Je zlé, když mám po třicítce a vdávám se až teď. Cítím se mizerně, že už dávno nejsem dvacítka a ještě stále nejsem ve vztahu. Můj život je o něco ukrácený, jestli se nevdám hned, jak to půjde.
Toto jsou věci, které nechci, abyste si po přečtení tohoto článku mysleli. Protože, samozřejmě, nejsou ani trochu pravdivé. V žádném případě se nesnažím říct, že když jste v určitém věku svobodní, měli byste zalézt do postele v depresi nebo zahájit lov na nevěstu či ženicha. Vdaná dvacítka není v ničem lepší než svobodná dvacítka a upřímně řečeno, kdyby se můj život vyvíjel podle mých vlastních plánů a přání, s hrdostí bych se začala ohlížet po partnerovi po třicítce. No dobře, možná i dřív, ale nebyl to pro mě důležitý životný milník.
Na druhé straně, svatba v brzké mladosti přináší i mnoho dobrého a tento článek píšu s myšlenkou na všechny, kteří se bojí požádat (nebo říct ano) a otálejí, ovlivnění kulturou. Kulturou, která káže všechno zažít, všechno vyzkoušet, udělat si hloubkový průzkum na trhu vztahů, otestovat každý “produkt” a až po zvážení “pro a proti” se rozhodnout udělat další krok. Ale samozřejmě je potřeba se ujistit, že existují zadní dvířka a že se dá a je kam vycouvat. Ve zkratce, naše kultura nám diktuje “užít si život” předtím než “skončíme v chomoutu”, v manželství, které nám prý vezme všechnu svobodu a zábavu. S čekáním nevědíc pořádně na co, se ale velmi neztotožňuji.
Protože mně právě svazek manželský svobodu přinesl. Ale asi to je právě proto, že jsem se nevdávala, protože “jsme museli”, ani protože jsem si myslela že “lepšího už asi nenajdu”, ani proto, že to byl můj největší životní cíl, ani proto, že mi tikali biologické hodiny, ani proto, že jsem se nudila a potřebovala jsem svůj život obohatit, ani proto, že jsem si neuměla představit a snést být sama. Ale právě proto, že jsem i přes mou spokojnost se svobodným stavem a velkým plánem do budoucnosti poznala chlapce, který stál za to.
Za to, abychom se vydali na cestu vzdávání se “já” ve prospěch “my” a za překonávání všech budoucích konfliktů. Chlapce, pro kterého jsem byla ochotná udělat závazek na celý život a vzdát se jiných možností, i kdyby v budoucnosti přišlo něco naoko lepší. A hlavně, kterého mi, věřím, vybral Pán Bůh. Rozhodnutí jít do toho jsem za první roky manželství ani jednou neolitovala. Proč jsem tedy spokojná s rozhodnutím vdát se ve dvaceti dvou letech?
Protože tehdy mě požádal o ruku.
A já věřím, že ho v tom vedl Pán Bůh, i když se mi to možná zdálo dost brzo. Manželství je pro mě ale určitě příležitostí na broušení charakteru a jsem opravdu ráda, že se už teď učím přemýšlet jinak.
Získání svobody
Manželství se často vykresluje jako ztráta svobody, ale naše realita byla úplně opačná. Získali jsme svobodu vytvořit si domov (plus mínus) podle vlastních představ (i když si to s rozpočtem mladomanželů vyžadovalo určitou kreativitu) a oddělit se od rodičů, získat prostor, kde můžeme kdykoli pozvat přátele a rodinu, a být k nim pohostinní, kde můžeme pracovat, odpočívat a žít podle našich představ. Máme svobodu spojit svoje síly a finance, objevovat svět a jet na místa, kde bych se sama bez ochránce vydat nemohla. Upřímně, máme radost i ze svobody od období hledání si partnera a neustálého napětí, abychom udělali dobrý dojem. (A.K.A od období, kdy se před chlapcem nemůžete objevit s vyrážkami na ksichtě natřenými zubní pastou.)
Nedostatek času vytvořit si vlastní komfort a upnout se naň.
Do manželství jsem nevstupovala s tím, že jsem se vzdávala vlastního bydleníčka a vkusu, který mi nejvíc vyhovoval, ani své kočičky, na kterou by byl můj budoucí manžel alergický, ani svého vlastního režimu a času, které musím odteď najednou někomu obětovat na pravidelné bázi. Po svatbě jsme si náš životní styl, zvyky, bydlení, uspořádání času vytvářeli s M spolu. Samozřejmě si to vyžadovalo pár kompromisů, ale nic nepředčilo radost z osamostatnění se a z nové kapitoly, kterou můžeme začínat spolu.
