Podcast Bez filtru uvádí seriál, v němž se bude snažit otevírat bolestná témata, která provází život v katolické církvi. Ať už ty, které přichází z hierarchického fungování, anebo ty, jimiž se zraňujeme jako věřící laici navzájem. Mají jedno společné. Pramení z vůle pevně chránit katolickou identitu, nauku zakotvenou v katechismu nebo „Boží vůli“, ať už si takto pojmenováváme cokoliv.
„Vím, že jsem dobrý katolík, a taky vím, kdo dobrý katolík není.“ Dobře míněná rada, jasně formulovaný názor nebo i pouhý komentář na sociálních sítích. Často jednáme v dobrém úmyslu a podle svého nejlepšího přesvědčení, ale může nám při tom unikat, že zároveň mezi sebe stavíme zdi a navzájem se zraňujeme.
Kam se poděla empatie? Můžeme posuzovat druhé podle toho, jak žijí svůj život? A jak se na druhou stranu vyvarovat tomu, aby se z tolerance stala pýcha a patent na pravdu? Proč máme potřebu dělit se na konzervativní a liberální křesťany? Neztrácíme pod tíhou našich názorů a přesvědčení jeden druhého?
Nemusíme chodit daleko, abychom se setkali s názorovými boji a stavěním barikád na vlastní kůži. Svaté války neodkazují jen na významné historické události křesťanského světa. V současné době představují pojem, který v rámci katolické církve vyjadřuje často až nelítostný boj mezi lidmi s odlišnými názory, projevený nevhodnými komentáři a soudy vůči jiným věřícím i nevěřícím. Tyto spory se neodehrávají jen na sociálních sítích, jsou bohužel přítomny také v katolických rodinách.
Pojďme si skrze příběhy Jany a Evy otevřít některá zranění a pokusme se zamyslet nad tím, kde mají svůj původ, proč se mezi námi dějí a snad i nad tím, jak z nich ven. Příběhy těchto dvou žen nejsou detailním ani vyčerpávajícím popisem problematiky. Jsou spíše pomyslným oknem do situací, které jsme nazvali katolickými pastmi. Upozorňujeme na ně proto, že nám na církvi upřímně záleží.
Jana i Eva pochází z katolických rodin a i nyní jsou aktivně praktikující katoličky. Obě se však ve svém životě střetávají s lidmi, kteří se snaží změnit – někdy pokojně, jindy zaníceně – jejich názory. Jak se tyto pokusy podepisují na jejich životě? Právě na to se pokoušíme přijít v prvním díle naší nové talkshow.
Evin příbuzný je velmi zapálený katolík s tradicionalistickými názory. Kromě toho má i blízko k politickým konspiracím a dezinformacím. Jde však o dobrého člověka, který je aktivní v dobročinných organizacích a aktivitách. Eva jej vnímá jako horlivého člověka – jak v dobrém, tak v negativním smyslu.
„Je pro něho náročné třeba vidět v kostele člověka v riflích,“ uvádí Eva příklad toho, jak se její příbuzný brání přijímání změn, které přináší současné trendy. Konfliktní osobnost Evina příbuzného ovlivňuje atmosféru v rodině, neboť existují témata, o kterých se pro udržení rodinné pohody není možné v jeho přítomnosti bavit.
Jana naopak popisuje, že se často setkává s otázkami na partnerský vztah, neboť její partner Martin není katolík. Na rozdíl od svých nejbližších nevnímá Jana víru jako nejdůležitější část vztahu. Pro její okolí je to však nutná podmínka, bez které vztah nemůže fungovat, byť dotyčný může mít spoustu skvělých charakterových vlastností. Jana vnímá tyto názory jako omezené, avšak nikoho se nesnaží přesvědčit.
Jak se k této problematice vzájemných názorových konfliktů postavit? Určitě stojí za zmínku článek Pavla Hrubana právě o boji mezi konzervativními a liberálními katolíky. Autor navrhuje „kruhový“ model, uvnitř kterého stojí Ježíš Kristus coby hlava církve. Církev představuje Kristovo tělo. Uvnitř církve žije Duch svatý představující duši. Jednotliví křesťané se pak nachází blíže či dále od středu podle své osobní víry. To, že se někdo nachází dál od pomyslného středu, ještě neznamená nic špatného – každý jsme totiž na své vlastní cestě ke Kristu.
Vraťme se nyní k Janě, pro kterou není příjemné očekávání, že její partner přijme víru. Katolíci podle ní na jednu stranu vnímají víru jako dar, na druhou stranu ji chtějí někomu vnutit. Zároveň chápe slovo „věřící“ jako slovo se širším významem – Martin podle Jany není nevěřící, ale nehlásí se ke křesťanství.
