V jaké době a společnosti se nacházíme? Tuto složitou otázku se snaží rozklíčovat ve své knize Hraniční doba Dirk de Wachter. Již z názvu je patrné, že stav současného světa považuje za přelomový a poukazuje na jeho četné hluboké problémy, avšak nepřichází s přesvědčivými návrhy jejich řešení.
Text Hraniční doby (Portál, 2023)uvádí do temných zákoutí současné doby. Přesněji do někdejších zákoutí, z nichž se staly výsadní proudy společenského žití. Přesně v tomto duchu totiž autor filosoficky obhajuje rámec své práce, jenž přebírá od Richarda Rortyho a spočívá v údajném, pro postmodernu charakteristickém přesunu někdejších okrajových jevů do popředí. Kniha s důtklivostí, nesmlouvavostí a značnou mírou obav kriticky hodnotí současnou západní společnost a sleduje, co se v ní v posledních desetiletích výrazně proměnilo.
Belgický psychiatr Dirk de Wachter není na české bibliografické scéně zcela neznámý. V roce 2021 vyšla též v nakladatelství Portál jeho mladší sbírka úvah Umění být nešťastný. V Hraniční době ovšem omezuje svou profesi na minimum: patrně se promítá pouze do metody, k níž se v knize uchyluje. Předpokladem mu je nárůst hraniční poruchy osobnosti a jejích jednotlivých příznaků. Každému z nich věnuje jednu kapitolu a zjišťuje, nakolik jsou ve společnosti rozšířené.
Vzato z širší perspektivy, zřejmě nejpřínosnější na Hraniční době je podání popisu současného stavu světa. Wachter neslovíčkaří, nezjemňuje, reflektuje vyvstávající problémy bez servítek. Současně kniha slouží jako sonda do belgických i nizozemských reálií, Wachter se totiž rozhodl dílo zpracovat útržkovitě, respektive je výběrem různých autorových úvah, poznámek a črt. K nim je přidáno nadměrné množství citací a právě i řada výtažků z belgického či nizozemského tisku a výroků tamějších odborníků. Vedle nich čerpá Wachter z francouzské i německé literárně-filosofické tradice, text je lemován myšlenkami Emmanuela Levinase a prostoupený citacemi Michela Houellebecqa.
Mozaika bez pointy
Ona roztříštěnost textu působí však spíše na škodu. Knize chybí jasná nit, jež by dotáhla poselství textu (tedy analýzu současné západní společnosti) do konkrétnějších závěrů. Čtenáře může rovněž útržkovitý styl zahltit. Text je roztěkaný, nesystematický a především mnohdy nedořečený. Autor nejednou načrtne úvahu, která se zdá pro téma knihy stěžejní, avšak následně ji opustí a už se k ní nevrátí.
Hned na několika místech působí vyznění problematiky nepřesvědčivě. Namátkou na jednom místě Wachter používá jako argument příjemnějšího života v minulosti, kdy běžný člověk věřil v Boha, jistotu člověka v tom, co jej čeká. Jinde vysvětluje únavu a stres pracovního týdne údajně bujarými víkendy, vždy napěchovanými takovým množství zážitků, že v následujícím týdnu následuje naprosté vyčerpání. V neposlední řadě je nepřesvědčivost ojediněle způsobená zřetelným nerespektováním pravidel výzkumu. Wachter totiž vyvozuje následky týkající se sledování televize a sedavého způsobu života odkazem na jedinou (australskou) studii.
Na pováženou je i reálná informační hodnota knihy. Její nizozemský originál totiž pochází z roku 2012 – od té doby se mnohé pochopitelně pozměnilo, především v digitálním světě. Kniha je dnes přínosná jako svědectví jakéhosi počátku nové doby, která je hraniční, možná právě proto, že současná společnost zjevně žádné pevné hranice neuznává.
Některé Wachterovy pesimistické vize jsou varovné, jiné dnes již úsměvné, třeba ta týkající se rozhovoru pro jakýsi belgický deník prostřednictvím distanční formy přes Skype. Autor jej totiž popisuje se značným neklidem. Výstřednost takové komunikace ovšem dnes nahradila naprostá samozřejmost. Od dob koronavirové pandemie je taková praxe naprosto běžná.
Permanentní teď
Hraniční doba je vedle povšechné analýzy soudobé společnosti působivá konkrétními postřehy, ať už samotného autora, nebo jiné citované osoby. Za zmínění stojí několik z nich: Dnešní společnosti chybí hloubka a žije v permanentním „teď“. Chybí základní důvěra v sebe i druhého. Z tužeb, těšení se a čekání se staly staromódní pojmy – vše se má vyřešit instantně a okamžitě. Máme strach, že nám něco uteče, něčeho se nezúčastníme (tzv. FOMO, fear of missing out). Nebo postřeh belgického psychoanalytika Paula Verhaegheho: „Užíváme si do úmoru, ale nikdo není spokojený.“
Kladem jsou rovněž odhalené paradoxy dnešní kultury. Hledáme krátká, rychlá a intenzivní vzrušení, ale zároveň se zcela protichůdně snažíme zbavovat všeho, co je označováno jako banální. Snad nejimpozantnější Wachterem rozpracovaný paradox se týká rozporu mezi rozkoší a lhostejností. Nyní se proklamuje hédonismus a konzumerismus, avšak na druhé straně stále zřetelněji vystupuje prázdnota, bezcennost a nesmyslnost života rámovaná hlubokými stopami nihilismu. Kniha není ani tak kritikou kapitalismu (k tomu z poslední doby např. Revoluce pro život od Evy von Redecker), zato tvrdou kritikou současného neoliberalismu. Wachter ostře kritizuje obzvláště vykořeněný individualismus, k němuž podle něj neoliberalismus současného člověka dovádí.
Postupem se v knize vytrácí původně jasně stanovený předpoklad: jednotlivá kritéria hraniční poruchy. Zdá se, jako by bezmála všichni lidé současné západní společnosti trpěli každým z devíti uvedených příznaků, a ztrácí se tak význam definice. Ani závěrečná kapitola s názvem Naděje nepřináší očekávané shrnutí a konstruktivní návrhy řešení současných společenských ran a systémových problémů, či alespoň smíření s nimi. Nepřesvědčivě působí apel na levinasovské drobné laskavosti, stejně jako zbytečně sáhodlouhé závěrečné citace, jež se snaží možná i trochu odlehčit pesimistický tón knihy.
Oproti brilantnímu Umění být nešťastný (původem 2019) představuje originálně starší Hraniční doba nepříliš vydařenou analýzu současného stavu západního světa. Neztratí-li se v záplavě jiných knih, patrně vynikne jako svědectví doby, nikoli jako inspirativní a působivé nadčasové dílo.