Čas zvyknout si na sebe navzájem.
Svatba pro nás s M automaticky neznamenala, že do roka budou následovat děti bez ohledu na to, jak brzo se vezmeme. Měli jsme, a myslím si, že ještě stále máme, dostatek času zvyknout si jeden na druhého, zkoumat, co způsobuje konfliktní situace, naučit se řešit je a vyhnout se jim v budoucnosti. Z pozorování mladých rodin vidím, že už samotné děti jsou obrovskou změnou v životě a proto jsem vděčná, že při chronické únavě a neustálém zatížení, které detičky ne jednou přinášejí, nebudeme muset nést břemeno vzájemného poznávání se.
Samozřejmě, děti v nás můžou vyvolat nové, doteď nepoznané chování a konflikty, ale jsem ráda, že jsme se dozvěděli o naší vzájemné agresivitě z hladu před tím, než se nám narodil potomek. A přirozeně, velkým plusem je i možnost děti mít v mladém věku, protože co si budeme nalhávat, biologicky to s námi ženami jde pomalu, ale jistě, dolů vodou.
Brzké osamostatnění a mnoho prostoru na rozvoj
U mladých lidí je velkým krokem k samostatnosti odchod na vysokou školu, ale pro mládež, jako jsem já, která studuje, co by kamenem dohodil a bydlí během toho u rodičů, není lehké dostat se do bodu, kdy se od mamky a taťky konečně odstěhujeme. Proto jsem vděčná, že naše brzké manželství způsobilo vypadnutí z rodného hnízda a hned po dvacítce jsem se musela naučit seriozně šetřit, platit účty, vařit (více-méně), péct, definovat si, co bude součástí mého života a co ne a také do čeho investuji svůj čas. V dnešním světě jsou “thirties new twenties”, ale já jsem ráda, že ve třicítce budu už v životě dál a nemusím se už učit, jak vyzvednu balík na poště nebo zaplatím za zdravotní pojistku.
Dva je víc než jeden a to platí i v otázce financí.
Čistě z ekonomického hlediska, jeden člověk má tendenci žít déle v podnájmu, dva si už můžou dovolit risk hypotéky aspoň na garsonku. Brzké manželství je signálem, že to spolu myslíme vážně, že nehrajeme sami za sebe, že oba šetříme a obětujeme všechno, co se dá, pro investici do lepší budoucnosti. Jako dva se dokážeme navzájem podržet, když má jeden z nás menší výplatu nebo větší výdaje a finančně je to o hodně stabilnější život. Samozřejmě, je nutné si dobře vybrat, s kým do tohoto společného “byznysu” půjdeme, protože rozvod je v mnohých ohledech, i v tom finančním, poměrně devastující.
Mnoho společné historie.
Na našem brzkém začátku společného života se mi líbí i množství zážitků a vzpomínek, které spolu stihneme vytvořit. Budeme součástí života toho druhého v období studijních konců a pracovních začátků, v období velkých misí, cestovatelských zážitků, objevování životní vášně, věřím, že i v období výchovy dětí, jejich vyslání z domova, překonávání krize středního věku, důchodu i v období, kdy pro nás vrcholem dne, bude vyzvednutí léků v lékárně.
Snaha o sebekontrolu, ne sebetrýznění.
Pro lidi jako my, kteří věří, že sex patří až do manželství, je období před svatbou dobrým tréninkem charakteru a sebeovládání, ale samozřejmě je důležité i jak dlouho toto období potrvá. Bible je v tomto jasná, i když se v ní nevyskytuje chození, které s sebou přináší torturu v biblických časech nepoznanou. Poznávat se a rozhodnout se správně je nesmírně důležité, ale natahování času způsobené nerozhodností nebo zbytečnými obavami čistotě před manželstvím jistě neprospějí.
Samozřejmě, téměř vše se odvíjí od rozhodnutí, jakého člověka si do manželství vybereme a jak moc jsme ochotní fungovat v týmu. A ani kdybychom si vzali nejdokonalejší bytost ve vesmíru, svatba v mládí není nic lehkého. Bylo to pro mě těžké zažít tolik změn najednou; ukončit bakalářské studium, začít pracovat, přestěhovat se a do toho připravovat svatbu. Také není lehké přizpůsobovat se a vzdávat se svých cílů v prospěch toho druhého. Jestli se vezmou příliš mladí lidé, můžou se změnit natolik, že jejich cesty naberou úplně jiný, možná i neslučitelný směr. Já mám ale radost z muže mojí mladosti a z brzkého startu v našem společném maratónu.
Autor: Katarína Pončáková
Zdroj: leaderxpress.cz