Ačkoliv se Jana s těmito otázkami setkává poměrně často, toleruje je pouze u svých rodičů. „Oni se seznámili už jako věřící,“ vysvětluje, proč omlouvá jejich nátlak na Martinův obrat k víře. Nicméně sama vnímá, že názory jejích blízkých nepomáhají tomu, aby partner získal k církvi přívětivější postoj. Proto se snaží tyto odlišné názory neřešit a konečné rozhodnutí nechává na Martinovi.
Katolický kněz Michael Martinek vnímá tuto tendenci katolíků mluvit druhým do života jako přirozenou a podloženou historickými základy. Ve jménu božím mají tendenci bojovat za pravdu, což představuje větší nebezpečí než boj ve jménu svém. Katolíci se zároveň podle Martinka učí dialogu teprve chvíli, od synody.
I pro Evu je dialog důležitý. Ona sama se vnímá jako pokrokovou katoličku, nicméně se svým příbuzným si o těchto věcech nemůže promluvit, protože ačkoliv ona sama vnímá například papeže Františka jako příslib optimistické budoucnosti, její příbuzný tvrdí, že papež Benedikt XVI. byl odstaven záměrně, a Františka tedy neuznává.
Naším dnešním tématem jsou svaté války. Co když ale děláme to samé, když se snažíme prosadit názory, které vnímáme jako jediné správné? Jak v tomto případě postupovat? Eva nad těmito otázkami již nesčetněkrát přemýšlela, protože by nechtěla jít ve stopách svého příbuzného. Je velmi lehké sklouznout k netolerantnímu hodnocení a vnímání, proto musí být člověk neustále ve střehu.
Kněz Martinek k tomu uvádí, že jde bohužel o častou věc, která vychází z lidské přirozenosti – každý chce prosadit svůj názor. Je proto potřeba vzájemný dialog, ovšem s lidmi, kteří si sami osvojili základy diskutování. V návaznosti na to je třeba si položit otázku, zda se lze svatým válkám vyhnout. A pokud ano, tak jak jednat, abychom své blízké, byť názorové odpůrce, v životě neztratili?
Dle Martinka je v tomto ohledu klíčová autenticita víry, neboť ta spojuje jedince i s odlišnými názory. S tím souvisí již zmíněný synodální proces katolické církve, jehož snahou je zlepšit komunikaci uvnitř církve. Pokládá za důležité, aby všem názorům byla věnována pozornost a aby lidé na opačném názorovém spektru spolu mohli vést konverzaci. I sám papež František se nechal slyšet, že z umění dialogu v rámci synody by mohla těžit i sekulární společnost.
Snad se vyplní přání Jany i Evy, které spočívá v omezení těchto svatých válek nejen v jejich blízkém okolí. I když se svaté války mohou jevit v jejich případě jako neškodné, bylo by nejlepší, kdyby k nim vůbec nedocházelo.
Zpracovala: Kristýna Kohoutová
Nemyslím si, že se katolíci musejí učit synodě. Musejí se jí učit ti, kteří je do tohoto stavu podřízenosti a strachu dostali. Příbuzní této slečny byli celý život v něčem vychováváni a nedělají nic jiného, než že sdělují pravdy, které jim byly celý život vštěpovány. Že vztah a svatba s nevěřícím je méně hodnotná než s věřícím, že se věřící má přednost ve výchově dětí a v postojích, apod. Toto i jiné jim vštěpuje církev, to není z jejich hlavy ani to neukazuje na jejich velkou či malou víru. Je to znak poslušnosti, která byla vštěpována i pomocí strachu ( viz. nepokřtěné děti, sňatek bez katolického obřadu = život v hříchu apod.).
Citace z webu víra.cz :
“Určitě stojí za to poctivě hledat, jestli se do toho dobrodružství pustit právě s tímhle člověkem.” ´= dobrá rada webu.
Slib katolíka:
“Budu se upřímně snažit, jak to ode mě má víra vyžaduje, aby naše děti byly pokřtěny a vychovány v katolické církvi.” – A toto se týká i sňatku s evangelíkem.
Mladí pak řeší psychické problémy, které by bez církevní výchovy nenastaly:
“Toužím mít rodinu a manžela, který bude i věřící… Modlím se, aby se obrátil a začal taky věřit, ale stále nic. Do toho všeho ho ale miluji a chci s ním být… Jsem hrozně zmatená a trápí mě to. Podvědomě se dívám kolem sebe na úžasné věřící mladé lidi, někdy trochu závidím těm párům, kde jsou oba věřící… Nevím, co mám dělat…”
Takže dodnes jsou mladí manipulováni a je v nich vzbuzována nejistota. Není tedy divu, že někteří mladí nebo jejich příbuzní řeší, co říká a chce církev, ne to, zda jejich protějšek je ten pravý, či ta pravá.
Přestaňme si už něco nalhávat, je to součást učení, součást církevního práva.
Na “kruhovém modelu” není podstatné to, že je někdo blíž a někdo dál.
Podstatné je to, že jejich “vzdálenost” od Ježíše může být stejná, přesto přichází z jiných stran (a tím si jsou navzájem vzdálení).