Plánovaný přesun protidrogové agendy z Úřadu vlády pod ministerstvo zdravotnictví může pro laika působit jako technická změna. Podle Matěje Hollana, ředitele Asociace poskytovatelů adiktologických služeb, se tím ale může rozpadnout unikátní a funkční systém, který u nás vznikal od devadesátých let a stojí na spolupráci zdravotníků, sociálních služeb, terénních pracovníků, samospráv i neziskových organizací. Mezi nimi mají své místo také církevní poskytovatelé. „Jsme nevládní organizace, ale zajišťujeme službu, kterou si od nás stát objednává,“ říká Hollan.
Proč by měl běžného laického návštěvníka kostela zajímat přesun protidrogové politiky z Úřadu vlády pod ministerstvo?
Protože se to týká i lidí, se kterými církevní organizace denně pracují. Katolické charity, Slezská diakonie a další podobné služby jsou v téhle oblasti důležitou součástí pomoci. Pracují se závislými lidmi, s jejich rodinami, s lidmi bez domova, s dětmi, které nemají jednoduché zázemí.
Když mluvím o síti služeb, nemyslím tím jen specializovaná adiktologická centra. Patří do ní nízkoprahová zařízení, terénní práce, sociální služby, práce s rodinami. Církevní organizace v tom mají velkou roli. Charita má širokou síť služeb a pro řadu lidí je první institucí, která je neodmítne.
„Zdravotníci terénu nerozumějí. Mají tendenci vidět závislost úžeji, víc přes represi“
Vláda mluví o efektivitě. Vy mluvíte o likvidaci systému. Co se podle vás ve skutečnosti může rozbít?
Rozbít se může stabilita, koordinace a dotační řízení. Dnes je ta síť ukotvená na Úřadu vlády a funguje kvalitně. Umí propojovat sociální práci, zdravotní péči, prevenci, data, terén a samosprávy. Jsme na evropské špici v boji proti HIV a závažným formám žloutenek. Závislost ale není jen otázka ambulance nebo nemocnice.
Zdravotnictví umí nemocnice a ambulance. To je v pořádku, ale nestačí to. Práce s klientem v terénu, nízkoprahové služby, sociální stabilizace, návrat člověka do běžného života, to je úplně jiný typ práce. Zdravotníci tomu často nerozumějí, protože k tomu nejsou vedeni. A máme i historickou zkušenost s tím, jak se na to ministerstvo zdravotnictví dívá.
Často nesouhlasí s úspěšným modelem, který se u nás za ta léta vytvořil. Má tendenci vidět závislost úžeji, víc přes léčbu, někdy i přes represivní pohled. Jenže český systém stojí právě na tom, že se potkává zdravotní, sociální a preventivní práce.
Mluvíte o tom, že systém na Úřadu vlády umí sbírat data. Proč je to tak důležité?
Protože bez dat stát neví, co se děje. Dnes existuje velmi dobře fungující středisko, které monitoruje oblast závislostí. Sbírá informace ze služeb, z terénu, od dalších institucí. Sleduje tabák, alkohol, hazard, nelegální drogy, nové látky, digitální závislosti. Důležité je, že umí včas zachytit, když se ve společnosti něco mění. Nečeká se, až problém dorazí do nemocnic nebo do statistik kriminality.
Díky datům může stát dělat politiku, která má oporu v realitě. Máme důvodnou obavu, že na ministerstvu zdravotnictví se tenhle akcent ztratí. Ne že by tam nebyli schopní lidé, ale mají jiný pohled a jiné priority. Když se data přestanou vyhodnocovat v celé šíři, bude stát reagovat pozdě.
Takže podle vás nestačí, aby závislosti řešilo jedno ministerstvo?
Ne.Závislost se neodehrává jen v těle. Člověk může mít duševní nemoc, dluhy, ztratit bydlení, rozpadne se mu rodina, přijde o práci. Někdo potřebuje léčbu, někdo sociální rehabilitaci, někdo bezpečné bydlení, někdo všechno najednou. Když to zavřete do jednoho rezortu, ostatní části problému začnou mizet.
Používáme pro to slovo rezortismus. Každé ministerstvo vidí jen svůj výsek. Zdravotnictví vidí pacienta, sociální systém klienta, policie riziko nebo pachatele, školství žáka. Adiktologie vznikla jako multidisciplinární obor právě proto, že jeden pohled nestačí. Je to nelékařský obor na lékařské fakultě, což je samo o sobě zajímavé. Medicínu potřebuje, ale medicínou nekončí.
„Když to zavřete do jednoho rezortu, ostatní části problému začnou mizet“
Část veřejnosti si řekne, že neziskové organizace teď hlavně brání své peníze. Jak na to odpovídáte?
My jsme nevládní nezisková organizace, to je pravda. To je i církev. Ale zajišťujeme službu, kterou si od nás stát na základě zákona o sociálních službách objednává. Od devadesátých let se tady vytvořil model, v němž velkou část těchto služeb neprovozuje přímo stát, ale specializované organizace. Stát si je objednává, financuje, kontroluje a opírá se o jejich odbornost.
Není to tak, že by si někdo založil neziskovku a teď se držel dotací. Bez těchto služeb stát velkou část práce vůbec neumí udělat. Nemá lidi v terénu, nemá vztahy s klienty, nemá tu zkušenost. Když se na to díváme takhle, nejde o obranu nějakého sektoru. Jde o to, aby stát nepřišel o nástroj, který sám potřebuje.
V církevním prostředí se o závislosti někdy mluví jako o selhání vůle nebo morálky. Má takový jazyk podle vás v něčem pravdu?
