Poslední kniha populárního kněze a autora duchovní literatury Václava Vacka nese podtitul Cesta k setkávání s Bohem. Autor v hutných větách usiluje o uchopení smyslu života. Odpovídá na otázky těch, kdo se odváží tázat po smyslu léta opakovaných náboženských rčení či bohoslužeb sloužených v rozpadajících se chrámech…
Boha nikdy nikdo neviděl a přece „naše představa o něm určuje, jak s ním mluvíme a jednáme". Ovlivňuje, zda se mu chceme podobat. Co od nás vlastně Ježíš očekává? Václav Vacek hovoří o modlitbě, zvláště o modlitbě Páně, o slavení neděle a Ježíšově hostině, o dalších svátostech a velikonočních svátcích. Na půdorysu tradičních milníků na katolické cestě životem ovšem rozehrává melodie, které čtenář důvěrně zná, ale nikdy si je nedával do souvislosti s vírou. Nebo alespoň ne v takové tónině.
Emeritní letohradský farář nabízí vlastně jednoduchý recept: „Čím déle jsme žili s rodiči a čím více jsme spolu mluvili, tím přesněji můžeme říci, co by nám v určité situaci poradili. Známe jejich zásady a postoje. S Bohem je to podobné – čím více známe názory jeho a Ježíše, tím přesvědčivěji se můžeme dobrat správného odhadu Božích plánů.“ Máme Bibli, včetně výkladu, můžeme se modlit, „konzultovat“ s Bohem.
Máme pokládat otázky, píše Vacek. „Bůh nás přece zve k rozhovoru: ,Vyslechneš-li mě, mohu tě učit, můžeš se dozvědět věci, na které bys sám nepřišel.´“ Možná právě tady pramení Vackova originální a inspirativní interpretace Bible, opřená o studium křesťanské biblistiky i židovských autorů a promýšlená v modlitbách i diskusích s přáteli. „Dobrá modlitba je dobrým činem, který má pohnout námi (ne Bohem) k dalšímu dobrému činu.“
Je rozdíl mezi naší „zbožností“ a zbožností, jak si ji představuje Bůh. „Od vyprávění Písma jsme se nechali odvést k pokřivené představě Boha, Ježíše a jeho následování. O Ježíši si děláme představu z výzdoby svých kostelů, z obrazů a soch, z barevných filmů a kýčovitých zpodobnění.“ Přitom Bůh k nám sestupuje, aby nám ukázal důstojnost lidství, aby nás vyučil lidskosti.
„Potřebujeme poznávat Ježíšovo myšlení, jeho úctu k životu, cit pro ušlechtilost a jeho vkus.“ Potřebujeme do hloubky pochopit, že „být lidským člověkem je největším úkolem a velikou ctí“. V této souvislosti také autor cituje výrazného českého teologa Antonína Mandla, který jako velký úkol naší doby zmiňoval nutnost osvobodit křesťanství od klerikalismu, ritualismu a legalismu.
Autor varuje před vyprošováním si přízně božstev, jako to dělali pohané, před představou, že je třeba božstva udržovat naživu a při síle obětmi. Ježíš od nás očekává, že se na každé setkání, na každé slavení připravíme, protože víme, ke komu přicházíme a kým pro něj jsme.
V kapitole o náboženských obětech Vacek píše: „Hospodin skrze proroky protestoval: ,Já od vás pro sebe nic nepotřebuji. Smilovávám se nad vámi, nechci od vás nějaké oběti, ale milosrdné jednání s druhými lidmi a tvorstvem…´“ Až po zkušenosti s přízní Boha, až když jsme ušli kus cesty v důvěře a v porozumění Bohu, můžeme bez vzpírání a s chutí říci první slova modlitby Otče náš, a teprve tehdy nám budou osvobozením, rozjasněním naší vlastní jedinečné cesty.
Půvab Vackovy knihy je právě v tomto inspirujícím vnímání světa kolem nás jako Božího obdarování. „Prvním zdrojem poznání je zakoušení Boží péče, ochutnávání darů života darovaného světa. Druhým je slovo Boží a třetím slavení přátelství s Bohem skrze svátosti.“ O tom všem Vacek ve své knížce píše a vždy čtenáře překvapí vyhmátnutím nečekaných souvislostí a významů.
Knihu je možné číst od začátku do konce, nebo si přečíst jen pár stránek jako inspiraci, jak slavit s rodinou neděli, jak se připravit na svátost smíření nebo jak druhým přiblížit velikonoční události. Pokaždé si čtenář s úctou a vděkem uvědomí, jakou sílu v sobě skrývá Ježíšovo poselství a jak pozoruhodně o něm dokáže Václav Vacek hovořit.
Autor: Josef Beránek
Zdroj: Universum