá jako oběť přírodní katastrofy. Podobně umírá sebevrah zlomen bouřemi odehrávajícími se v jeho nitru. Ve většině případů nemá v úmyslu urazit Boha, vystupovat proti životu, ale je poražen silou, které nedokáže čelit.
Vyčítat sebevrahovi, že nebral ohled na své blízké, ale sobecky zvolil únik, svědčí o základním neporozumění tomu, co se odehrávalo v jeho nitru. Procesy probíhající v mozku navodí stav mysli, který není vysvětlitelný racionálně, nekoresponduje s životní realitou, přesto je sebevrah neochvějně přesvědčen, že nemůže jednat jinak. „Měla jsem pocit, že mě nikdo nemiluje, a i pokud mě miluje, bude mu lépe, když tady nebudu,“ vysvětluje jedna dívka svoje prožívání. Přesně takto se cítí mnozí ti, kdo mají nebezpečně blízko k sebevraždě. Světu bude líp, když zemřu. Právě toto myšlenkové schéma ukazuje na sebevrahovy pohnutky. Nejedná proti svým blízkým, proti životu, ale svůj akt chápe jako pozitivní rozhodnutí ve prospěch ostatních.
Jeví se vám to nesmyslné? Ti, kdo tyto stavy mysli přežili, přiznávají, že nedokážou vysvětlit, co toto jejich přesvědčení způsobilo. Někdy to může být skutečně neutěšená životní situace, nedostatečná láska rodičů nebo třeba domácí násilí. Nemusí jít ani přímo o fyzické násilí, i sofistikované psychický teror vede k tomu, že oběť ztratí schopnost soudit o sobě pozitivně. Zde máme vysvětlující rámec. Někdy ale tyto stavy mysli přepadnou i někoho, kdo žije uprostřed milující rodiny. Mozek si někdy s člověkem nepěkně zahrává.
Hovořit o pohrdání životem je nepochopením
Církev v minulosti uplatňovala proti sebevrahům sankce, odmítala jim církevní obřad a jako místo pohřbení byla volena nejdříve vyloučená lokalita, později oddělený prostor na hřbitově. Od 18. století se v souvislosti s rozvojem lékařských poznatků tento přístup měnil. Rozeznával se stav melancholie, mluvilo se o nepříčetnosti a rozhodující roli postupně hrálo stanovisko lékaře. Do kněžské hrobky v Praze na Olšanech byl pohřben také Karel František Průcha, pomocný biskup pražský, který spáchal sebevraždu skokem z okna. Dlouhodobě trpěl psychickými problémy, pravděpodobně těžkými depresemi, a proto se také již tehdy na jeho stav pohlíželo jako na nemoc. Katechismus katolické církve uvádí, že sebevražedné jednání je aktem, který odporuje lásce k životu, s tím, že těžké psychické poruchy, úzkosti nebo strach z různých příčin, snižují odpovědnost sebevraha. V praxi nebývají s pohřbem problémy, protože se i v církvi do povědomí vepsaly poznatky psychologických a psychiatrických věd.
Obecně se v církvi ví, že sebevrah se nerozhoduje cíleně a plánovitě, ale je spíše obětí svého psychického stavu v kombinaci s podmínkami, ve kterých se právě nachází. O tématu sebevražd by se nejen v ní mělo mluvit poučeně. Přesto čas od času lze narazit i na vyjádření postrádající empatii, což je dáno právě tím, že toto téma je stále tabuizované. Nedávno zaznělo v rozhovoru o sebevraždách z úst jednoho duchovního, že sebevrah si vlastně říká: „Lidé, vaše láska, kterou mne milujete, mi nestojí za to, abych s vámi dál byl.“ Sebevrah si nic takového neříká, on jen nemá síly na jiné řešení. Měli bychom na něj pohlížet jako na člověka, který chtěl žít, ale byl zavalen silnějším břemenem, jemuž podlehl. A zároveň se naučit přijmout paradox, že ten, kdo zvolil smrt vlastní rukou, ji nezamýšlel jako vzdor proti životu nebo pohrdání láskou, ale byl přemožen, stejně jako nás může porazit jiná vážná nemoc.