Nějaký prvek osobního selhání tam být může. Člověk ve svém životě dělá rozhodnutí a některá ho mohou vést špatným směrem. Tomu rozumím i z křesťanského pohledu, protože v církvi se pohybuji dlouho. Problém začíná ve chvíli, kdy u toho skončíme. U mnoha lidí je za závislostí trauma, často z dětství. Někdo prožil obrovské utrpení a droga nebo alkohol mu začaly sloužit jako únik.
Když takovému člověku řeknete jen to, že morálně selhal, nepomůžete mu. Spíš mu zavřete cestu k pomoci. Mimoto v české protidrogové politice dlouho působil národní koordinátor Jindřich Vobořil, člověk s teologickým vzděláním a křesťanskými hodnotami, který zároveň prosazoval racionální a na datech založený přístup k závislostem.
Nejkratší a nakonec i nejlevnější cesta pro společnost je dostat člověka k pomoci co nejdřív. Sociální rehabilitace, léčba, práce s rodinou, stabilizace bydlení. Když se člověk může vrátit do systému, je to lepší pro něj i pro všechny ostatní. Závislosti jsou silně provázány s bezdomovectvím. Pád na dno může být totiž strašně rychlý. Ztráta zaměstnání, rozvod, nemoc, duševní porucha. Když se potká několik špatných věcí, člověk může být na ulici velmi rychle, i když předtím studoval vysokou školu nebo normálně pracoval.
U bezdomovectví hrají často roli duševní onemocnění. Schizofrenie, deprese, různé poruchy, které člověku vezmou schopnost fungovat v práci a udržet vztahy. Společnost ho pak vyloučí, často ne proto, že by někdo chtěl být krutý, ale protože s ním neumí zacházet. Na ulici se závislost rozvíjí skoro vždycky. Někdy je příčinou pádu, jindy jeho následkem. Člověk žije v prostředí, kde je droga nebo alkohol dostupný, kde je zima, stres, strach, samota. Církevní služby jsou důležité právě tím, že těmto lidem nabízejí oporu ve chvíli, kdy je ostatní instituce už nechtějí nebo neumějí podržet.
Církev má silný jazyk pro vinu, odpuštění, naději a nový začátek. Dá se tenhle jazyk propojit s odbornou péčí?
Ono je to hodně individuální, zvlášť v české společnosti. O víře a jejím zapojování do uzdravování se tady mluví jinak než třeba v Německu nebo Polsku. To jsou společnosti založené na křesťanství a vysoké desítky procent lidí se tam identifikují jako křesťané, katolíci nebo evangelíci. U nás je to jiné, souvisí to s tím, že jsme výrazně sekulární společnost. Zároveň jsme ale duchovní společnost, spiritualita je tady výrazná jako všude jinde, protože v podstatě každý člověk je nějak spirituální.
Někdo hledá smysl přes náboženství, někdo přes rodinu, někdo přes vztah k přírodě nebo přes zkušenost, že ještě může začít znovu. V procesu uzdravování je tenhle rozměr často přítomný. U člověka, který nese těžké trauma, nestačí jen technická intervence. Potřebuje odbornou péči, ale někdy také jazyk, který mu pomůže pochopit vlastní příběh. Církev může být v tomhle silná, když nebude nahrazovat terapii a medicínu.
„Tváříme se, že největší hrozba přichází zvenčí, přitom alkohol je v českém prostředí všude“
Zároveň, a to může být zvláštní, je v křesťanství silně přítomné víno. Co to říká o našem vztahu k drogám?
Ukazuje to, jak kulturně podmíněné naše vnímání drog je. V křesťanství máme víno, ke kterému se váže liturgie, symbolika a tradice. Kdyby šel Ježíš trochu na východ, tak tady třeba neproměňujeme vodu ve víno nebo obecně neproměňujeme víno v krev. Jinde by to mohla být jiné látky, jako konopí, houby, nebo něco dalšího. Náboženství a látky měnící vědomí spolu v dějinách často nějak souvisely. Proto mi vadí jednoduchá stigmatizace nelegálních drog.
Alkohol je v naší společnosti legální a kulturně přijatý, ale způsobuje obrovské škody. Přitom se pořád tváříme, že největší hrozba přichází hlavně zvenčí, od nelegálních látek. Církevní prostředí by si to mělo umět připustit. Když se mluví o závislostech, nemůžeme mluvit jen o pervitinu, heroinu nebo kratomu. Musíme mluvit i o alkoholu, protože ten je v českém prostředí všude.
Jaké nové závislosti podle vás česká společnost podceňuje?
Celkově se na nás valí nové látky a nové typy rizik. Kratom, nové kanabinoidy, HHC a podobné produkty, nové nikotinové výrobky a kofeinové produkty. A vedle toho digitální závislosti, kterým se teď také věnujeme mnohem víc. Tady bude potřeba pracovat s komunitami, školami, rodiči, místními organizacemi.
Nestačí vydat centrální zákaz a myslet si, že je hotovo. Musíme vědět, co se děje mezi dětmi, v rodinách, v konkrétních regionech. Vznikají k tomu dobré materiály i lokální iniciativy. To je přesně typ práce, který potřebuje koordinaci. Pokud se systém rozbije ve chvíli, kdy přicházejí nové formy závislostí, budeme zase jen dohánět škody.
Matěj Hollan je bývalý náměstek primátora města Brna pro kulturu, sociální věci a dopravu. Nyní působí mimo jiné v oblasti snižování rizik závislostí jako ředitel Asociace poskytovatelů adiktologických služeb.
