Teolog Michal Plos se zabývá vztahem teologie a magických praktik. Magie a křesťanské náboženství mají podle něj společné kořeny, koexistují vedle sebe, navzájem se doplňují a v některých oblastech všeobecné zbožnosti se dokonce prolínají jako podmínky jedné a téže katolické víry. Blíže o tom hovoří v rozhovoru se Zdeňkem A. Emingerem.
Vaše disertační práce, která má výborné reference, měla poněkud nezvyklé téma – teologie magie. Mohl byste ve zkratce říct, co si pod tímto souslovím můžeme představit?
Z mého pohledu je teologie vědou podstaty života, dává rozměr všemu, co člověk dělá a posouvá ho k celistvosti žití – bytí. Pokud magie byla odjakživa součástí lidství, ani v teologii nemůže být opomenuta. Teologie, jako věda podstaty života, může tedy porozumět i podstatě magie.
V čem je teologický pohled na fenomén magie odlišný od pohledu religionistického?
Nakolik se odvážím říci k religionistice, tak ta přistupuje k předmětu nebo objektu svého zkoumání popisně, nesnaží se hodnotit. Proto potřebuje mít k ruce další aparáty a poznávací disciplíny, jako je psychologie, filosofie, sociologie, apod. Teologie jde do podstaty toho, co chce poznat, dokáže zprostředkovat přímou zkušenost a jít tak daleko, do jaké míry je to možné a do jaké míry je jí (náboženskou autoritou) dovoleno poznávat. S ostatními disciplínami ale komunikuje na partnerské úrovni. Svět vědy se stále blíží k tomu, co sama teologie již zkoumala a znala – člověku v nejrůznějších projevech, člověku vztaženému k přesahu. Proto je teologie v tomto stále se specializujícím světě jaksi osamocena. Mnozí dnes mají za to, že teologie je zkostnatělá berla církevního stavu, proto se o ní až tak mnoho lidí nezajímá. Opak je však pravdou.
Magie byla a je v určitém ohledu součástí mnoha náboženství. Jak je chápána v dějinách církve a v hlavních teologických proudech?
Postoje církve k magii byly vždy hraniční. Krátce, zhruba do 16. století, zde byl rozdíl mezi venkovskou a městkou křesťanskou kulturou, a tedy i vírou. Venkovská byla více zaměřena na tradice předků a rituální praktiky, které bychom s klidným svědomím mohli nazvat magickými. Vývoj městské a velkoměstské víry měl větší potenciál být ovlivňován teologickými školami, které se mnohdy ve vymezování magie příliš neshodovaly. Víra měšťanů se cítila být více „poučena“ než víra venkovanů, což také mnohdy vedlo i k věroučnému rozdílu.
Nakolik je nám známo, církev ovšem zřejmě vždy dokázala rozlišovat mezi „magií zakázanou“ a „magií dovolenou“. Těmito přístupy zamíchal novověk, který středověký náhled na magický svět poněkud roztříštil. Tato změna náhledu ale nikterak nezměnila „magické vnímání světa“ vpravdě ani dnešních křesťanů. Nejblíže k pozitivnímu vnímání magie v církevním prostředí měly školy křesťanského platonismu a mystické teologie.
Můžeme přítomnost magického např. v liturgii či svátostech chápat jako křesťané pouze metaforicky, nebo reálně?
Pokud nějaký věřící vnímá liturgickou událost jako součást romantického magického večera ve společenství s ostatními páry, pak je tato metafora na místě. Druhou věcí je, do jaké míry věřící chápou proměnu vína a chleba na Krev a Tělo Kristovo. Jestliže chápe tuto proměnu jako reálnou, skutečnou, překračují hranice nám známého viditelného světa a vydávají se po stopách světa příštího. Příští svět ovšem nikdo ještě neviděl. A víra ve skryté už není víra metaforická. Například velice zjednodušeně řečeno, pokud se věřící v okamžiku oltářní proměny dotkne škapulíře, v němž nosí špetku posvěcené soli a úlomek kosti nějakého svatého, pak lze tento akt považovat za magický. Tj. ke svátosti byla přidána církevně dovolená svátostina s magickým obsahem. Tento prastarý křesťanský způsob víry je i dnes reálný a stejně přijatelný. Moderní chápání víry ovšem zasadilo tyto a podobné způsoby uctívání do temnoty.