Pro ostatní platí především bdělost, k níž jsou obecně křesťané často vyzýváni ve smyslu duchovní bdělosti jako principu žití. Existuje řada varovných příznaků, které mohou okolí napovědět, že se děje něco vážného. Někdy se sice skutečně sebevrahům daří utajit jejich vnitřní boj natolik, že ani pozorné okolí nic netuší, zpravidla však různé náznaky existují. Pro komunikaci zásadně platí brát vážně, co druhý říká. Nikoliv šmahem odsoudit, že to, co říká, je hloupost a nemá žádný reálný základ, ale je nutné zamyslet se nad důvody. Hraběcí rady typu „Podívej se, je krásný den, jdi se projít,“ nepomáhají. Hodí se jen pro chvíle, kdy o nic nejde. Pokud někdo mluví o sebevraždě, nebo je z jiných náznaků patrné, že ji zvažuje, podpořte dotyčného, aby vyhledal pomoc. Pokud je to možné, nenechávejte ho osamoceného, informujte okolí, vyhledejte si další informace, využijte krizové linky. Jednat je vždy nejlepší volba.
Nelze míchat dohromady objektivní a subjektivní stránku činu. (Formální) hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího Zákona, z čehož vyplývá, že jednání, které není vědomé a dobrovolné, hříchem právě z tohoto důvodu být nemůže. Toto církev rozlišovala vždy, přítomno je to už v patristickém období, obšírně o něm hovoří sv. Tomáš (actus humanus x actus hominis), sv. Alfons z Liguori a další učitelé církve. K vývoji došlo v rovině právní a disciplinární (ustanovení ohledně církevního pohřbu pro sebevrahy), Boží Zákon se nemění.
Úkon člověka, který nevychází ze svobodné vůle (actus hominis), nepodléhá morálnímu zákonu a nemůže být člověku právem přičítán. To je i případ sebevraha, pokud „nerozhoduje cíleně a plánovitě“ (a do té míry, do jaké skutečně nerozhoduje cíleně a plánovitě): takové sebevraždy skutečně lze výstižně přirovnat ke smrti v důsledku somatické choroby nebo přírodní katastrofy.
Jinak řečeno, po objektivní stránce sebevražda je (materiální) hřích vždy, protože člověk nemá dominium nad vlastním životem o nic více než nad životem jiných lidí a jeho ukočením si uzurpuje něco, co náleží výhradně autoritě Boha, který je jediným Pánem života a smrti, který jediný může život dát a odejmout. (Dt 32,39)
Druhá věc je, že po subjektivní stránce sebevražda v mnoha případech – pravděpodobně ve většině případů – není přičitatelná a není tedy hříchem formálním, za který by dotyčný nesl vinu. Z toho důvodu také nelze u jednotlivých sebevrahů (ani u nikoho jiného) popírat možnost spásy.
Avšak, ačkoli lze uvažovat o tom, že velká část a nejspíš většina sebevražd není formálním hříchem v důsledku nepříčetnosti, přesto je zavádějící tvrdit, že nepříčetnost automaticky omlouvá všechny sebevraždy, že se sebevrah nikdy „nerozhoduje cíleně a plánovitě“ a že sebevražda nikdy není výsledkem svobodného rozhodnutí dotyčného.
Vezměme si například asistované sebevraždy, kde sebevrah (v zemích, kde je to dovoleno) musí projevit informovaný souhlas. V takových případech je třeba buď předpokládat příčetnost na straně sebevraha, nebo považovat tento souhlas za neplatný (a asistovanou sebevraždu za vraždu člověka, který o sobě není schopen rozhodovat).
A ještě jedna věc: odmítneme-li zdroje naděje a smyslu v lidském životě, pak nelze považovat za chorobný stav, jeví-li se nám lidský život jako beznadějný, nesmyslný a lebensunwert. Takový postoj je naopak důsledek, který logicky, racionálně a nutně vyplývá z nesprávné premisy.