Vstup na pláně jiných světů
V křesťanském a židovském prostředí lze pozorovat historický zájem o magii. Čím nejvíce magie křesťanské a židovské učence přitahovala?
To je různé. Zájem o magii, ať už židovsko-kabalistického nebo křesťansko-platonského typu je vždy otázkou individuální. Obecně lže říci, že přitažlivost magie, jakožto nástroje, který umožňuje vstup na pláně jiných světů, není v pouhé zvídavosti, jak se mnohdy mylně uvádí, ale zejména ve snaze překonat úděl smrti, jaksi rozpoznávat smysl údělu vlastní existence a být součástí většího celku, který je nad námi všemi. Ovšem musíme také říci, že mnozí na této magické stezce odvahy upadli do „nenormálního“ stavu.
Magie a magický se staly nadužívanými pojmy, které si dokonale osvojil byznys. Magické zlepšení čehokoliv dnes slibuje kdejaký výrobek. Čím bychom se mohli v dějinách magie vůbec inspirovat?
Užívání pojmu magie v čemkoliv, co napomáhá marketingovému prodeji, lákání na kouzlo proměny, kterou chce přeci každý…. o tom pravá magická práce není. Magie jakožto praktika se mnohdy užívá jako pomocný nástroj k dosažení transcendentního cíle. Může být přidružena například k alchymii, nebo k astrologii, kabale apod. Magie v obecném slova smyslu znamená dlouhodobý proces proměny, v němž překračujeme práh tohoto světa a vstupujeme do světa jiného. Zde se marketing od magické praxe existenciálně odlišuje. Dějiny magie jsou tedy, dalo by se říci, dějinami uskutečňování lidství. Podotkněme, že magie a náboženství nemusí být v zásadě odlišné, mohou se propojovat a budovat společný obraz toho, co lidstvo odjakživa hledá – věčnou nesmrtelnost.
Lze velké biblické zázraky i malé zázraky všedního dne v něčem považovat za magické?
Výklady biblických zázraků našich velkých křesťanských církví jsou prakticky nemagické, usilují o zprostředkování dostupného obecného obrazu, který by mohl být použitelný pro všechny věřící. Magické výklady biblických textů samozřejmě také existují, avšak používají se v rámci různých uskupení, která jsou zaměřena více individuálně. Tyto výklady se mnohdy v našich křesťanských obcích velice úzce prolínají. Malé zázraky všedního dne souvisí s vnímáním kvality Boží vůle, s výběrem naší cesty a nutnosti konat v rámci vlastních možností, kterých nemůže být nikdy více.
Součástí magie jsou rovněž démoni, temné síly, čarodějnice. Část dnešní kinematografie tahle témata zpracovává do podoby fantastických příběhů. Mohou filmy s magickou tematikou diváka nějak ovlivnit?
Dokáží filmy zprostředkovat magický zážitek? Samozřejmě, dobře promyšlený film s magickou tematikou, probouzí v divákovi to, o čem jsme hovořili výše – touhu po přesahu, touhu vymanit se z všednodennosti, být součástí svého vzletného, vnitřního já. Člověk není pouze tvor materiální. Naopak usiluje i o vlastní uskutečnění, které je dnes velice snadno pošlapáváno přebujelou materialističností, která nám našeptává, co všechno potřebujeme. Dobrý film s magickou tématikou dokáže zprostředkovat vidění světa, které není za běžných okolností možné. Alespoň pasivně a symbolicky, tedy iniciačně. Jestliže se člověk dobře ztotožnil s filmovou rolí, po ukončení filmu by měl odcházet„proměněn“. Dobrý film je přechodový rituál.
Vaši práci vedly dvě významné osobnosti, doyen české psychologie profesor Milan Nakonečný a česko-římský teolog prof. Karel Skalický. Co jste si z této spolupráce odnesl?
Oba profesoři mají výjimečný dar. Jejich řeč má zvláštní působnost, a proto i každé setkání s nimi má svoji osobitou dimenzi. Co předávají, není nikdy prázdné, a tím se vymaňují z všednodenní formality, každé jejich slovo má svou váhu, podloženou hlubokou celoživotní zkušeností. To je ta jejich velikost, kterou já považuji za skutečně vzorovou.
